Naděje tradiční sborové praxe na amatérské úrovni

Jaké jsou možnosti současných sbormistrů při rozšiřování repertoáru vlastních sborů? Mohou nenotové prameny sbormistrovi poskytovat nějaké další informace ke skladbě? Proč jsou tak užitečné kritické edice neprovozovaných skladeb?

Když se zaměříme na provozovací praxi amatérských pěveckých sborů, nelze si nevšimnout jednoho fenoménu, který je společný snad všem těmto uskupením na našem území. Je to pohled do kartotéky (či do obyčejné skříně) sbormistra, kde má uložené partitury skladeb určených pro svůj sbor. Nemám teď na mysli vzhled celého uspořádání, který i tak nejspíš všude vypadá podobně – jako rozmanitý záložkový systém tvořený množstvím kopií v různých počtech kusů. Zaměřme se na jednotlivé podoby konkrétních skladeb.

Většina amatérských pěveckých sborů působí při nějaké instituci, kterou je nejčastěji škola. Tyto sbory jsou brány jako samozřejmost, žijící odděleným podivným životem, projevujícím se především vánočními koncerty. Z hlediska financování bývá většinou lehce přehlížena. Takovému sboru totiž určitě stačí zapálený učitel hudební výchovy, zvýšené kvóty na jeho účtu tiskárny ve sborovně, staré pianino a ideálně odlehlá místnost v zadním traktu školy. Tento pedagog má mimo jiné na starost rozšiřování repertoáru. A tady se již dostáváme k oné klasické praxi posledního půlstoletí, které odečteme od momentu masivního rozšíření chytrých telefonů s fotoaparátem. Mnoho z partitur „nových písniček“ přirůstalo do sbormistrovy kartoteční skříně jedním způsobem: sbormistr byl se svým sborem na nějakém sborovém festivalu či soutěži, tam slyšel od cizího sboru skladbu, která se mu velmi líbila, a zatoužil ji získat pro svůj sbor. V takové situaci měl několik možností. Jednou z nich bylo samozřejmě poznačení si názvu písně a jejího autora s nadějí, že ji sežene (jen s těmito indiciemi) v knihkupectví, antikvariátu nebo knihovně. Ale když se podíváte právě do oné skříně s množstvím nachystaných not, zjistíte, že daleko víc skladeb získal jinými cestami. Jednou z nejčastějších je sbormistrův opis pořízený přímo na onom sborovém festivalu.

Tyto opisy pak s nadšením onen sbormistr veze domů a usedá ke klavíru, aby počal cvičit korepetice. Někdy není prostě čas na přepis opisu do poněkud čistějšího a čitelnějšího vzhledu, a tak mezi své svěřence sbormistr rozdává nakopírovaný ten svůj původní. A když se po prvním nácviku ukáže, že to tak stačí, už ani později žádný čistopis nevytváří. Po dvaceti letech nekonečného množení z kopií kopií [sic] stane čitelnost partitury na hranici ochoty luštit a přináší určitou nechuť sboristů skladbu vůbec zkoušet. Zde přichází myšlenka oblíbenou skladbu vyhledat v tisku – konečně se obrátit na antikvariáty, kde je určitá šance skladbu objevit. Do té doby ale desky sboristů plní nekonečně rozmanité partitury, které zkušený „sborák“ při rychlém hledání rozeznává mrknutím oka podle grafického vzhledu partitury (místo čtení názvu v hlavičce). K této rozmanitosti samozřejmě hojně přispívá další praxe – na oněch festivalech vstřícný sbormistr svůj opis s pochopením mění za cizí opis další skladby jiného sbormistra.

Poslední desetiletí v této praxi mnohé věci změnilo. Nejedná se jen o masivní rozšíření chytrých telefonů s fotoaparátem, ale také o boom digitalizací pramenů, online přístupnost databází, fulltextové vyhledávání a vznik počítačových programů pro psaní not.

A tady se dostává ke slovu muzikologie. Ne, že by byly tak moc potřeba analýzy všech možných překopírovaných a sotva čitelných opisů, spíš bychom se potřebovali dostat k jádru autorských záměrů. Historie nám totiž stále ukazuje, že nejen při opisování dělá člověk chyby. Takové chyby nalezneme při porovnávání zmiňovaných opisů sbormistrů, ale také třeba i přímo v tištěném vydání – jako nejznámější příklad bych ráda uvedla oblíbenou a velmi známou kantátu Otvírání studánek Bohuslava Martinů, která si kvůli zvláštní domluvě mezi nakladateli a skladatelem nesla řadu chyb i přes několikerá vydání. Takovéto pozadí a odhalení pak odkrývá kritická edice, která se vrací k poslednímu autorovu záměru a očišťuje veškeré typy kolujících kopií od nánosu nepřesností a případných pozdějších “zvelebujících” dirigentských zásahů. Samozřejmě se tyto problémy netýkají jen “Studánek”, ale všech možných skladeb, které v takovýchto opisech mezi sbory kolují. Někdy tak dokonce vznikají nepřesnosti i v koncertních programech, když je v opsaných notách omylem špatně uvedeno jméno (a sbormistr po něm nepátrá). Třeba na příkladu další oblíbené sborové skladby Joy To The World si můžeme všimnout, ke komu se dostaly noty s autorstvím připsaným Georgu Friedrichu Händelovi.

Muzikologická práce není ale jen o „štětečkování“ nepřesností těch nejfrekventovanějších skladeb. Při bádání se lze zaměřit i na jiné skladby, které se netěší takové popularitě napříč repertoáry všech sborů. Důvodů pro odmítnutí některých z nich může být mnoho, například se nabízí neproveditelnost pro náročnost či obsazení, prostotu námětu/invence nebo třeba jen taková banalita, jako je nečitelný autograf s četnými škrty. Velké množství odložených skladeb nabízí možnosti nejen badatelské, ale i provozní. Někdy se také dbá na autorská práva při katalogizaci pozůstalosti – a v této úctě potom zůstává odložena právě také možnost zmíněné kritické edice, která by prométheovsky přivedla k životu neprovozovaná díla zesnulých skladatelů.

K takovémuto kroku oživení přispívá značně silná současná vlna vydávání edic korespondencí skladatelů. Ještě před vydáním edic not totiž díky zveřejněným dopisům může kdokoli nahlédnout aspoň do geneze díla, o které se zajímá. Tyto prameny pak poskytují základní črtu představ o skladbě. Nabízí odpovědi na nevyřčené otázky ohledně námětu, záměru, obsazení, ale i třeba o přepracování, o premiérách, reprízách, nahrávkách nebo třeba i o nesouhlasu skladatele s některými aspekty. Ty se pak vlivem dirigentských a sboristických poznámek mohou bez nějaké revize skladatele šířit nekontrolovatelnou cestou kopistického podsvětí. A tak se obyčejný sbormistr může vrátit k původnímu záměru autora dříve, než se najdou finance a výzkumníci, kteří by se pustili do komplexní edice not.

Foto: Pixabay