Jako redakce jsme se dohodli, že v letním čísle, uprostřed okurkové sezony, uveřejníme alespoň krátkou glosu o tom, co kdo z kolegů v létě čte, popřípadě přečetl. Jeden z našich redaktorů však trpí nebezpečnou nemocí - grafomanstvím. A tak, zatímco část jeho "Co jsem přečetl" byla jeho kolegyní zeditována do kolektivního "Co čtou naši redaktoři", zbytek celého textu se rozhodl, po dohodě s ostatními redaktory, zveřejnit ve vlastním článku.V měsících červenci a srpnu se více než 12 let povětšinou věnuji čtení. Čtení not. Jsou to totiž jediné dva měsíce, kdy mě z mého soustředění u klavíru nevytrhují věci podstatné, mezi které by se daly zařadit zejména škola, různé koncerty či pivo s kamarády. O prázdninách se tato
nejsvětější trojice povinností vždy zázračně omezí, ale nadto i rozšíří na „několik piv s kamarády minimálně třikrát týdně“.
Ale teď vážně; kromě přečtení textů jako
Budějovický Budvar, Pilsner Urquell,
Poutník nebo
Dalešické pivo na lahvích a sklenicích, jsem úspěšně přečetl něco kolem sedmi klavírních skladeb
Francise Poulenca, tří děl
Daria Milhauda, několik kompozic neznámého Poulencova učitele skladby
Charlese Koechlina a klavírní part sextetu
L´Heure du Berger od
Jeana Francaixe. Pokud bych tedy mohl doporučit čtenářům příjemně barevný poslech, kromě sextetu (
https://www.youtube.com/watch?v=lEcyzenj6dQ) si můžete pak pustit dílo
L´ancienne maison de campagne Charlese Koechlina, ze kterého mě asi nejvíce zaujala část sedmá –
La vieille fontaine (
https://www.youtube.com/watch?v=-KcUM25aktY). Koechlin v této skladbě z roku 1923 vytváří neuvěřitelné harmonické experimenty. Od Milhauda si pak pusťte skladbu
Saudades do Brasil, ve které zhudebnil dojmy z Brazílie, kde trávil čas na francouzském velvyslanectví s básníkem Paulem Claudelem. Zejména polytonální druhá část
Botafogo je velmi zajímavá (
https://www.youtube.com/watch?v=zZanU1ZaN6k). A pokud jde o Poulenca, poslechněte si od něj vše. Když je ale to léto a já jsem v dobrém rozmaru, dám sem pár tipů na malé klavírní kompozice, které rozhodně nezklamou. Tak například
Nocturne no. 1 z roku 1929 (
https://www.youtube.com/watch?v=ITjoWz7Unuo) a
Nouvellete no. 1 z téhož roku (
https://www.youtube.com/watch?v=JuGpuhGuRlc) Vám, milí čtenáři, zcela jistě zalijí srdce upřímnou a nefalšovanou neoklasickou letní radostí.
Ke knihám se tedy dostanu vždy až večer před spaním, pokud tedy právě nejsem s kamarády někde na pivě a nepouštíme si úryvky z oper nebo nepomlouváme ostatní muzikanty. Za červenec jsem si, jak je mým klasickým problémem, koupil přespříliš knih, které samozřejmě nestíhám číst. Nutno podotknout, že v tomto úchylném
sportu mě podporuje i má přítelkyně, jež mě také zásobuje vším, co ji přijde pod ruku. V měsíci červenci jsem se stal tedy šťastným majitelem těchto publikací: Umberto Eco:
Dějiny krásy, Umberto Eco:
Dějiny ošklivosti, Umberto Eco:
Otevřené dílo, Vladislav Vančura:
Pole orná a válečná/Pekař Jan Marhoul, Milan Kundera:
Můj Janáček, Milan Kundera:
O hudbě a románu a Jaroslav Ježek:
Dopisy z podzimu 1938. Z těchto sedmi knih, přečetl jsem doposud pouze dvě. A to dvě poslední jmenované –
O hudbě a románu a
Dopisy z podzimu 1938.
Milan Kundera ve svém nedlouhém díle dává do kontextu západoevropskou hudbu se západoevropským uměním románu na příkladech Rabelaisových, Cervantesových a Kafkových v literatuře, ale zejména na příkladu Igora Fjodoroviče Stravinského v muzice v části první. Stravinského se zastává a naopak polemizuje s útoky Theodora Adorna na tohoto geniálního skladatele. Milan Kundera rozděluje historii románu i hudby na dva poločasy. Stravinskému přiřknul tzv.
Třetí čas; čas, kdy se jeden člověk pokusil obejmout veškerý čas hudby, kdy jeden člověk – Stravinskij – dovršil více než tisíciletou tradici západní hudby: „
Jeden obraz mě pronásleduje: podle lidové fantazie se umírajícímu ve chvíli agónie odvine ve zkratce před očima celý minulý život. V díle Stravinského si vzpomíná na svůj tisíciletý život evropská hudba: to byl její poslední sen, než odešla usnout věčným spánkem beze snů.“[1] V druhé části knihy pak na příkladech děl Nietzscheho, Thomase Manna a Roberta Musila zkoumá, jakým způsobem byl koncipovaný filozofický román konce 19. a počátku 20. století, avšak s velmi zajímavými příklady z dějin románu
Druhého času, tj. od zhruba poloviny 18. století do současnosti. Tato část díla však nezůstává pouze u literatury; zkoumá také, jak se dá v hudbě vyjádřit citovost, když se musí plnit estetická dogmata forem. Na příkladu Beethovenově však vidíme vzepření vůči tomuto omezování. Milan Kundera v knize
O hudbě a románu nechce po čtenáři, aby akceptoval jeho názor, pouze mu předkládá své erudované myšlenky, aby si s nimi dělal, co chtěl; může je znegovat, může si z nich vzít některé teze nebo s nimi může zcela souhlasit. Dokonce i sám autor se sympaticky odvolává proti jakékoliv systematizaci svých myšlenek a budování barikád, proti jakémukoliv obhajování svých názorů. Buď je přijmete všechny, část, nebo nic. Je to plně na Vás a panu Kunderovi to je v podstatě jedno. Hádat se s Vámi nechce.
V druhé knize, kterou jsem měl zatím čas přečíst, je zveřejněno celkem osm dopisů
Jaroslava Ježka jeho milé, mladičké zpěvačce
Míle Ledererové z přesmutného podzimu 1938. Čtenář by měl mít alespoň základní znalosti o naší historii, aby pochopil, na co skladatel v listech naráží. První z dopisů je datován 22. září 1938, poslední je z 12. listopadu téhož roku. Ve velmi intimní korespondenci mezi dvěma milenci vidíme, jak Ježek a všichni jeho blízcí velmi těžce nesli, co Československo v ten podzim zakusovalo - podpis Mnichovské dohody, obsazení Sudet, nucené přesuny obyvatel, zavření Osvobozeného Divadla. Pro naši generaci nihilistů je až s podivem, jak zapálení vlastenci byli Jaroslav Ježek a všichni jeho současníci. Jak by se rozkrájeli na tisíc kousků, jen aby se jakýmkoliv způsobem přičinili i o tu nejmenší pomoc jejich národu sužovanou těžkou zkouškou. Dne 29. září, tedy den před Mnichovem, píše ve svém až strašidelně prorockém dopisu své milé:
„Za vším je dnes otazník. Dnes je doba šílených událostí, které se mění od hodiny k hodině. Dnes Ti píšu dopis, a co se možná všechno stane, než jej budeš číst. Možná, že z něho budeš mít nějakou radost vlivem událostí anebo budeš tak smutná, že bude celkem nesmyslnou věcí jej vůbec čísti. Všechno dnes je jen šílený otazník.“[2] Ježek je však veliký optimista a v dopisu z 24. září vyjadřuje naději na krásnou budoucnost:
„ Hlavní věcí je ale fakt, že Hitler začíná ustupovat a že se zalekl stanoviska celého světa. (…) Moje drahá, nekresli si tu válku tak hrozně a hlavně ne, že už je. Já dnes začínám věřit, že k ní dokonce nedojde. Okolnosti by tomu právě v této době nasvědčovaly.“[3] Příběh Jaroslava Ježka však nekončí jako pohádka. Této světlé budoucnosti, ve kterou skladatel doufal, kdy by v Osvobozeném Divadle po boku milé poslouchal své písně, které by si s celým národem zpíval, se Jaroslav Ježek nedožil. Dva měsíce po uzavření OD, odjel spolu s Voskovcem a Werichem pryč z domova, z Československa. Zpět se už nikdy nevrátil. Jakoby v posledních slovech posledního dopisu z 12. listopadu 1938 anticipoval svou brzkou smrt daleko, předaleko od jeho milované země: „
Stýská se mi strašně a jsem sám!“
