S operním režisérem Tomášem Pilařem o pravdivém životě a bolestech světa

prosinec 2012 Eva Mikulášková Rozhovory 2012

Provokace k zamyšlení nad lidským chováním v době totalitních režimů se nesly Vaší nedávnou prací jak na jednoaktovce Josefa Berga Evropská turistika pro festival JANÁČEK BRNO 2012, tak na projektu „Modlitba za zítřek – scénický rituál“ (Polní mše Bohuslava Martinů a novodobá kantáta Tolik všeho Jiřího Miroslava Procházky). Dnešní neustále tepající moderní civilizace se málo kdy umí pozastavit nad poselstvím „Historia magistra vitae“ (Historie učitelkou života). Jaká kritéria jste si kladl při režii a výběru kostýmů tak, aby inscenace nebyla pouze historizující, ale otevírala dveře myšlenkám po změně systému, hledání hodnot a smyslu života?

Ano, obě dvě inscenace se odehrávaly na pozadí období určité společenské poruchy, tedy v době války nebo totalitního režimu, nicméně každá se soustředila na jiný dílčí problém. Bergova Evropská turistika byla ve své době čistě protiválečnou agitací odsuzující jakékoliv válečné násilí, což je samozřejmě téma věčné a důležité, ale pro dnešního diváka značně tendenční a navíc zavání určitým klišé. Válku v Evropské turistice chápu jako období, kdy se lidé hromadně vzdávají své osobní zodpovědnosti a bojují za politické ideály, které jim jsou implantovány zvenčí a ve skutečnosti jsou lživé. Jsem přesvědčen, že právě v době dnešní všude deklarované společenské svobody jsou lidé daleko náchylnější k tomu vzdát se části svojí osobní odpovědnosti a na složité morální otázky za sebe nechat odpovídat někoho jiného, třeba celebritu z reality show, oblíbeného zpěváka, nebo redaktora masově prodávaného deníku. Myslím, že válečným generálem dnešního světa je popkultura a jejími zbraněmi jsou líbivost, okaté sebevědomí a masovost. Proto jsem v Evropské turistice pojal svět války jako svět třpytivého varieté, ve kterém o nic nejde, místo krve a zbraní se blýskají flitry, všichni se smějí a vábí diváky, aby se k nim přidali. V tomto lživém světě nefungují pravdivé lidské vztahy a to se ve výsledku ukázalo být na jevišti daleko děsivější, než kdyby tam ta krev vážně tekla.

Evropská turistika byla výrazná především pestrými kostýmy a rekvizitami, dílo Miloslava Ištvana Kráska a zvíře, které následovalo, pak použitím světelného designu a kouřových efektů. Obě varianty dle mého fungovaly rovnocenně a rozmanitostí přirozeně odlišily obě díla. Existuje ale pro Vás nějaké dramaturgické, či režijní propojení těchto jednoaktovek?

Ta díla mají opravdu úplně odlišnou formu a dal jsem si závazek, že je bude spojovat výhradně myšlenka a vyznění. Scénická podoba bude stejně kontrastní jako díla samotná. Pro obě dvě opery je společné téma zmaru, bezvýchodnosti a hlubokého zármutku, nicméně v obou dvou je přítomno velké poselství, a to, že veškerá tato bolest je nedílnou a právoplatnou součástí života, pokud jej žijeme sami za sebe, v integritě a v kontaktu se svojí vlastní osobností. A prožívat svůj život pravdivě stojí za veškerou bolest tohoto světa.

Modlitba za zítřek, velký projekt scénického provedení Martinů Polní mše a novodobé kantáty Tolik všeho mladého sólisty a skladatele Jiřího Miroslava Procházky. Celý „scénický rituál“ se plánoval několik měsíců s jasným apelem na publikum „něco změňte!“. Byl pro něj sestaven nový orchestr SKAnsámbl, složený ze špičkových hráčů, který dal možnost prosadit se především mladým umělcům, stejně tak byl přizván studentský mužský sbor Láska opravdivá. Prosadil jste si nezávislé taneční sdružení Filigrán, jehož scénické ztvárnění vyvolalo protichůdné reakce, stejně tak jako kostýmy. Byl to pro Vás experiment, nebo záměr jasně fungující koncepce pro otevřené publikum nenašel pochopení u konzervativně smýšlejících?

S dovolením bych Vás poopravil, protože „něco změňte“ bych se divákům nikdy neopovážil říci. Nedělám umění, které apeluje. Snažím se vytvořit scénickou situaci, ve které by se divák poznal a třeba si uvědomil, že s tím takhle vlastně nesouhlasí.

Ale k Vaší otázce – experiment bych si u takto rozsáhlého projektu rozhodně nedovolil. Koncepce se odvíjela od tématu války, které Martinů zpracovává ve své kantátě, nicméně se jednalo o náhled velmi osobní a intimní, o náhled každého z vojáků, který si s sebou do boje bere vzpomínku na svoji rodinu a bojuje za ni. A v této intimitě byla, myslím si, síla i riziko celého večera. Kostýmy nebyly opulentní ani zdobné, ale syrové a lidské. Pohyb nebyl ladný a plný kudrlinek, ale příkrý, jednoduchý a přísný. V adventním čase, kdy jsme měli premiéru, to jiné než protichůdné reakce asi vyvolat nemohlo a jsem za to upřímně rád, protože je důležitou součástí uměleckého procesu i to, že se něco někomu nelíbí.

Pracuje se Vám lépe s mladými studenty JAMU, nebo spíše již zkušenými uměleckými soubory typu opery Janáčkova divadla?

Mám je všechny rád stejně, miláčky! Studenti JAMU pracují na inscenacích bez honoráře a jdou do práce s velkou vervou, energií a odhodláním, za což jim rád odpustím i to, že zkoušením musíme strávit zhruba třikrát více času, než jsem zvyklý z profesionálních divadel. Na druhou stranu se studenty je možné více experimentovat a zkoušet postupy, na které bych si s profíky asi netroufnul. Ale možná vás zaujme takový postřeh, že pokud jsem se někdy setkal s pěveckými manýry, tak to bylo právě mezi studenty.

Pokud byste měl zhodnotit letošní rok, který se nám chýlí ke konci, jaké změny se ve Vašem profesním životě udály a čeho si nejvíc ceníte?

Letos jsem měl jedenáct premiér, což je počet zhruba kopírující hranici mých sil. Mám radost ze spolupráce se Státní operou v Praze, s několika regionálními divadly, stejně jako z narůstajícího množství festivalových zakázek, které jsou pro mě vítaným oddychem mezi náročnými tématy velkých operních děl. A čeho si nejvíc cením? Že se na premiéry stále jezdí dívat moji rodiče, sourozenci i partner.

Jaký je Váš další tvůrčí počin, co připravujete pro rok 2013 pro brněnské publikum?

Hned 19. ledna proběhne v Mahenově divadle ples v opeře v mé režii, poté mě čeká několik premiér v Čechách a mimo několik galavečerů se do Brna vrátím až na červnovou premiéru Hubičky do Divadla na Orlí, pro kterou chystám scénu a kostýmy. A v příští sezoně mě tu čeká něco moc zajímavého, ale to zatím nesmím prozradit!

Velice Vám děkuji za to, že jste si udělal čas v předvánočním shonu a přeji za celou redakci krásné prožití svátků vánočních a vše dobré do nového roku.