Balady duše

Aneta Freislerová Studie 2015

Jaroslav Novotný – Balady duše, čtyři básně Antonína Sovy op. 4 (1909)[1]

Jaroslav Novotný (nar. 28. 3. 1886 v Jičíně – zemřel 1. 6. 1918 v Miassu), byl hudební skladatel, sbormistr (pěvecký spolek Tovačovský, později působil ve spolku Lukes), korepetitor opery Vinohradského divadla v Praze, hudební vědec a redaktor (Hudební revue). Po svém vstupu do armády založil pěvecký sbor v československých legiích pod Uralem, kde později také padl a je zde pochován ve společném hrobě[2].

Novotného písňová tvorba, při jejíž tvorbě využil možnosti zhudebnění české poezie, je poměrně hojná. Jedná se především o tyto opusy:

A la furiant (na slova Františka Ladislava Čelakovského, 1907)
Vivo (F. L. Čelakovský, 1907)
Hřbitovní kvítí op. 3 pro vyšší hlas a klavír (na slova J. Nerudy, 1910)
Balady duše op. 4 pro střední hlas a klavír (na slova Antonína Sovy, 1909)
Písně kosmické op. 8 pro nižší hlas a klavír (na slova J. Nerudy, 1914)
Ze srdce op. 9 pro střední hlas a klavír (na slova J. Nerudy, 1914)[3]

Pokud přihlédneme také ke tvorbě sborové, i zde můžeme najít sepětí s dalším zhudebněním poetických kusů:

Mužské sbory op.1 (slova František Ladislav Čelakovský, 1908)
Mužské sbory op.11 (slova Jan Neruda, vyznamenáno v soutěži informačního a osvětového odboru v Rusku, 1920)
Mužské sbory op.12 (slova Petr Křička, vyznamenán v soutěži informačního a osvětového odboru v Rusku 1920)[4]

V Novotného tvorbě tak nalezneme převahu zhudebnění básní Jana Nerudy, vůdčí osobnosti generace májovců, pod jehož vlivem a vzorem se následně formuje celá generace básníků i prozaiků. Čtyři básně Antonína Sovy zhudebnil v mladém věku (23 let), zajímavostí je, že ačkoli již byla vydána Sovova díla symbolistická jako Zlomená duše (1896), Vybouřené smutky (1897) či Ještě jednou se vrátíme (1900), Jaroslav Novotný si ke zhudebnění vybral látku impresionistickou Květy intimních nálad (1891). Nešel tedy cestou „moderní”, ale obrátil se ke zhudebnění impresionistické přírodní lyriky. Z toho plynou dvě možnosti, Novotný nebyl modernistou v pravém slova smyslu, ale dával přednost tradici (Neruda), má teorie je však prostší. Předpokládám, že byl Novotný okouzlený hudbou francouzských impresionistů a Sovova starší poezie naprosto vyhovovala jeho záměru a potřebám pro zhudebnění. Tedy Sova impresionista, nikoli Sova symbolista. Ale, je to jen má dedukce, nevylučuji náhodu.

Písňový cyklus Balady duše sám sestává ze čtyř písní: Mušle, Než rozžhnu, Květ narcisu a Světlá noc.

Mušle [5]

Kdys mušli starou, valně oprýskanou
jsem vídal v skříni ležet, samý prach;
pruh bílý proplétal skvrn skvoucí nach
a každým ostnem zářila i hranou.

K ní ucho dáš… Hned šeptem tajným vanou
z ní tiché šumy jako náhlý strach
neb jak by srdce měla v útrobách
a krev tam hřměla vášní nespoutanou!

Já vždy jsem rád, když jako přeludem
to Nic, jímž ona stará mušle hučí,
mi cosi šeptá důvěřivým rtem.

A často, často v srdci divno je mi,
že z mrtvé mušle hovor v sluch můj zvučí,
co často celý svět je ke mně němý!

První píseň cyklu lze formálně rozdělit následovně A – B – A´ - A. Pro úvodní část skladby je typický opakující se prvek v pravé ruce klavírního partu[6], triola E – h – E zakončená notou půlové hodnoty H, která je s triolou spojena legátem. V osmém taktu se k basu přidává také pravá ruka klavíru, která přináší rytmicky shodný prvek (triola h – g – h zakončena souzvukem g – h –g1 půlové hodnoty[7]). Mezi hlasy v klavírním partu tak dochází k současnému mísení přeznívajících akordických tónů. V podstatě jde o pravidelné střídání disonancí a jejich rozvádění.
Zpěvní hlas probíhá po celou vstupní část skladby ve čtvrťových a půlových hodnotách, v převážně mírné dynamice (pp, p[8]). Zhudebnění je tradičně sylabické, kdy na jednu notu připadá právě jedna slabika slova.
Modulace do druhé části skladby je připravena plným souzvukem E – G – d –fis – b – fis1 - a[9] (zní na slovech k ní ucho dáš), a na poslední době souzvukem c – e- h – e1, který je jakoby předsazen před druhý díl skladby, se kterým již výběrem tónového materiálu souvisí.
Prostor jednoho taktu, ve kterém změna probíhá, je přímo ovlivněn dějem odehrávajícím se ve vokálním partu. Novotný využívá okamžiku přiložení ucha k mušli (k ní ucho dáš…) na krátkou dobu se odmlčí a ihned po aktu očekávání provede modulaci do f moll, kde již popisuje, co slyší z mušle (Hned šeptem tajným vanou z ní tiché šumy…).
Část B probíhá v tónině f moll, najdeme zde sestupné sekvenční běhy (v pravé ruce, a rozklady mollových kvintakordů (f – c – as – c, f – des – b – des, es – c – as – c, ges – des – b – des, des – as – f – as, ad.) v levé ruce klavírního partu. Zde také přichází jeden z vrcholů skladby na slovech strach (nota e2 půlová[10] v decrescendu), po kterém se zpěvní hlas na dva takty symbolicky odmlčí, aby podtrhl význam slova. Nejedná se o vrchol gradační, jako spíš o další výrazné ustoupení hudby textu, tedy primárně vrchol dramatický.
Na slovech - neb jak by měla srdce v útrobách a krev tam hřměla vášní nespoutanou! nacházíme dokonce kontrapunktickou práci s jednotlivými hlasy a obohacení zvuku za použití přidaných intervalů oktávy[11] . Také melodie se přesouvá do basového partu, struktura se zahušťuje a je také přidán protihlas. Celá část skladby probíhá v postupném poco a poco crescendu až nakonec vyústí do forte (na slově nespoutanou!), tato část skladby je jedním z dynamických i dramatických vrcholů první písně. Následné poco a poco diminuendo a ritenuto dovede skladbu až k falešnému závěru, ze kterého ve velmi nízké dynamice (pp) skladba přemoduluje do tóniny C dur, avšak do jednotlivých akordických souzvuků, které nahrazují opakující se motiv v basu, který známě z dílu A, přidává neakordické tóny. Akord jako takový je zde prvkem dramatizace, důsledně střídá disonance a rozvádí je do konsonancí. Na velmi malé ploše[12] se také vystřídá mnoho dynamických a tempových změn (pp, poco crescendo, poco forte, diminuendo e ritenuto molto, pp). Jedná se doslova o Wágnerovské obsah určuje harmonie. Zhudebnění slova Nic! ve 44. taktu je provedeno souzvukem Hes – hes – f – a – c – f v basovém partu[13], zatímco v partu vokálním najdeme popisné c2 (na slově Nic!) a symbolické odmlčení v podobě dvou čtvrťových pomlk na dalších dobách taktu.



Následující přechod do forte[14] přináší další z dramatických vrcholů skladby a to ve zpěvním hlase. Čtyři noty čtvrťové hodnoty[15] (es2 – des2 - c2 – des2)ve vokálním a v partu klavírním pak na první době široký akordický souzvuk As1 – As – ges – hes – des1 – ges1, obohacený o přidané intervaly paralelních oktáv na posledních dvou dobách taktu (f1 – f2, es1 – es2). Celý tento souzvuk, včetně přidaných oktáv je v následujícím taktu rozveden do širokého souzvuku As 1 – As – as – c1 – es1 – as1 – c2 – es2 – as3 (ve vokálním partu zní as2, na ostatních dobách pak b1 – as1 – es1), ze kterého je patrné, jako ostatně z celé části skladby, že autor usiluje o široký orchestrální zvuk. V podstatě po celou skladbu využívá prvků instrumentace, jednoznačně myslí orchestrálně.
Píseň Mušle končí návratem části A, která znova přináší modulaci do tóniny e moll a vrací se také opakující se motiv v basu (akord následovaný basem E – H – E – H1). Závěr skladby je velmi expresivní, vyustí z poco forte až do forte fortissima na slovech co často celý svět je ke mně němý! Expresivní vrchol skladby přináší v klavírním partu souzvuk e1 – g1 – c2 – e2 – h2 – e2 – h2 v pravé ruce a ihned v dalším taktu doplněný o basový souzvuk, kdy akord zazní znova s přidáním E 1 – E – g – c –e – g – h. Dramatické poslední dva takty skladby znázorňují výkřik člověka stěžujícího si na svět. Skladba následně doznívá pod přednesovým označením sfforzato.

Než rozžhnu [16]

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. – Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, vánoce se přibližují,
jdu s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu…
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak sténá
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují…

Já cítím, vánoce se přibližují. -

Píseň lze formálně rozdělit následovně: A – B (část B má dále vnitřní členění na část b1 a b2) – A – Coda.
Vstupní rozklad akordu, který probíhá v legátu v prvních dvou taktech skladby, dokonale předjímá úvodní slova básně. Těsně před počátkem vstupu vokálního partu se slovy Než rozžhnu – je akord rozdělen na dvě části a to rozklad ES – AS – ges – as – c1 – ges1 – as1 – c2 – ges2 v osminových hodnotách, bezprostředně následovaný čtyřmi notami šestnáctinové hodnoty as1 – c2 – f2 – as2 a zakončen celou notou as3, do které rozklad vyústí[17]. První dva takty skladby jsou dále označeny jako alla breve, nicméně přednesové označení largo a velmi nízká dynamika (p) jasně naznačuje, jakým směrem by se měla interpretace ubírat. Po vstupním rozkladu akordů a zapojení vokálního partu se mění označení taktu na 6/4 ovšem s upřesněním nota půlová = půlová s tečkou. Zhudebnění vokálního partu je opět přísně sylabické, v klavírním partu dokonce důsledně podložené doprovodem kvintakordů[18] v levé ruce klavírního partu (Des – As – f, Ges – B – es), zatím co v pravé ruce klavíru zní pouze noty celé s tečkou (des1, es1, f1[19]).
Změna přichází až v osmém taktu, kdy skladba z nízké dynamiky postupně zesílí do mezzo piana, zde také najdeme přednesové označení piů vivo. Klavírní part je výrazně zahuštěn[20], využívá akordů obohacených o neakordické tóny (B – f – d1 – ces2 – ces2, f – as – e1 – as1, ces1 – d1 – g – ces) chromatických i celotónových postupů mezi jednotlivými hlasy v klavírním doprovodu (d1 – e1 – f1 – g1 – as1 – b1[21], fis1 – gis1 – a1 – h1 – ces2 – d2[22]). Tímto způsobem jsou zhudebněna slova staré housle na stěně jak živy vrou paprsky, disonance i chromatické postupy mají evokovat zpěv houslí a za pomoci změny tempa i dynamiky vyvolat v posluchači náhlé pohnutí.



Ve 14 taktu se znova navrací akordový rozklad z počátku skladby, který, po disonantní části skladby značně zklidňuje její atmosférické působení. Tentokrát je hrán ve střední dynamice (mf), ačkoli již v jeho polovině nastupuje decrescendo a akord tak znovu doznívá v dynamice nízké (p). V tomto okamžiku, stejně jako na začátku skladby, vstupuje do utichlé faktury zpěvní hlas – Vzduch teplý, vlažný, snivý. Já cítím… Všechna přídavná jména textu jsou zhudebněna shodnou figurou[23] – intervalovým poklesem kvarty (teplý b1 – f1), septimy (vlažný as1 – b) a sexty (snivý f1 – as). I další dvojslabičné slovo - cítím - je zhudebněno intervalovým sestupem kvarty c2 – g1, ovšem první slabika slova je již podtržena durovým akordickým souzvukem (C 1 – G – e – g – e1 – c2), pod dynamickým označením con espressione. Následující disonantní souzvuk A – des – f – h – dis1 – g1[24] rozvedený do souzvuku A – g – a - a1[25] podkládá jedno z nejdůležitějších míst skladby, a to slova vánoce se (vá g1 – no f1 – ce es1 se f1 …) přibližují (při a1 – bli – g1 – žu – g1 - jí c1). Shodnou melodii, která je využita pro zhudebnění slova přibližují, nalezneme paralelně i v levé ruce klavírního partu. V dalších třech taktech pak přechází do levé ruky klavíru a je imitována, až zaniká v postupném diminuendo e poco ritenuto, čímž také utichá první část skladby a je připravena modulace do části druhé.
Druhý díl skladby B1 přechází modulací do tóniny C dur[26], mírné přednesové tempo a časté střídání taktových označení se od sebe v jednotlivých partech liší (klavír 9/8 - vokální part 3/4, klavírní part 6/8 – vokální part 2/4 atp.), což má jednoznačně vliv na rétoriku zpěvního hlasu a jeho metrum.
Vnitřní členění druhého dílu skladby (B) moduluje do tóniny As dur a přináší tak díl B2. Celý díl je nesen triolami jak v klavírním partu, tak i ve zpěvním hlase, a to v tónině As dur (zatoužím po knize obrázkové), a bezprostředně po té v tónině cis moll (rytiny prohlížet, obrazy nové a starých…).
Klesající sekvence v klavírním partu působí, díky rytmickému členění v 6/8 taktu, ve kterém zároveň probíhá zpěvní hlas v triolách, rušivě (souzvuk na první době taktu[27]: Es1 – Es – es1 – des1 – es, sestupné sekvence des1 – c1 – hes1[28], souzvuk na čtvrté době taktu: es – des1 – g1 – g1, pokračuje do souzvuku dvou intervalů sexty c1 – as1, hes - g).
Díl A, s tempovým označením Piú vivo, come primo je totožný, jako díl počáteční, využívá ale společného unisona pravé ruky klavírního partu a zpěvního hlasu (slova na krbu kterak zhudebněna řadou tónů fis1 – gis1 – a1 – h1 - a1, a dále sténá a kvílí – des2 – c2 – ces2 – hes1 – a1. V levé ruce klavírního partu najdeme, na rozdíl od počátku skladby, obraty kvintakordů s přidanými intervaly sekundy (a – c1 – gis1, es1 – fis1 – h1 – d2, d – a – c2). V celém návratu dílu A je nápadná široká orchestrální sazba, do které je zasazen závěr a zároveň vrchol skladby ve vysoké dynamice, slova – Já cítím, vánoce se přibližují. Modulace do C dur, stejně jako dynamická označení f con effusione, f ma dolce a diminuendo e ritenuto, podtrhují dramatický prvek zhudebnění. Stejně jako v předchozím případě je melodie využitá ke zhudebnění slova přibližují imitována v jednotlivých oktávách, a přechází z vokálního partu přes levou ruku klavíru až do basové polohy, kde v diminuendu zaniká souzvukem durového kvintakordu C dur[29].

Květ narcisu[30]

Oh nocí, nocí když ty sníš,
mně z vázy narcis voní blíž.

Nad všecky květy mám jej rád,
když voňet počne ze zahrad.

Mně zdá se, jak by v jeho sníh
byl vtělen úběl skrání tvých

a s jeho vůní jak tvůj dech
by vál sem hebkých na křídlech.

Oh nocí, když ty sníš,
mně z vázy narcis voní blíž.

Třetí skladbu cyklu lze formálně chápat jako skladbu dvojdílnou (AB) s vnitřním členěním dílu B, na konci opatřenou codou. Díl A, zkomponovaný v tónině Des dur probíhá v mírném tempu. Zajímavým prvkem je střídání malého a velkého arpeggia v klavírním partu[31] (malá arpeggia f1 – a1 – c2 – f2, ges1 – as1 – c2, g1 – h1 – d2 – g2 ad., velké arpeggio Es – Ges – ces – es – ges – ces1 – es1 – ges1 – ces2 – es2 - ges2). Vokální part má předepsáno quasi recitativo, nastupuje v nejnižší dynamice (pp) a probíhá v menších intervalech, maximálně v rozsahu kvinty. Autor však velmi často ve zpěvním hlase exponuje interval kvarty (Oh, nocí, nocí – zhudebněno Oh, - ces1 no – f1, no – cí f1 – ces1, no – g1 – cí – c1). V totožné první polovině verše došlo k několika úpravám textu, zatímco v původní básni Antonína Sovy najdeme Oh nocí, nocí když ty sníš, v písňovém textu Jaroslava Novotného čteme Oh, nocí, nocí, když Ty sníš, došlo tedy k přidání interpunkce a záměně písmene
s s
ve slově ty na T. Zatímco změnu interpunkce vnímám jako chybný přepis, záměnu písmene
s s
chápu jako přenesení textu písně do konkrétnější roviny a tedy dodržení úzu taktu v psaném projevu.
První verš básně je zhudebněn symetricky, autor využívá rytmický model složený ze střídání not osminové hodnoty a not čtvrťových opatřených tečkou. Vzniká tak zajímavý model, který je v druhé polovině verše obrácen (čtvrťová nota s tečkou – osminová nota).
Totožný rytmický model najdeme v další části skladby, a to v pravé ruce klavírního partu. Nacházíme se v tónině G dur ve 3/4 taktu a tempovém označení Lento, ma poco piú vivo. Zmíněný model vypadá následovně: Na prvních dvou dobách taktu zní akord g2 – h2 – d2, který přeznívá i do první poloviny třetí doby (osminová nota s tečkou doplněná souzvukem not šestnáctinových, sextakordem e2 – a2 – cis2)[32], v levé ruce klavírního partu je současně zní arpeggio G – d – g – a – a1. Přeznívající tóny tvoří plný zvuk. I v tomto případě najdeme ve vokálním partu sled dvou za sebou jdoucích intervalů kvarty na slovech počne ze zahrad (poč – h – ne – cis1 – ze – gis).
Kontrastní část skladby moduluje do tóniny C dur, tempo se mění na rychlejší (Agitato) a ačkoli vokální part nastupuje v nízké dynamice, najdeme zde jednoznačný vrchol skladby, kterým je zhudebnění slov úběl skrání tvých.
Pokud jsme již dříve hovořili o častém exponování intervalu kvarty ve vokálním partu, v této části skladby je nosným motivem exponování intervalu sexty v pravé ruce klavírního partu a velmi zajímavý postup intervalové struktury v basu.
Zatímco pravá ruka klavíru přináší sekvenční běhy not osminové hodnoty, které jsou na každé době taktu doplněny právě výše zmíněným intervalem sexty (souzvuk c1 – a1[33], d1 – a1, e1 – c2, f1, g1 – f2, a1, hes1 – a2, c2, hes – g1). Samy sekvence, které nalezneme ve středním hlasu, jsou pokaždé tvořeny jiným modelem - najdeme zde stupnici C dur harmonickou, e moll melodickou, G dur, G celotónovou, či h moll. Neméně zajímavý a nápaditý je také průběh basové linky, kdy autor v každém taktu využívá souzvuk intervalů, které od sebe postupně oddaluje (v prvním taktu dílu B se jedná o kvintu C1 – G, v taktu druhém o kvartu C1 – F), a od tohoto místa s každým dalším taktem interval narůstá (C1 – G, H1 – G, H1 – A, H1 – H, H1 – cis, H1 – d). Vrchol skladby, zhudebnění slov úběl skrání tvých, je zasazen do tohoto průběhu (ú – d2 půlová s tečkou, - běl – h1 čtvrťová, skrá – h1 půlová, - ní – a1 půlová, tvých[34] g1 celá).
V následujícím verši: a s jeho vůní jak tvůj dech / by vál sem hebkých na křídlech, autor ještě výrazněji uplatňuje exponování kvartových a sextových skoků, a to jak v klavírním partu, tak ve zpěvním hlase. V basovém partu nalezneme množství intervalů kvarty a především decimy, pocit naléhavosti vycházející s disonancí pak tvoří hojně zastoupené intervaly septimy.
Skladbu uzavírá návrat dílu A, který lze vnímat i jako pouhou codu[35]. Vokální part je zcela totožný s počátkem skladby, a to melodicky i rytmicky, liší se však part klavírní. Slova nocí, nocí jsou podložena na první době taktu rozklady durových kvintakordů[36] f1 – a1 – c2, g1 – h1 – d2 – g2, které vyústí v následujících taktech – na slově sníš (ges1 celá) v arpeggio přes celý rozsah klavírního partu[37]. Rozklady akordů v drobných hodnotách také skladbu uzavírají v předepsaném tempu sostenuto, sempre piú a perdendosi. Slovo blíž doznívá až v posledním taktu skladby a je zdůrazněno korunou, konec je tedy kontrastní a působí melancholicky s ohledem na drobné hodnoty v klavírním partu a nízkou dynamiku (pp).



Světlá noc[38]

Hvězdnatý obzor – vše v noc mizí pouhou,
zpěv ptáků ztich i cvrčků tenký hlas.
Dva blouzniví si sedli v letní čas
pod růží keř, noc celou prosnít dlouhou.

Nejasnou, sladkou chvěli se touhou,
pln polibků vláh´ její bujný vlas,
jak jantar žlutý byl, jak zlatý klas,
lichotně jej šlehal zlatou prouhou.

Jak čínský kejklíř, vějířem jenž mává,
by motýle dva dohromady sved,
v snů ether láska unesla je smavá.

A jak noc po špičkách jde zmlkající,
motýli, v divý jen se dejte let
a vy se líbejte, vy milující!

Čtvrtou, poslední písní cyklu, je píseň Světlá noc. Formálně lze skladbu rozdělit na díl A1 – B1 – B2 – B3 – A1.
První část písně probíhá v mírném tempu v tónině Fis dur. V basovém partu najdeme poznámku – quasi carillon con Ped.[39] Klavírní part rovněž nasvědčuje tomu, že se autor snaží připodobnit zvuk houpavému pohybu zvonů. Jedná se o pravidelné střídání dvou souzvuků (cis – h1 – h2, cis1 – dis2 – fis2, ais1 – ais2, cis1 – gis1 – h2 [40]), které jsou hrány legátem. Ve vokálním partu jsou využity duoly pro zhudebnění dvojslabičných slov: obzor (fis1 – fis1), mizí (ais1 – gis1), pouhou (dis1 – dis1), zpěv[41] (eis1), ptáků (c1 – c1). V závěru prvního dílu přechází doprovod do levé ruky klavírního partu a pravá ruka i zpěvní hlas se odmlčí. Další zajímavostí první části skladby jsou změny taktového označení, které proběhnou celkem třikrát, z 12/8[42], na 3/4[43] a v předmodulační části poslední změna do 6/8 taktu. Píseň má taneční charakter.
Modulace do tóniny a moll a tempové označení poco espressivo otevírá druhou část skladby. Akordické souzvuky v klavírním partu přeznívají přes jednotlivé taky do taktů dalších (B – g – b – es1 – b1, přeznívá do B – gis – h – e1 – b1, poté do B – a – c1 – f1 – b1). Vokální part, zasazen do přeznívajících souzvuků, probíhá převážně v notách osminové hodnoty. Najdeme zde slova Dva blouzniví, zhudebněná tóny b1 (Dva), es2 (blou-), des2 ( - zni), as1 (ví[44]). Autor tedy záměrně využívá tónů nepatřících do tóniny a moll[45] a tím ilustruje právě „blouznivost”, opojení okamžikem.
Dramatickým vrcholem skladby je následující část, slova noc celou prosnít dlouhou. Klavírní part se navrací, pod přednesovým označením quasi carillon, k původnímu záměru autora a opět vytváří atmosféru „zvonového” zvuku. Na prvních dvou dobách taktů vždy najdeme souzvuk, který je v basovém partu hrán harmonicky, v pravé ruce klavíru však zní arpeggio, které je v zápětí střídáno druhým arpeggiem trvajícím jednu dobu. V levé ruce klavíru zní tóny es – c1, následuje arpeggio es1 – as1 – es2 a bezprostředně poté arpeggio na jednu dobu složené z tónů fis2 – fis3 v pravé ruce klavírního partu. Dynamika se zde mění na středně silnou (mf) s doplňkovým označením espressivo a předznamenává další tempovou změnu, a sice návrat k a tempu a dynamice nízké (p) v taktech následujících.



Druhá polovina verše, slova Nejasnou, sladkou chvěli se tu touhou, přináší výše zmíněnou změnu struktury. Především zde působí proti sobě dva prvky – triola ve vokálním partu (Ne a1 – jas – g1 – nou – f1) doplněna sextolou ve středním hlase klavíru (osminová pomlka – a1 – f1 – a1 – f1 – a1, jako třídobé dělení a dělení dvoudobé v basu a vrchním hlase klavíru (současně zní na prvních dvou dobách taktu d – a – f2 na třetí době[46] tóny h – d1). Tímto dvoudobým a třídobým dělením znějícím současně dosahuje autor zvýraznění těžkých dob, což podtrhuje taneční charakter skladby. Totožné sekvenční úseky nalezneme ve skladbě i dále, pouze se mění jejich podoba (basový part je doplněn více notami, popř. je zde využito i legát a přeznívajících taktů).
Vokální part přebírá od strany 18 striktní dvoudobost, kdy jsou všechna dvojslabičná slova znázorněna sylabicky na první a druhé době taktu intervaly sekundy (jantar fis1 – eis1, žlutý gis1 – fis1, zlatý h1 – fis1[47], šlehal c2 – hes1, zlatou as1 – hes1).
Změna nastává až na konci čtvrtého verše šlehal zlatou sprouhou, kde autor opět využije arpeggia přes širší rozsah klavíru, ovšem rytmický kontrast je zachován, protože arpeggio stále zůstává třídobé oproti dvojdobému vokálnímu partu (souzvuk Hes – g – es1 – hes1 na první době, plynulý přechod do arpeggia hes – es1 – hes1 – es2 – hes2 – es2 – hes3 v šestnáctinových hodnotách).
Poslední modulací před návratem dílu A je přechod do tóniny A dur a změna taktového označení na 3/4. Autor opět zachovává rytmický kontrast, a to využitím duol (slova čínský gis1 – fis1, kejklíř h1 a1, mává cis2 – h1[48]) a kvartol (motýle dva h1 – a1 – a1 – gis1, dohromady hes1 – as1 – g1 – e1, unesla je e2 – cis2 – h1 – a1) ve zhudebnění vokálního partu. Protože levá ruka klavíru hraje stále třídobý rytmus, je zde využití duolového protirytmu velmi nápadné.
Posední část skladby se plně navrací dílem A, který je totožný tóninou Fis dur, střídáním taktových označení, a také přednesovým označením quasi carillon. Za zvuku zvonů plyne skladba v postupném diminuendo e ritardando k závěru, navíc s citlivým označením con intimissimo sentimento.

Kreativní písňový cyklus Balady duše Jaroslava Novotného, lze vzhledem k době vzniku (1909) označit za dílo kompozičně zakotvené ve své době, přinášející impresionistické barevné a zvukomalebné plochy, ovšem ještě široce využívající prvků období předchozího, například wagnerovské chromatiky, s občasnými sílícími expresivními výboji.
Výběr básnické předlohy, Sovovy „Intimní nálady” jsou tak poměrně jasnou volbou, velmi dobře vyhovující skladatelově záměru. Konkrétní výběr básní, jak je za sebou vybral, uspořádal a zhudebnil Jaroslav Novotný, hovoří pak o prožitcích skladatele samotného, tématika výpovědi k němému světu, přibližujících se vánoc, či setkání milenců a lásky jsou v pravdě nesmrtelným tématem pro všechny generace, i budoucí.