Barokní mystik a „křesoborský květ“ Bernard Rosa

Petra Willerthová Studie 2015

Bernard Rosa, charismatický mystik a činorodý opat cisterciáckého kláštera v Křešově, je jednou ze zásadních postav potridentských reforem ve Slezsku. To bylo součástí Koruny české (ač je dnes součástí Polska), avšak svou náboženskou tolerancí inklinovalo spíše k protestantskému Prusku. Boje o toto území vyústily ve válku o rakouské dědictví, kdy Marie Terezie tuto oblast definitivně ztratila. Slezsko skýtalo celou škálu pozoruhodných příkladů ideových proudů (luteráni, novokřtěnci, panteisté,…), jež vyvěraly především z tamních mocných cisterciáckých klášterů, nejpevnějších bašt protireformačního úsilí.[1]

Studoval spisy sv. Bernarda z Clairvaux a Heinricha Seuse, jež se mu staly základem pro jeho vlastní duchovní cvičení. Osm základních ctností mladého mystika, z nichž 4 se vztahovaly k člověku (uvědomění si vlastní nicotnosti) a 4 k Bohu (rozkoš a radost z poznání Boha).[2] Texty z traktátu sv. Bernarda O lásce k Bohu zase posloužily pro rozpracování tématu 6 nebeských lásek (nekonečná láska k Bohu apod.). Základem těchto duchovních cvičení byly meditace nad ranami Krista, ztotožnění se s ním a následné probuzení duše. Pro poddání se Boží vůli bylo nutné zničení svého vlastního já a smíření se se smrtí. Rosa se proto vzdal svého majetku a zničil svá díla z mládí na důkaz pokory.

Roku 1660 se stává 41. opatem v Křesoboru, kde „vládne“ až do své smrti roku 1696. V 60. letech v této oblasti dochází k silné rekatolizaci, jsou pořádány misie, kdy sám Rosa navštěvuje okolní vesnice a horlivě přesvědčuje obyvatele, aby konvertovali ke katolictví. Mnohde byly jeho snahy úspěšné, ale například obyvatelé vesničky Przedwojów po 25 letech už nedokázali vzdorovat intenzivní katolické agitce, takže se nakonec 140 rodin raději odstěhovalo do Saska...

Rosa byl opatem skutečně velmi činorodým, krom zmíněných misií zavedl také atraktivní formy pobožnosti (např. každoroční poutě z Křesoboru do Barda, jichž se účastnily stovky lidí), roku 1669 založil základní školu (pozdější gymnázium) i pro nejchudší děti a o 3 roky později bratrstvo sv. Josefa, jehož řady se během čtvrt století rozrostly na neuvěřitelných 43 tisíc členů. Byl také autorem desítek spisů, především tedy modlitebních knih a psaných návodů pro umírající (i pro prosté či nepokřtěné lidi) jako přípravu na setkání s Kristem. Mj. je i autorem vánoční písně Ó judský betléme, já spěchám k tobě.

Z jeho popudu byla také roku 1672 založena Kalvárie. Inspiroval se už v květnu 1661 při návštěvě Říma, kdy se zastavil v 7 největších kostelech a svou pouť zakončil v bazilice Svatého Kříže v Jeruzalémě, kde odsloužil mši. Avšak realizace se uskutečnila až o 11 let později. Na její výstavbu povolal místní umělce (např. malíře Martina Leistritze, řezbáře Georga Schröttera i Michaela Willmanna, jenž dodal obrazy do posledních 5 kaplí). Kalvárie byla dokončena roku 1678 a za 3 roky už se zde sloužily mše. Rok od roku zde proudily větší zástupy poutníků, a proto byla pro jejich potřebu vytvořena tzv. Křesoborská pašijová kniha (1682), jež obsahovala skutky evangelií, modlitby s komentáři, technické poznámky poutníků, písně a byla ilustrovaná díly augsburských grafiků podle Willmannových kreseb. Kalvárie se skládala z 32 zastavení (16 o zajetí Krista, 16 o vlastní křížové cestě[3]) ve 23 kaplích, každá jinak nazvaná (např. Polibek Jidáše, Kristus poprvé padá pod křížem, Kristus před Kaifášem, Palác Piláta Pontského,…). Začalo se jí přezdívat „Nový Jeruzalém“ podle jeruzalémských měr (dle spisu tzv. Andrichomia, jež se nacházel v křesoborské knihovně). Návštěvník dostal specifické instrukce, jak jsou od sebe jednotlivá zastavení vzdálená, kolik kroků přesně má ujít, co má kde udělat (jakou modlitbu zde říct apod.).[4] Ačkoli se Kalvárie nacházela na plochém terénu, a tedy nemohla suplovat důležité vrchy jako Golgotu, Olivovou horu či Sijón, pro svou „autentičnost“, možná až „dokumentační“ charakter, měla obrovské kouzlo pro návštěvníky. Na počátku 18. stol. ji ročně navštívilo až 20 tisíc lidí. Dva kilometry na západ od opatství byla v lese na potoce zvaném Cedron přistavena Betlémská kaple. K ní vyšla knížka Růže z Jericha (1678), která rozvíjela téma úcty k Ježíšku jako novorozenci.[5]

V době, kdy se započalo s výstavbou Kalvárie, se opat Rosa poprvé setkává na pouti do Barda s Johannesem Schefflerem, jenž se brzy stal jeho spolupracovníkem, ale hlavně blízkým přítelem a spřízněnou duší. Scheffler byl stejný ročník jako Rosa (1624) a jeho zajímavé životní osudy stojí přinejmenším za zmínku. Narodil se ve Vratislavi v protestantské rodině. Studoval lékařství v Leidenu a Štrasburku a svá studia dokončil v Padově. Intenzivně se zabýval i duchovním studiem a četl nizozemské mystiky (ovlivnil ho např. Jakob Böhme, s jehož stoupenci ve Slezsku udržoval kontakty). Po studiích se stal doktorem vévody olešnického, na jehož dvoře došlo k jeho klíčovému setkání s Abrahamem Franckenbergem, německým mystikem, s nímž navázal blízký vztah a po jehož smrti zdědil mnoho jeho knih. V této době začíná sám tvořit, a tak předložil svá díla vévodovi. Ten je však razantně odmítl. Scheffler neskrýval své rozhořčení a dvůr roku 1652 opustil. Navrátil se do rodné Vratislavi, kde navázal kontakty s katolíky (hlavně s Heinrichem Hartmannem z kláštera křížovníků s červenou hvězdou). 12. června 1653 v kostele sv. Matěje konvertoval ke katolictví a změnil si své jméno na Angelus.[6] Tato událost vzbudila zájem veřejnosti a on sám vydal vysvětlující dílo, ve kterém kritizoval luteránskou církev, ale badatelé se stále přou, proč tento zvrat přišel tak náhle. A tak se stalo, že se „z lékaře těla vévody olešnického stal lékařem duší slezských měšťanů“.[7] Nyní se tedy mohl v klidu zabývat mystikou a roku 1657 vydává své známé poetické dílo Poutník cherubínský (později rozšířené) o sjednocení duše s Bohem, obsahující 1400 epigramů a rozsáhlou předmluvu. V témže roce vydává i další spis Heilige Seelen-Lust. Jeho díla měla jednoduchý obsah určený širokým masám lidí. Sám Scheffler tvrdil, že „láska není z přepychu slova, ale důležitá je bohatost citů a prostota srdce“. V květnu 1661 se stal knězem. Během 60. a 70. let se často dostával do sporů s protestanty, kteří na jeho spisy reagovali posměšnými karikaturami. Byl podporován jezuity, ale hlavně opatem Rosou, se kterým se poprvé setkal, jak již bylo zmíněno, na cestě do Barda roku 1671. Křesobor navštívil několikrát, ale až roku 1676 zde zůstává na delší pobyt. Společně s Rosou nejdříve začnou vydávat Schefflerovy starší práce a poté rozšiřují Poutníka cherubínského o 6. knihu. Scheffler vydává spis Ecclesiologia, který věnuje Rosovi, jež obsahoval 39 protireformačních textů vydávaných v letech 1663-75.[8] Krom toho také překládali různá duchovní díla do němčiny, aby se učení mohlo šířit i mezi prostý lid, který neuměl latinsky. Mystika, do té doby určena jen měšťanské a šlechtické elitě, se otevřela široké základně.

Jedním z velkých sporů mezi katolíky a luterány bylo zobrazení Boha. Protestanté se odvolávali na druhé přikázání Desatera („Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.“), na což katolická strana reagovala vysvětlením, že lidé se přece neklaní přímo fyzickému obrazu, ale že jim umělecké dílo pomáhá vcítit se, a odvolávala se na závěry Druhého nikajského a Tridentského koncilu. Sám Scheffler tvrdil, že: „je tisíckrát lepší dívat se na obraz spanilé Marie, než nahé Venuše,“ a že „ničení obrazů je dílo Ďábla, neboť ten ví, že co sejde z očí, sejde z mysli.“[9]Obraz byl pro něj prostředkem, který doprovází lidskou duši na cestě k nezobrazitelnému Bohu.

Scheffler se stal teoretikem programu využití uměleckých děl a Rosa praktické realizace, na níž spolupracoval s Michaelem Willmannem, jemuž se přezdívalo „Slezský Apellés“. Rosa se Schefflerem společně vedli duchovní rozmluvy a tzv. „tajné korespondence“, kdy se zabývali tím, jak odprostit své duše od nicotné existence a jak být oddaný nestvořenému bytí. Byli mj. autory koncepce tzv. „serafínského žití“, které se skládalo z 9 zásad andělské duchovní cesty, které se oba drželi.

Téma cherubínů a serafínů bylo blízké Schefflerovi, svá díla totiž vydával pod pseudonymem Angelus Silesius (tedy „Slezský anděl“). Byl přirovnáván k archandělu Raffaelovi, tedy tomu, kdo pomáhá duši na cestě k Bohu. Toto mělo vliv i na ikonografii, kdy byla Loretánská kaple, vybudovaná v roce 1678, zasvěcena 7 archandělům a vyzdobena sochami Georga Schröttera.[10]Také ve své dedikaci Ecclesiologie píše, že „není nic krásnějšího, než když jméno koresponduje s charakterem“,[11] čehož využíval i Rosa, jenž se stylizoval do růže. Tou doplnil Trinitas terrestris („Pozemskou svatou Trojici“), kdy Kristus, nejkrásnější nazaretský květ, symbolizoval zimu, Marie bílou růži na jaře, Josef letní, vášnivou lásku a Rosa – růži podzimní. Květy růže se objevují i na jeho oficiálních portrétech, popř. jsou někdy nahrazeny růžencem. Dokonce i na epitafu, jež vytvořil Jan František Kryštof z Tallenberka, přirovnává Rosu k „růži bez trní“.[12]

Po smrti Schefflera (roku 1677 podlehl tuberkulóze), Rosa stále vydává díla jiných autorů (např. Tomáše Kempenského), avšak brzy následovala další tragédie, kdy vyhořel kostel. Jeho znovuobnovování velmi zabrzdilo dosavadní vývoj. V 90. letech byl však vystavěn kostel sv. Josefa, jehož fresky realizoval opět Willmann. Tématem byly radosti a smutky sv. Josefa. Kromě josefské tematiky, kde byl kladen důraz na Josefa jako milujícího pěstouna a manžela Panny Marie, se rozvíjí také kult Ježíše jako dítěte (viz Betlémská kaple). Často je zobrazováno mystické zasnoubení Panny Marie s Kristem (jako symbolu zasnoubení duše s tělem), mystické polibky (sjednocení duše s Bohem, vycházející z bernardinské tradice) či symbol hořícího srdce jakožto vroucí lásky. Cílem bylo „unio mystica“ (zmíněné sjednocení), jemuž napomáhaly duchovní cvičení, meditace a kontemplace. V této době pro tyto účely byla vytvořena spousta obrázků a grafik, které měly emotivně působit na diváka, zpřítomňovaly postavy adorace a napomáhaly vcítění se do příběhu v evangeliích.[13]

Tento typ mystické zbožnosti v Křesoboru byl příliš spjat se svými tvůrci, než aby přetrval. Útlum způsobovala i oficiální kritika z řad katolické církve, avšak výtvarné formy dlouho přežívaly až do 18. stol., kdy na kompozice i ikonografii měly vliv hlavně Willmannovy rytiny. Ovlivnil např. Jana Kryštofa Lišku - svého nevlastního syna (obrazy sv. Bernard z Clairvaux a sv. Štěpán Harding pro klášter v Plasech), Petra Brandla či Matyáše Bernarda Brauna (sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě vytvořené roku 1710 pro Eugena Tyttla, opata cisterciáckého kláštera v Plasech).[14] Rosovy projekty zřejmě inspirovaly i hraběte Šporka při výstavbě slavného Betlému v Novém lese u Kuksu či lázní.[15]

Za Rosovy vlády byla vytvořena ojedinělá koncepce lidové mystické zbožnosti, v níž hrály významnou úlohu vizuální prostředky převážně v podobě drobných devočních obrázků. Zavedením specifických náboženských kultů, organizováním náboženského života v bratrstvu sv. Josefa či podporou poutnictví byly osloveny široké masy lidí nejen ve Slezsku, ale tento vliv postupně prosákl až na severní Moravu a do východních Čech. Rosova osobnost by proto neměla být zmiňována pouze v regionálním měřítku.