Památník postavený z tónů a slov

Proč “poslouchatelnost” a krása už tolik neznamenaly? To je otázka, kterou si možná často kladou lidé při poslechu hudby 20. stol. Zkusme se zamyslet nad jedním z důvodů při noření se do Šostakovičovy 13. symfonie Babí jar.

13. Symfonie Dmitrije Šostakoviče Babí jar z roku 1962 měla původně být jen jednovětou vokálně-instrumentální poémou. Šlo o zhudebnění básně Babí jar od Jevgenije Jevtušenka, která se dotýkala toho, že dvacet let po masakru ve stejnojmenné rokli, která je dnes už součástí Kyjeva, zde stále nestojí památník obětem. V roce 1941 zde bylo během dvou dnů zastřeleno na 34 tisíc Židů a dalších “nepohodlných”. Do konce 2. světové války pak našlo v rokli svůj hrob na 100 až 150 tisíc lidí. Šostakovič se ale nakonec rozhodl tuto skladbu rozšířit do rozměrů pětivěté symfonie, kde kromě orchestru vystupuje mužský sbor a basové sólo. Zhudebnil tak další čtyři Jevtušenkovy básně – Humor, V obchodě, Strachy (jako jedinou ji Jevtušenko napsal na objednávku Šostakoviče) a Kariéra – a vytvořil obraz o tehdejším životě v Sovětském svazu. Není divu, že pak byly nemalé problémy s uvedením takového díla.

Kdo si pustí tuto symfonii poprvé, je možné, že se zděsí a bude mu velmi nepříjemná. Nasnadě je pak otázka – proč se zabývat něčím tak depresivním, ať už jako posluchač, nebo jako interpret? Lidé přece často mají už tak dost zkoušené a chatrné nervy, proč je ještě více drásat? Proč by si měli přitěžovat a nutit se tuto skladbu poslouchat a co hůře, nutit se tuto skladbu pravidelně cvičit? Věnovat se takové hudbě přece nemůže být vůbec zdravé a musí se to nějak negativně odrazit na psychickém a možná i fyzickém zdraví.

Hudba 20. století někdy bývá považovaná za hůře „stravitelnou“ než hudba epoch dřívějších, kdy se psaly věci příjemné na poslech. Zvláště v dnešní pohnuté době, kdo by se nechtěl uchýlit do krásna? Kdo by se nechtěl nechat alespoň na okamžik hudbou povznést a unést? Vždyť právě ony chvíle estetična a vytržení ze starostí nás pak mohou posilovat v jejich dalším snášení. Tam je možné načerpat sílu jít dál, čelit obtížím, věřit, že život má smysl a v případě hudby barokní, tolik naplněné zbožností, věřit rovněž v nebe.

Domnívám se, že třeba u Zelenky si tolik lidí neřekne, že je skutečně zajímá, o čem onen (byť fantasticky zhudebněný) žalm je. Že tolik lidí nepůjde k jádru věci. Nač by se namáhali, ta hudba je fascinující tak jak tak. Stačí se zaposlouchat do líbezných tónů.

Nejen, že se tedy posluchač při hledání informací o Šostakovičově „třinácté“ dostane k silným básním Jevgenije Jevtušenka, ale objeví kus historie, o kterém dříve možná vůbec nic nevěděl. A nezapomínat je důležité. Uběhlo jen pár desítek let a Kyjev je znovu těžce zkoušen. Hudba i literatura najednou plní funkci onoho památníku, který v rokli Babí jar tak dlouho chyběl. Jsou nebo by alespoň měly být vykřičníkem generacím současným a budoucím.

Čistě tématem Babího jaru se ale zabývá jen první věta symfonie. Ona hrozivá a drásavá, přibližující peklo, které oběti zažily. Překvapivě hned následující věta vypráví o humoru. O humoru, který se nedá vsadit za mříže, který se nebojí, nevzdává a je silnější než všichni vládci a diktátoři, kteří nad ním nikdy nevyzráli. Hudba je veselá, zábavná, i interpreti se lidově řečeno “vyřádí”. Třetí věta V obchodě a plynule navazující Strachy jsou opět ponuré. Báseň V obchodě vzdává hold udřeným a statečným ženám, které ve válce ztratily své muže. Strachy jsou vyjádřením atmosféry života v tehdejším Rusku. K určitému uklidnění, prosvětlení dochází v poslední větě Kariéra. Končí s nadějí, ale i připomínkou původního tématu Babí jar, na který upomíná zvuk zvonu. Oblouk je tak uzavřen. Tato věta staví proti sobě dva způsoby, jak přistupovat ke kariéře, na odiv je stavěna ta cesta, která znamená úplné obětování svému poslání.

Po takovém rozebrání smyslu symfonie i předpojatému a zatvrzelému posluchači nejspíš dojde, že hudba není děsivá a šokující pro nic za nic. Dojde mu, že je to hudba naprosto geniální. Hudba, která dokáže přesně vystihnout myšlenku, text básně, pocity ztrápených lidí, kteří oněm událostem byli vystaveni. Ta hudba nemůže být jiná. A kdyby byla prvoplánově krásná, neplnila by svůj účel, lhala by.

A interpret, který zabředne do symfonie, ponoří se hlouběji, bude se jí zabývat, studovat ji, zkoumat kousek po kousku, zjistí, že každá nota v každém nástroji dává smysl a je malým, ale důležitým střípkem do obrovské mozaiky. Zjistí, že se tam, přece jen, ukrývá krása, krása, kterou je třeba hledat, ale když ji objeví, stojí to za to.

Foto: Pixabay