Česká avantgarda a film ve dvacátých letech

říjen 2013 Barbora Hocková Studie 2013

Tomuto tématu jsem věnovala svoji bakalářskou diplomovou práci na téma Český filmový svět 1926/1927. Reflexe českého a evropského němého filmu v dobové revue.[1] Tento časopis poskytuje právě již výše zmíněná klíčová svědectví o pohlížení českých umělců, ve dvacátých letech především z řad avantgardy, na rodící se fenomén filmu. Na přelomu let 1926 a 1927 vrcholila krize českého němého filmu, a v tomto ročníku časopisu se tak objevilo množství mimořádných příspěvků, jejichž autoři se pokoušeli o řešení vzniklé situace. Také se zde nacházelo mnoho článků reagujících na vztah československé, celoevropské a americké kinematografie.

Výjimečnost Českého filmového světa v rámci tehdejší běžné produkce filmových periodik spočívala zejména v jeho úzké návaznosti na českou filmovou avantgardu. Pro toto zaměření časopisu (zejména v analyzovaném ročníku 1926/1927) byl určující okruh jeho přispěvovatelů a také osoba vydavatelky, režisérky a herečky Zdeny Smolové, alias Zet Molas. Ve čtvrtém ročníku, který z části redigovala, tak lze sledovat značný nárůst počtu článků osobností české avantgardy. Do časopisu tehdy přispívali zejména Vítězslav Nezval, Karel Schulz, Emil František Burian, Vít Obrtel, Jiří Frejka nebo Artuš Černík.

O významu publikovaných článků v revue svědčí i to, že uznávaní filmoví vědci Petr Szczepanik s Jaroslavem Andělem zařadili pět z nich do své antologie českého myšlení o filmu v první polovině 20. století.[2] Na některé články publikované ve čtvrtém ročníku Českého filmového světa odkazují také badatelé Viktoria Hradská a Michal Bregant v publikaci Česká avantgarda a film[3] a Bregant ve svém příspěvku Avantgardní tendence v českém filmu.[4]

Pro avantgardní hnutí byl zájem o film typický, a to nejen v Československu, ale i v Německu, Francii nebo Rusku. Pro různé avantgardní směry byl sjednocujícím prvkem právě velký zájem o film,[5] jakožto nové, moderní umění.[6] Vznikaly tak filmy ovlivněné surrealismem, dadaismem, nebo tzv. „čisté filmy“ ovlivněné abstraktním malířstvím. Filmy Jeana Epsteina, Marcela L'Herbiera a Louise Delluca měly blízko k impresionismu, zejména svou dovedností pomocí hry světla a stínu, pohybu a rytmu evokovat různé nálady a pocity.[7] Mezi jinými se i tato nová filmová estetika značně odráží v postojích české filmové avantgardy.

Film se pro české avantgardní umělce stal jakýmsi ideálním představitelem mladého moderního umění, samostatným fenoménem, jehož tradici bylo třeba teprve vytvořit.[8] Film pro mladé umělce tedy nabízel možnost k formulování principů vlastní nové estetiky.[9] Jakési „okouzlení filmem“ se objevuje nejen v různých článcích a úvahách, ale například i v básnické tvorbě členů Devětsilu, zejména u Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta. Zpočátku byl také pro představitele avantgardy (zejména pro Karla Teigeho) charakteristický obdiv k americkým filmovým groteskám a dobrodružným filmům.

Z avantgardních směrů pak k filmu nejvíce inklinoval poetismus. O snahách poetismu v oblasti filmu pak nejlépe vypovídá úryvek z Teigeho příspěvku Film, jenž byl publikován v šestém čísle časopisu Pásmo z roku 1924. „Poetismus chce v drobných lyrických filmových básních poskytnout diváku artificielní poesii, která byla by zmocněným ekvivalentem poesie plynoucího života, poesii, jejíž řeč byla by nová, samostatná mluva optických standartů, jakými jsou již prapory a dopravní značky, mluva internacionální.“[10]

Jediným praktickým vyústěním poetistické koncepce filmu byly tzv. filmové básně (neboli filmová libreta) představitelů české avantgardy. Filmová libreta psali např. Vítězslav Nezval, Karel Teige, Jaroslav Seifert, Jiří Mahen, Čestmír Jeřábek, Artuš Černík a mnozí další.[11] Tyto scénáře však bez výjimky nikdy nebyly realizovány. Jsou dnes důležitým dokladem českého filmového myšlení a některé přímo prezentují poetistickou představu „fotogenické básně“.[12] Pro poetismus byla totiž v oblasti filmu asi nejdůležitějším pojmem „fotogenie“ – důraz na filmový obraz, efekty a technologie. O tomto pojmu psali jak Teige, tak Nezval, a dokonce i Jiří Voskovec.

Existence článků představitelů české avantgardy v časopise Český filmový svět je spojena především s obdobím, ve kterém vedla časopis Zdena Smolová. Jak jsem již zmínila výše, tato filmová režisérka a herečka měla k umělecké a filmové avantgardě velmi blízko. To se samozřejmě odrazilo nejen v jejích článcích, které v časopise publikovala, ale také v okruhu jeho přispěvovatelů. Do Českého filmového světa tak psali články například Rudolf Myzet, Vít Obrtel, E. F. Burian, Karel Schulz a další. V období od června 1925 do března 1926 lze vysledovat velkou koncentraci příspěvků, recenzí a veršů od Vítězslava Nezvala. Za tímto faktem velmi pravděpodobně stojí fakt, že právě v tomto časovém rozmezí byl Nezval do Zet Molas bouřlivě zamilován.[13] Jakýmsi dokladem tohoto vztahu mohou být zejména dvě oslavné básně ve formě akrostichu[14] na jméno Zet Molas publikované právě v zmíněném časopise.

V závěru bych také ráda upozornila na jeden výjimečný počin, o kterém se v Českém filmovém světě psalo. Jednalo se o programové prohlášení nově založeného Klubu za nový film. Přestože Klub neměl dlouhého trvání (existoval necelý rok), měl, jak píše Bregant, jako iniciační podnět historicky důležitý význam pro českou filmovou kritiku.[15] Klub za nový film byl založen jako určitá odnož Devětsilu (také téměř všichni jeho členové byli členy tohoto uměleckého sdružení), „z popudu moderně orientovaných filmových pracovníků čs. tisku“.[16] Podnětem k tomuto aktu byl „neudržitelný kritický stav současného českého filmu“.[17] Klub měl za cíl semknout všechny moderní filmové pracovníky a pomocí určení ostré hranice mezi dobrým filmem a filmovým kýčem měl být dán popud k akci za nový film.[18] Měl také sjednotit roztříštěné úsilí o nový filmový výraz a propagaci dobrého filmu.[19]

Dá se tedy říci, že Český filmový svět a členové české avantgardy stály u zrodu idejí a činností, které později ovlivnily směřování filmové kritiky u nás.