Poklonit se Jezulátku

prosinec 2012 Pavlína Sedláčková Kritiky 2012

První půle představení se odehrávala venku, na Alžbětínské scéně Husy na provázku. Lehce prokřehlí návštěvníci – v té době ještě Brno pokrývala sněhová pokrývka – byli obdarováni horkým čajem. Na některé šťastlivce sálal oheň ze sudu, kolem kterého postávali andělé, kteří si čekání na příchod Spasitele krátili opekáním buřtu. Mile se usmívali, pomrkávali na nás, tu a tam zamávali na pozdrav, protahovali křidélka. Takovým úsměvným pohybem v ramenou. Má kamarádka poznamenala, že je to něco mezi andělem a slepicí – no ale řekněte, jak si vlastně anděl protahuje křídla? V prostoru se rozléhaly vánoční koledy, lépe řečeno dětské hlásky z jakési nahrávky. Všichni jsme čekali, až to přijde. Někteří andílci si krátili čas drobnými taškařinami – z ochozu ostřelovali sněhovými koulemi své kolegy dole. A při tom čekání na mrazu mi vlastně bylo útulno, byla jsem ve svém oblíbeném divadle se svými oblíbenými herci, s milým doprovodem, dostala jsem čaj, čekala jsem na mystérium Vánoc. Všichni jsme se usmívali.

Vladimír Hauser jako Odpovědník a Josef začal slovy: „Psáno jest v svatý Bibli, psáno jest v svatým Písmu. Tím líp. Narodí se Ježíš Kristus“ a andělé začali skrze melodickou moravskou koledu Byla cesta, byla ušlapaná líčit Mariino putování do Betléma. Tu předlouhou cestu a spoustu sil, které stojí za to vynaložit – snad proto, aby dobro zvítězilo. Marii hrála Andrea Buršová, která se již dávno osvědčila jako velice citlivá a silná ženská hrdinka, například v roli Markétky v Maestrovi a Markétce. Mariinu ikonickou podobu dokreslovala bílá rouška kolem hlavy a modrá látka oblečení. Andělé byli dojemní a křehcí, bezelstní; se svým drobným poletováním, úsměvem a radostí. Zvony a zvonečky ohlašovaly příchod neobyčejné chvíle. Proti těmto bílým – silám dobra – se zjevil sám Ďábel, kterého ztvárnila Ivana Hloužková. Z hustého dýmu se zjevily nejdříve dlouhé červené nehty a černá silueta s dlouhým „vojenským“ kabátkem a nízkým cylindrem. Později vynikla výrazná rudá rtěnka obkružující zející propast úst a také tmavě orámované oči. Bylo jasné, že Betlém nebude jen o koledách, ale že se sehraje opravdové drama na život a na smrt.

Pod dohledem andělů jsme se přesunuli do Velkého sálu, kde betlémský příběh pokračoval. Nad našimi hlavami byly rozžaty desítky světel-hvězd. Scénu uprostřed sálu (umístění podobně jako v „muzikálu“ Leoš aneb Tvá nejvěrnější) tvořila dvě protilehlá pódia – na jednom byl chlév a na druhém se objevil Herodův trůn. Kulisy byly koláží uměleckých děl věnovaných Kristovu zrození, andělům, klanění Tří králů, propojení člověka s Bohem, nynější podobě Betléma, chrámům i putování stáda ovcí. U Heroda byl dominantou zápas – několik vyobrazení zápasícího Jákoba s andělem. Také nechybělo vyobrazení apokalypsy a ďábla… Jak je ostatně u těchto provázkovských koláží zvykem, divák chápe spíše sdělení, určitý pocit, než že by dokázal rozluštit mnohdy tajemný symbolismus seskládaných vyobrazení. Prostor Velkého sálu vyplňovaly ještě symboly ryby, pár oveček, svíčky a stromky.

Příběh se odehrával víceméně tak, jak jej známe – Maria s Josefem dostanou od andělů zprávu, že mají prchnout do Betléma. Putují dnem i nocí, v Betlémě jim pak nikdo nevyjde vstříc, až naleznou útočiště ve chlévě, kde Maria „dostane“ syna. V tento moment přišel na scénu Archanděl v podání Ondřeje Jiráčka, který Marii donesl sněhobílé dítě, proběhlo tu vlastně i samotné zvěstování. O narození Ježíška se postupně dozvídají pastýři, prostý lid i králové a spěchají se mu poklonit. Většina hry probíhá v duchu inscenovaných koled, které zpívají provázkovští herci s pomocí pěveckých sborů (Choirchestra Brno). Úloha tří králů, kterým dominuje Petr Oslzlý jako Kašpar, byla upravena směrem ke kritice xenofobie a rasismu, kdy si z chudáka, toho černého vzadu, zbylí králové utahují a nutí ho nést balvan (ale na „skále“ je nakonec vystavena církev, nebo ne?). Také nepřináší nijak veliké dary, i ta jejich úklona je jaksi ve formě kývnutí hlavy. Vykládám si tento posun jako převedení doušky z programu k inscenaci od Karla Čapka (část textu Betlém z roku 1924), ve které se dočítáme: „buďme chudě a hrdě Betlémem. Nějaký ten spasitel se narodí i dnes spíše ve chlévě než v mramorovém paláci, pohříchu pro samé paláce se nemůžeme dostat k stavění betlémských chlévů. A tu jasnou hvězdu nahoře nikdy nezažehnete na státní útraty.“ Jezulátku se běží poklonit i děti z provázkovského dětského souboru, mezi které se přimotá i skladatel Jan Jakub Ryba.

Na řadu přichází král Herodes (Milan Holenda) obklopený Ďáblem (již zmíněná Ivana Hloužková) a Smrtí (Nicole Maláčová). Z pozice moci a strachu o moc nařizuje vraždění neviňátek. Smrt se s pověřením Ďábla dává do „kosení“. Jednotliví dětští i dospělí herci padají skoleni na zem. Andělé se semknou kolem vystrašené Marie s děťátkem. Na pomoc přispěchá Archanděl s rozžatým mečem (!), který síly zla odvrátí. Obdivuhodný byl i mocný fuk Ondřeje Jiráčka, kterým po vykonání své služby sfoukl hořící meč. A tak i mrazivá podívaná končí dobře, nadějně, a nadto s humorem.

Co ještě zbývá zmínit? Zázrak. Marie přichází v závěru s živým děťátkem v náručí. Později se od pana Morávka dozvídáme, že je to čtrnáctiděnní Taťánka Jírová. Vztahuje k Marii své drobné ručičky a jemně mručí. Když se malinkato rozpláče, snad z touhy po mamince, snad z množství kouře na jevišti, děťátko si převezme právoplatná matka z provázkovského souboru. A celé představení končí zpíváním koled, protože jak poznamenává jako variaci na text Betléma Vladimír Morávek: „Každej, kdo můžeš – zpívej! Ať zpívají i ti, co mají huby dřevěný, co mají oči bolavý, co mají duše zchvácený…“

Hru Betlém aneb Komedie o narození napsal v listopadu 1989 Jan Antonín Pitínský přímo pro režiséra Vladimíra Morávka – tenkrát tajně. Ten ji uvedl 20. prosince 1989 s Dětským studiem v Divadle Husa na provázku. K Betlému se režisér Morávek vrátil v roce 2006, obnovenou premiéru divadlo s velkým úspěchem uvedlo 15. prosince 2006 v tehdy rozestavěné Národní budově v New Yorku. A nyní, v adventním čase skomírajícího roku 2012, jsme mohli opět dýchat atmosféru biblického příběhu o narození Spasitele. Děkuji za příjemně strávený adventní čas!

Divadlo Husa na provázku: Jan Antonín Pitínský: Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku. Režie: Vladimír Morávek, hudba: Karel Albrecht a vánoční koledy všeho druhu, výprava: Martin Ondrúš, Kostýmy: Eva Morávková, Dramaturgie: Lucie Němečková. Premiéra 15. 12. 2006 v New Yorku, obnovená premiéra 14. 12. 2012 v Brně. Psáno z obnovené brněnské premiéry 14. 12. 2012.