Co čtou naši redaktoři?

Markéta Hájková Patrik Červák Nikola Jurková Ille Glosaria 2016

Markéta Hájková
Čti v mapách a trefíš
Kolekce mikrosvětů Marka Šindelky Mapa Anny obsahuje deset povídek-ozdob. Povídka má v jeho podání snahu překonat vlastní definici coby „prozaického epického útvaru kratšího rozsahu (a mnohdy tím pádem podceňovaného dopadu) než román“ tím, že nabourává škraloup narace explicitními stížnostmi na ni i jejím obcházením. Vyvrací názor strkající tento žánr v porovnání s románem do zaprášené přihrádky s cejchem jeho nedochůdčete. I v jednom umně zachyceném a zprostředkovaném aspektu života se může na moment vnímavému čtenáři dostát podobenství jeho celku. Šindelka se vyhýbá klišé. Ví, že je všude kolem v konzumním ráji přepříběhováno. Nedělá to však křečovitě, na protest.
Na pozadí drobných pulzujících vztahů hledá lidskost i odcizení; jejich vzájemný magnetismus. K propojování postav včetně jejich interakcí dochází jakoby letmo, dotekem, přes elektřinou nabitý mikrotenový sáček. Ve vztazích místy jiskra přeskočí, jindy dojde k uzemnění. Hlavní postava Anna je na vedlejší koleji. Jednotlivé obsahové prvky mapy turista skládá s pomocí druhých: měřítko hodnot, životní souřadnice, kompozici, reliéf i vegetaci. Anna je ponechána zdánlivé pasivitě. Vykreslují ji vzpomínky a chování jiných postav. Na pozadí banality, vykastrovanosti a obyčejnosti vyřčeného bobtná bohatost vnitřního světa individualit. Myšlenky žijí beze slov. Nepotřebovaly by ani tu věčně nedokonalou schránku; tělo oplývající haldou zbytečných a špatně korigovatelných projevů. Svaly. Jazyk. Je nepříjemně impulzivní.
Všichni jsou na očích, mají možnost se profilovat, nechávají po sobě nesmazatelné a přesto prchlivé znaky v síti, budují si postavení, někam patří, ale Šindelka chladně říká, že jsou sami. Čas od času se někomu mapa natrhne nebo vyhoří. Vyznačené mosty se naštěstí nezřítí, ale vše je stále ve 2D.

Šindelka, Marek: Mapa Anny. Odeon, Praha, 2014. ISBN: 978-80-207-1577-7, 136 s.


Patrik Červák
O hudbě a románu
Milan Kundera ve svém nedlouhém díle dává do kontextu západoevropskou hudbu se západoevropským uměním románu na příkladech Rabelaisových, Cervantesových a Kafkových v literatuře, ale zejména na příkladu Igora Fjodoroviče Stravinského v muzice v části první. Stravinského se zastává a naopak polemizuje s útoky Theodora Adorna na tohoto geniálního skladatele. Milan Kundera rozděluje historii románu i hudby na dva poločasy. Stravinskému přiřknul tzv. Třetí čas; čas, kdy se jeden člověk pokusil obejmout veškerý čas hudby, kdy jeden člověk – Stravinskij – dovršil více než tisíciletou tradici západní hudby: „Jeden obraz mě pronásleduje: podle lidové fantazie se umírajícímu ve chvíli agónie odvine ve zkratce před očima celý minulý život. V díle Stravinského si vzpomíná na svůj tisíciletý život evropská hudba: to byl její poslední sen, než odešla usnout věčným spánkem beze snů.“[1] V druhé části knihy pak na příkladech děl Nietzscheho, Thomase Manna a Roberta Musila zkoumá, jakým způsobem byl koncipovaný filozofický román konce 19. a počátku 20. století, avšak s velmi zajímavými příklady z dějin románu Druhého času, tj. od zhruba poloviny 18. století do současnosti. Tato část díla však nezůstává pouze u literatury; zkoumá také, jak se dá v hudbě vyjádřit citovost, když se musí plnit estetická dogmata forem. Na příkladu Beethovenově však vidíme vzepření vůči tomuto omezování. Milan Kundera v knize O hudbě a románu nechce po čtenáři, aby akceptoval jeho názor, pouze mu předkládá své erudované myšlenky, aby si s nimi dělal, co chtěl; může je znegovat, může si z nich vzít některé teze nebo s nimi může zcela souhlasit. Dokonce i sám autor se sympaticky odvolává proti jakékoliv systematizaci svých myšlenek a budování barikád, proti jakémukoliv obhajování svých názorů. Buď je přijmete všechny, část, nebo nic. Je to plně na Vás a panu Kunderovi to je v podstatě jedno. Hádat se s Vámi nechce.

KUNDERA, Milan: O hudbě a románu. Atlantis, Brno, 2014. ISBN 978-80-7108-349-8, 98 s.



Nikola Illeová
Opera: The Art of Dying
Opera: the art of dying je v pořadí třetí publikací, v níž tito manželé interdisciplinárně propojují znalosti ze svých profesí se zájmem o operu. Linda Hutcheon je emeritní profesorkou na Katedře anglistiky a Centra srovnávací literatury na univerzitě v Torontu, Michael Hutcheon je profesorem medicíny na stejné univerzitě. Jeho publikační činnost však čítá mnoho položek souvisejících právě s operou, včetně kuriozit jako je kapitola Smoking in opera v díle A Cultural History of Smoking[1].
V knize Opera: The Art of Dying autoři tedy pochopitelně kombinují dva různé přístupy – praktikujícího lékaře a literární teoretičky. Jejich vytyčeným cílem je zaprvé prozkoumat západní koncepty smrtelnosti, jak se projevují historicky v opeře, a zadruhé zamyslet se nad tím, jak moderní publikum reaguje jako svědek těchto konceptů na scéně. Ve středu zájmu stojí také publikum jako takové, ve své rozmanitosti – jak vtipně doplňují – „from opera fans to physicians“[2] Dále se snaží najít odpověď na možné otázky typu proč vlastně téma smrti (následuje zdánlivě banální odpověď: „We all die“[3]) a proč ono spojení smrti a opery (protože „Opera is an art form that has proved to be obsessed with death from it’s birth“[4], což dokládají na příkladu Euridiky Jacopa Periho a Orfea Claudia Monteverdiho.). Konkrétně si zkoumaný vzorek zužují na operní díla devatenáctého a počátku dvacátého století zapadající do německé romantické posedlosti smrtelností. Zastavují se u publika, aby jeho prostřednictvím definovali svůj text jako spekulativní studii emocionálního účinku[5] příběhů o smrti a umírání na publikum v minulosti a nyní. Jejich pracovní hypotézou je, že publikum se může stát součástí rituálu smutku nebo prožívání vlastní smrtelnosti prostřednictvím operního vyprávění[6]. Zmiňují také souvislost změny vnímání smrti s pokrokem vědy a technologie a nevyhnutelně i lékařské péče. Samotné publikum kvůli různorodosti vnímání považují za něco virtuálního.

HUTCHEON, Linda; HUTCHEON Michael. Opera: The Art of Dying. Cambridge: Harvard University Press, 2004. Convergences: Inventories of the present. ISBN 0-674-01326-3, 239 pages.