Teď chci Janáčkovu hudbu jen poslouchat a snít o ní, říká Miloš Zapletal, autor nové janáčkovské publikace

Na hudbu pohlíží v širších kontextech, škatulce hudebního sociologa se ale brání. Výsledkem jeho zájmu o Leoše Janáčka se nedávno stala publikace Leoš Janáček a pozdní obrození na Moravě. Nejde však o jeho první knihu a jediný vědecký terén, v němž se pohybuje. Muzikolog Miloš Zapletal odpovídal na otázky o svém posledním knižním počinu i o dalších badatelských aktivitách.

Vystudoval jste hudební vědu v Brně – a Brno s Janáčkem k sobě neodmyslitelně patří. Přivedl Vás Janáček na brněnskou muzikologii, nebo naopak?

Před nástupem na brněnskou hudební vědu mě Janáček vůbec nezajímal, i když latentně jsem v sobě nesl miniaturu Sýček neodletěl. Ta mě fascinovala od dětství, a fascinuje mě dodnes. Řekl bych, že v těch několika desítkách sekund je koncentrován celý Janáček, vše, co na jeho hudbě obdivujeme.

Vzpomenete si na první větší setkání s ním při studiu?

Brněnský kult Janáčka ve mně vzbuzoval spíše nedůvěru, ostatně jako každý světský kult. V prvním ročníku se mi ovšem do rukou dostala Kunderova esej Můj Janáček, jež vyšla pár let předtím, a shodou okolností jsem měl několik silných, téměř mystických zážitků spojených s poslechem Janáčkovy hudby, hlavně Sinfonietty.

Tehdy se tedy stal Janáček objektem Vašeho muzikologického zájmu?

Původně jsem se chtěl zabývat východomoravskou lidovou hudbou, pro niž mě nadchla kamarádka a vynikající folklórní zpěvačka Pavla Sýkorová. Zajímal mě – vlastně též pod Kunderovým vlivem – možný vztah moravské lidové písně ke gregoriánskému chorálu nebo k ještě starším vrstvám hudební tvořivosti, no a v té souvislosti jsem se pochopitelně dostával do styku s Janáčkovým myšlením… Takže všechno do sebe nějak zapadlo.

Nakolik formovala brněnská studia Váš zájem o Janáčka?

Formovala jej výrazně. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl stát žákem Miloše Štědroně, jenž vedl moje diplomky, a hlavně zpočátku se mi nadstandardně věnoval. Když jsem pak dělal doktorát, nabídl mi, abych mu asistoval v seminární výuce. Druhým významným janáčkovským badatelem, který mě učil a ovlivnil, je Jiří Zahrádka. Později jsem se seznámil též s Jarmilou Procházkovou a dalšími předními janáčkology. Od každého ze svých učitelů na brněnské hudební vědě jsem se ale něco naučil, a někteří z nich mě zásadně inspirovali.

Vaše nová kniha se jmenuje Leoš Janáček a pozdní obrození na Moravě. Jak spolu vlastně skladatel a moravské obrození souvisejí?

Národní obrození probíhalo na Moravě a ve Slezsku jinak a pomaleji než v Čechách. Kdy přesně zde skončilo, není jasné. V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století nicméně v kultuře moravských Čechů rozeznáváme ještě mnohá rezidua obrozenectví, v jistém smyslu zde obrození v té době teprve vrcholilo. Výsledkem mého zkoumání je tvrzení, že právě pozdně nebo spíš opožděně obrozenský charakter česko-moravské kultury byl rozhodující pro prosazení mladého Janáčka. Běžně se totiž traduje příběh o Janáčkovi, jenž byl až do pražské premiéry Její pastorkyně „zneuznaný“ a kterého musela pořádně „objevit“ až cizina.

Tento narativ se neshoduje s Vaším pohledem na počátky jeho úspěchu?

Je do jisté míry pravdivý. Na druhou stranu byl však Janáček očekáván a oslavován jako velký umělec dávno předtím, než něco zásadního zkomponoval. Byla to sláva sice pouze lokálního nebo regionálního významu, ale o to silnější. Též je zajímavé, že si ho dost vážili i moravští Němci.

Co Vás motivovalo k napsání publikace právě na toto téma?

Původně jsem chtěl napsat vyčerpávající dějiny janáčkovské recepce. Během čtyř let. To byla myšlenka naprosto naivní. Muzikoložka Marta Ottlová mi moudře řekla, že janáčkovská recepce je téma na celý život. Takže jsem historický záběr zužoval a zužoval a přišlo mi logické detailně prozkoumat, jak to všechno, takříkajíc, začalo. Knihu jsem dopsal v roce 2018, a připravil ji do tisku. Když jsem to po sobě četl, zjistil jsem, že napsané to není špatně, ale já sám té problematice pořádně nerozumím a některé důležité souvislosti mi vůbec nejsou jasné. V roce 2021 jsem vyhrál konkurz na postdoktorské místo na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, což mi umožnilo knihu dokončit.

Jak jste tedy dál postupoval?

Začetl jsem se do obludného množství jiných pramenů a literatury; chtěl jsem do atmosféry té doby skutečně proniknout, a z knihy se tak čím dál více stávaly dějiny národního obrození na Moravě. V určité fázi jsem to ale musel utnout – měl jsem na paměti případ Zdeňka Nejedlého…

Čím se kniha liší od jiných janáčkovských publikací?

Asi tématem a badatelským přístupem.

Co pro Vás při přípravě knihy bylo největší výzvou?

Vůbec ji dovést ke smysluplnému tvaru. Neutopit výklad v detailech a nezapomenout, že každé dějiny, i ty strukturálně pojaté, především vyprávějí příběh. Uvědomil jsem si, jak moc se toho musím ještě učit i po stránce literárního zpracování a jak je důležité nebýt příliš zamilován do textu, který píšu.

Máte i další badatelské zájmy, jejichž výsledkem se stala mimo jiné Vaše první kniha Hudebně-muzeologické myšlení od 18. století do roku 1945. Jaký mají vliv na Vás jako na muzikologa?

Kolegové v Akademii věd mě měli zaškatulkovaného jako „hudebního sociologa“. Tak bych to ale neřekl. Prostě mě zajímá existence hudby v napětí mezi jakýmsi ideálním tvarem, který umožňuje participovat na Kráse, a sociokulturními podmínkami této participace. Hudební význam a hudební krásno nejsou statické veličiny. Význam a krásno se dějí. A to, jak se dějí, je ovlivněno spoustou faktorů, týkajících se tvůrců, posluchačů, i lidí, institucí a materiálních podmínek, které vstupují do hry. Toto nepochybně věděli už zakladatelé moderní Musikwissenschaft, když kladli takový důraz na její rozčlenění do jednotlivých subdisciplín: v podstatě na základě těch nejdůležitějších faktorů. Pak mě také velmi zajímá vztah hudby k jiným druhům umění a jiným kulturním praktikám. Vyrostl jsem na výtvarném umění a literatuře, takže jinak o hudbě uvažovat ani neumím.

Co Vás vlastně přivedlo k hudební muzeologii?

Dostal jsem se k ní přes muzeologii obecnou, již vyučuji na Slezské univerzitě. Zjistil jsem, jak fascinujícím tématem je muzealizace hudby a její všemožné souvislosti. To, co dnes považujeme za samozřejmou součást kultury – tedy že máme hudební minulost takříkajíc k dispozici v podobě jejích materiálních pozůstatků – totiž není žádnou samozřejmostí! S ideou muzealizace hudby někdo musel přijít, někdo ji musel promýšlet, prosazovat, realizovat…

Na Ústavu hudební vědy jste v jarním semestru 2023 vyučoval předmět Úvod do hudební muzeologie. Mohou se na vás studenti jako na přednášejícího těšit znovu?

No, těšit… Tento předmět zaštiťuje Ústav archeologie a muzeologie, nicméně studenti hudební vědy si jej také mohou zapsat. Toto jaro nebude vyučován, zase pak až na jaře 2025. Zabýváme se v něm hudební muzeologií coby vědou o vztahu mezi hudbou, pamětí a materiální kulturou. Přímo na ÚHV jsem v minulosti vyučoval hlavně kurzy zaměřené na tzv. novou muzikologii. Bylo to fajn, rád na to vzpomínám.

Vepsala se Vaše znalost dalších témat a širší „pole působnosti“ i do nové knihy o Janáčkovi?

Z toho, co jsem zmínil, vyplývá její orientace metodologická: tedy napětí mezi systematickým a historickým přístupem, ale též mezi dějepisectvím hudebním a kulturním. Má to však i svá úskalí a omezení. Když se člověk snaží porozumět takzvaně všemu, hrozí, že pořádně nebude rozumět ničemu.

Čemu se jinak aktuálně věnujete?

Během domácího vězení na podzim 2020 jsem uvažoval, jak se zabavit, a rozhodl jsem se napsat knihu o Ivě Bittové. Za jiných okolností bych se do toho zřejmě nepustil, protože bych si řekl, že na to nemám. Ale šílená doba rodí šílené nápady. Takže na ní teď pracuji. V červnu tohoto roku jsem první výsledky představil v Oxfordu na konferenci Society for Music Analysis. Nedávno jsem si od paní Bittové přivezl její soukromý archiv, takže mám co číst.

Máte „rozjetá“ i nějaká další témata?

Připravuji také monografii o jiné fascinující záležitosti, a sice o britské pop music okolo roku 1980. Nedávno u nás vyšel překlad zásadní knihy Simona Reynoldse o post-punku, Roztrhej to a začni znovu; já chci ale „začít znovu“ a udělat to úplně jinak… Nejde mi o dějiny new wave, ale spíše o příčné, synchronní estetické zkoumání všeho nového, co se v britské pop music dělo v oněch umělecky nesmírně požehnaných, i když společensky napjatých pěti letech po „punkové revoluci“. Jednoduše řečeno: od heavy metalu až po New Romantic. Aktuálně také dokončuji kapitolu o meziválečných avantgardách do prvních anglicky psaných akademických dějin české hudby, které vydá nakladatelství Cambridge University Press. Rovněž se podílím na projektu GA ČR o německém spolku Šlarafia a humoru v kultuře 19. století.

Zdá se, že se opravdu nenudíte…

No a když si chci odpočinout, tak pomalu sepisuji populárně naučnou knížku, jejímž cílem je vysvětlit široké veřejnosti, co to je muzikologie a k čemu je na světě. Hudební vědu upřímně miluju, a její slabý ohlas v současné české společnosti mě dost štve. Jsem přesvědčen, že je potřeba veřejnosti trpělivě vysvětlovat, že zkoumání hudby není nějakou samoúčelnou intelektuální masturbací, nýbrž důležitou službou společnosti na cestě k plnějšímu lidství. Na důležitost takovéto neustálé „obhajoby“ našeho oboru čeští muzikologové v uplynulých třiceti letech myslím trochu pozapomněli. To však platí do jisté míry i pro ostatní humanitní vědy. Praktické a politické konsekvence toho všeho myslím zrovna v dnešní době není potřeba vysvětlovat…

V souvislosti s Janáčkem máte plány na další výzkumy?

Mám připravené rešerše pro druhý díl dějin janáčkovské recepce, jenž by pokrýval období 1889–1904. To je období úplně odlišné od předchozího, „obrozenského“. Z hlediska Janáčka samotného šlo, jak známo, o dobu intenzivního folklorismu, jenž zřejmě vycházel z vědeckých zájmů, ale promítl se fatálně do jeho hudební tvorby. Z hlediska vnějších podmínek je to doba folkloristické horečky okolo Národopisné výstavy 1895. Tento nový, secesní folklorismus byl však jiný než předchozí folklorismy.

Čím se odlišoval?

Zdá se mi, že klíčovou roli v něm hrál fenomén tance. Ten totiž asi souzněl se secesní mentalitou, neboť v sobě spájí pohyb a ornament, tělo a ikonu. Pár let si teď ale od psaní o Janáčkovi chci odpočinout. O to víc chci poslouchat jeho hudbu a snít o ní.

Miloš Zapletal (*1987) vystudoval hudební vědu a filmovou vědu na FF MU. V letech 2015–2018 působil v Etnologickém ústavu AV ČR, od roku 2018 je odborným asistentem Ústavu historických věd FPF Slezské univerzity v Opavě, od téhož roku působí rovněž na PedF Univerzity Hradec Králové. Kromě dvou knih, Leoš Janáček a pozdní obrození na Moravě: recepce, reprezentace, identity (Praha: Argo, 2023) a Hudebně muzeologické myšlení od 18. století do roku 1945 (Opava: Slezská univerzita, 2022), je autorem či spoluautorem 39 odborných studií; přednášel na 17 zahraničních konferencích, hlavně ve Velké Británii. Zabývá se dějinami moravské hudby 19. a 20. století, hudební muzeologií, estetikou a metodologií humanitních věd. Prakticky se věnuje insitní tvorbě elektronické hudby.

Foto: Kamila Návratová