Diminuce madrigalu „Ancidetemi Pur“ Jacoba Arcadelta
O jeho dětství a mládí není známo mnoho, snad jenom to, že se narodil pravděpodobně v roce 1507 ve vlámském prostředí v okolí Liège nebo Namur. Jako mladík přesídlil do Itálie a koncem dvacátých let 16. století žil ve Florencii, kde měl možnost pracovat s Verdelotem, autorem prvních madrigalů. Kolem roku 1538 se přestěhoval do Říma, kde získal zaměstnání v papežském pěveckém sboru v basilice sv. Petra, nejspíš jako zpěvák, podobně jako mnoho jiných nizozemských skladatelů. O rok později se patrně stal členem sboru Juliánské kaple, neboť dobové prameny zmiňují jakéhosi blíže neidentifikovatelného muzikanta pod jménem „Jacobus flandrus“. Téhož roku byl pak Arcadelt jmenován magistrem puerorum v Sixtinské kapli. Prožíval velmi plodné období, v roce 1539 vydal celkem čtyři knihy madrigalů, z nichž první z této sbírky, Il primo libro di madrigali, se dočkala 45 vydání. V Římě zůstal Arcadelt v Sixtinské kapli do roku 1551, nepočítáme-li cestu do Francie v roce 1547.
„Někdy kolem roku 1542 se seznámil s Michelangelem; na texty jeho sonetů složil dva madrigaly, které ale Michelangelo přijal velmi vlažně. Přesto Arcadeltovi za práci zaplatil, a to kusem látky – saténu, který stačil k ušití celého dubletu, tj. mužské svrchní části společenského oděvu“ (Einstein 1949).
Do roku 1551 napsal Arcadelt v Itálii více než 200 madrigalů, než definitivně přesídlil do Francie, kde zůstal až do své smrti a kde skládal převážně chansony. V roce 1557 vydal též sbírku mší, kterou dedikoval svému novému zaměstnavateli Karlovi de Guise, kardinálu v Lorraine. Svou francouzskou tvorbu vydával téměř výhradně v Paříži v nakladatelství Le Roy e Ballard (Randel 1986).
Během svého plodného života složil Arcadelt 24 motet, 125 francouzských chansonů, kolem 250 madrigalů, 3 mše, Jeremiášovy lamentace a Magnificat, k tomu několik duchovních chansonů – francouzské obdoby italských madrigale spirituale. V jeho skladbách lze slyšet vlivy polyfonie z jeho severské domoviny vedle francouzského chansonu, italské frottoly a hudby, kterou v mládí slýchal hrát v Sixtinské kapli. Světskou hudbu skládal Arcadelt na texty známých básníků, jako byli Petrarca, Pietro Bembo, Sannazaro, Lorenzino de Medici, Benedetto Varchi, Filippo Strozzi a již zmíněný Michelangelo (Brown 1976). Nejvíce však Arcadelt proslavil verše markýze Alfonsa d’Avalos, a to svým čtyřhlasým madrigalem Il bianco e dolce cigno, který se stal jednou z nejznámějších skladeb celého 16. století (Einstein 1949).
Jacob Arcadelt, v matrice zemřelých zapsán jako Jacques Arcadelt, zemřel v Paříži 14. října 1568.
2. Diminuce (komentář): Ancidetemi Pur
Výchozím materiálem pro tento diminuční pokus je madrigal Jacoba Arcadelta Ancidetemi pur. Jedná se o raný madrigal, kombinující polyfonii s homofonií, v sudém rytmu – ve své čtyřhlasé vokální sazbě se jeví jako vhodný z didaktického hlediska a také pro fakt, že je k dispozici celá řada traktátů, které obsahují informace a návody k diminucím podobných předloh (Bassano 1585, Dalla Casa 1584, Ganassi 1535, Ortiz 1553, Simpson 1665).
Text madrigalu, viz níže v originále a v překladu, je psán archaickou italštinou, obvyklou v textech renesanční vokální hudby. Jedná se o světskou skladbu, která odráží smutek a zoufalství, plynoucí z patrně nenaplněné trýznivé touhy po milované ženě.
Ancidetemi pur, grievi martiri
ch’l viver m’è sì a noia
che’l morir mi fia gioia,
ma lassat’ir gli estremi miei sospiri
a trovar quella ch’è cagion ch’io muoia
e dir’a l’empia fera
ch’onor non gli è che per amarl’io pera.
Zabij mne pořádně, mne, těžce trpícího,
Vždyť žití je mi tak ubíjející,
Že zemřít stane se radostí,
Ale nechej, abych směl naposled
Najít tu, jež je příčinou mé smrti
A řekl jí, bezbožnici,
Že ji nijak nešlechtí to, že jsem zemřel pro lásku k ní.
Při konstrukci diminucí s použitím Arcadeltova madrigalu jsme vycházeli z návodu diminuování pro basový nástroj a cembalo, popsané Diegem Ortizem v jeho slavném Trattado de glosas, z techniky „La terceda manera de tañer el Violon con el Cymbalo q es sombre cosas compuestas“ („Třetí způsob hry [diminuování] pro violu a cembalo hrající všechny party“, Ortiz 1553). Podle této techniky se všechny party předlohy (např. madrigal, motet nebo jakákoli jiná vícehlasá skladba) přepíšou pro cembalo, spodní part se zdvojí ve violovém partu a je následně diminuován. Ortiz demonstruje tyto techniky na diminucích Arcadeltova madrigalu O felici occhi miei. Ve srovnání s původní Ortizovou technikou jsme přistoupili k diminuci poněkud volněji. Na vhodných místech (kadence, imitace) jsou mírně diminuovány také party přepsané pro cembalo (u Ortize se jedná v zásadě o přísnou citaci partů). Jednotlivé figury v diminuovaném violovém partu jsou kromě střízlivých violových figur Ortize obohaceny o univerzální diminuční vzory podle jiných autorů: Bassana, Simpsona a Girolama Dalla Casy. Z hlediska interpretace je ale nutné dbát obecně na specifikum diminuce pro violu da gamba (případně violoncello), která nebude vykazovat pohyblivost a stylizaci vlastní diminucím pro sólové nástroje sopránového rejstříku, nebo diminuce pro sólo cembalo (pro srovnání lze uvést diminuci madrigalu Ancidetemi pur pro cembalo, viz Ascanio Mayone: Ancidetemi Pur di Arcadelt passeggiato, Il Primo libro di diversi capricci per sonare, Neapol 1603).
Literatura
ABRAHAM, Gerald (1968): The Age of Humanism. London: Oxford University Press.
ATLAS, Allan W. (1998): Renaissance Music. New York: W. W. Norton & Company, Inc.
BASSANO, Giovanni (1585): Ricercate Passagi et Cadentie. Venezia.
BLUME, Friedrich (1967): Renaissance and Baroque Music. New York: W. W. Norton & Company, Inc.
BROWN, Howard Mayer (1976): Music in the Renaissance. New Jersey: Prentice-Hall, Inc.
DALLA CASA, Girolamo (1584): Il vero modo di diminuir. Venezia.
EINSTEIN, Alfred (1949): The Italian Madrigal. Three volumes. Princeton, New Jersey: Princeton University Press.
GANASSI, Silvestro (1543): Regola rubertina. Venezia.
ORTIZ, Diego (1553): Tratado de glosa. Roma.
RANDEL, Don (ed.) (1986): The New Harvard Dictionary of Music. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press.
SIMPSON, Christopher (1659): The Division – viol, ort he Art of Playing Extempore upon a Ground. London.