Claudio Monteverdi – Korunovace Poppey

Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka. Inscenace v adekvátní míře kombinuje historické a soudobé prvky – moderní pojetí scény a kostýmů je propojeno s komorním hudebním nastudováním s využitím barokních nástrojů.

Pro orchestr o velikosti jedenácti hráčů je prostor Divadla na Orlí skvěle vyhovující. Hudebníci jsou usazeni ve stejné úrovni jako zpěváci, po stranách naznačeného jeviště. Diváci tak mají možnost nahlédnout hudebníkům pod ruce a v případě této instrumentace opravdu je na co se dívat. Mezi nevšedními nástroji zde najdeme varhanní positiv, historickou harfu nebo velmi působivou theorbu. Orchestr doplňuje zpěváky v rytmických pasážích i táhlých áriích a respektuje přitom původní verzi opery z doby, kdy ještě nebyla doplněna o doprovod velkého orchestru.

Děj opery sleduje příběh císaře Nerona, který chce zavrhnou svou manželku Octavii a vládnou se svojí milenkou Poppeou. Ignoruje rady svých blízkých, filozofa Senecu donutí k sebevraždě a sobecky následuje vlastní cíle bez ohledu na okolí. Poppea dosáhne svého a stává se císařovnou. Příběh v sobě ukrývá krutost obou milenců, kteří intrikují, lžou a zabíjejí, jak se jim zlíbí. Na jevišti se toto násilí manifestuje konkrétněji, když na sebe postavy kromě zbraní vytahují také biče a BDSM pomůcky. Opera má celkově velmi erotický podtón, část vášně ze vztahu Nerona a Poppey se přenese i na další aktéry a zdůrazňuje tak hlavní téma opery, tedy „power-play“.

Troše laškování se nevyhnou ani postavy bohů Fortuny, Virtu a Amora. Už v předehře je jejich souboj o moc nad lidmi zobrazen spíše jako dětinské pošťuchování milenců. V průběhu děje se Amor a Fortuna díky dvojrolím proměňují v páže a dvorní dámu, kteří spolu opět flirtují. K redukci postav přistoupil Vladimír John i v případě Seneky a jeho žáků. Seneka tentokrát přemlouvá sám sebe, že nemá umírat, a jeho žáci jsou pouhé hlasy v jeho hlavě. To vše se odehrává v chladné scénografií několika kovových konstrukcí, díky kterým je možné jednoduše změnit prostor scény. Rovněž kostýmy jsou pojaty velmi moderně, co se barev i střihu týče, a nerespektují genderové role postav z prvního století po Kristu, což je ostatně u Korunovace Poppey zbytečné – role Nerona je často představována ženami kvůli hlasovému rozpětí zpěvního partu. Tato inscenace jde ještě o krok dál a ženy jsou obsazeny i do rolí Ottona a Valleta, naopak postava Poppeyny společnice Arnalty je ztvárněna mužem.

I Arnalta je ovlivněna hlavním tématem opery. Ze dvou cest, kdy může být Poppeina společnice ztvárněna jako rozmarná a trochu směšná, nebo naopak velmi mocichtivá, si režisér vybral tu, která podtrhuje vlastní ctižádostivost Poppey. Výkon Michaela Robotky sklidil u diváků právem největší ovace. Úspěšný byl také známý duet Poppey a Nerona Pur ti miro, který operu uzavírá. Předcházející scéna korunovace Poppey díky prostoru divadla dovoluje lehkou referenci na známou inscenaci opery z roku 1979 pod taktovkou Nikolause Harnoncourta, kdy konšelé přihlížejí pomyslnému vítězství nové císařovny z balkonového ochozu. JAMU si pro svou komorní operu zvolila ikonické dílo a podařilo se jim nejen důstojně podat obtížné pěvecké party, ale také vytvořit poutavou a moderní inscenaci s respektem k původní verzi opery.

Divadlo na Orlí, 22. 11. 2023, Claudio Monteverdi, Korunovace Poppey, režie Vladimír John, hudební vedení Eduard Kostelník a Adam Štefunko, Hudební fakulta JAMU

Foto: Jan Šmach