Fotografická série – vyjádření jedinečnosti v multiplikaci

Markéta Hájková Studie 2015

Václav Stratil je liška podšitá. Marek Pokorný[1]

Od prvního k poslednímu
Aktuální téma oceňování mladých umělců v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého představuje myšlenkový oslí můstek k jiné významné poctě, které je třeba věnovat pozornost. Cena Michala Ranného nese jméno předčasně zemřelého výtvarníka spadajícího do kolonky české lyrické abstrakce. Moravská galerie ji pravidelně uděluje jednou za dva roky již etablovaným osobnostem vizuálního umění, které jsou pro nastupující generaci umělců ideovými guru a jejich dílo pro ně představuje výchozí matérii k polemice.

Na brněnské scéně se v posledním čtvrt roce potkaly expozice dvou laureátů – prvního a posledního (v pořadí osmého). Toto víceméně náhodné zacyklení nabídky galerií se vrací ke kořenům. Oba autoři jsou pro Brno ikoničtí po stránce svého pedagogického působení i specifickým náhledem na uměleckou tvorbu; Dalibor Chatrný jakožto věčný vynálezce a průzkumník hranic prostoru (výstava Jsem prostorem v Domě umění) a Václav Stratil (výstava Nedělám nic a další práce v Pražákově paláci) jako Jekyll a Hyde[2] dynamického výtvarného vyjádření a pedagog „modelující“ šestnáct let studenty brněnské FaVU. Po vzoru Edith Jeřábkové[3] vybírám do úvodu několik slov k psaní o Václavu Stratilovi: zrcadlo, uvnitř, teď, radikální, izolace, dvojí brýle, empatie, herec, viskozita, návaznost, kontemplace…
Ze série Řeholní pacient.

Tolik práce
Informovaným prostředníkem mezi divákem a plastickým dílem Václava Stratila (*1950) byla expozice Nedělám nic a jiné práce, která konzistentně reflektovala „brněnskou éru“ tvorby tohoto samorosta současného výtvarného umění. První průřezová retrospektiva formovaná kurátorem Jiřím Ptáčkem neopomenula ani jednu ze dvou „schizofrenních“ poloh umělce – extrovertního exhibicionistu ani uzavřeného minimalistického perfekcionistu. Kdyby Václav Stratil žil v Japonsku, jistě by jej neminul fenomén otaku.[4] V Brně se autor dívá zpět, přehodnocuje, nalézá nové vyjádření (využití pastelek). Návštěvník rozkrýval i humorné a duchovní zákoutí jeho tvorby se základy v dadaistické hře. Výstava byla uspořádána jako pestře vystavěná kartotéka s rozmanitým obsahem zásuvek plných malby, fotografií, kreseb a autoportrétů.

Tato pro cenu bezesporu signifikantní osobnost se v jednom (a stěžejním) aspektu své tvorby zaobírá i soustavným výzkumem identity, který podnikala od počátku devadesátých let. Stratil pracuje s motivem neustálého popírání smrtelnosti prostřednictvím zastavení času, s balzamováním vlastního obrazu, hledáním rolí a vrstev osobnosti. „Narcistické uspokojení nebo naopak hledání skryté podoby motivují k vytvoření fotografického autoportrétu. Zachycení lidské tváře představuje metaforu mysli, v krajním případě zoufalý výkřik doléhající samoty. Strnulost fotografického média je bourána touhou po dialogu.“[5]
Ze série Řeholní pacient.

Identita obyčejného umělce
Tematizace tělesnosti, identity a společenské role se, v posledních čtyřiceti letech, ve výtvarném umění kumuluje. Důležitou úlohu hraje „reflexe vlastní podoby umělce“, která je projektována i do recipientova vnímání.[6] Pro návštěvníka dosud neznámý umělec zachycený ve stylizovaných pozicích, situacích a v rámci rozličných médií vyvolává automaticky otázku, zda jde o autora samotného. Olga Malá divákův sklon k dešifrování původu jednajících osob odůvodňuje „staletími vlády figurálních obrazů s mytologickými, alegorickými a portrétními výjevy“.[7] Nezáleží na tom, zda je postava v civilu nebo nahá, v přirozené nebo strnulé loutkové pozici (zda jí věříme či nikoliv).[8]

Závěry Stratilova systematického bádání spoluurčují klima umělecké komunity. Podobně jako další autoři ohledává zlomový okamžik v rámci řízení fotografie. Sleduje polaritu mezi dvěma body – „rozhodujícím“ a „libovolným okamžikem“.[9] Z experimentování vykrystalizoval formát série, ve které dle Karla Císaře „řadu nezávisle pořízených fotografií propojuje typologická identita námětu“.[10] Stratil na piedestal svého zájmu tedy staví pózu[11], kterou se snaží „monumentalizovat trvání“; momentka pro něj není stěžejní. Nepřekvapí však, že průsečíkem množin těchto dvou fotografických individuí je paralyzování námětu a jeho odtržení od reality. Tolikrát omílaná neumělecká podstata fotografie spočívající v její multiplikovatelnosti se v rámci tohoto přístupu paradoxně stává klíčovým zdrojem uměleckosti. Císař uvádí tři hlavní důvody úspěšnosti tohoto pojetí. Autoři „nacházejí adekvátní užití nepodléhající režimům jiných výtvarných prostředků“, „odkazují ke svým avantgardním a neoavantgardním předpokladům“ a „strategicky přenášejí produkci významu obrazu na diváka“.[12] Třetí model jsme již rozebírali výše. Divák se aktivně zapojuje a autor se nachází v popředí i pozadí zároveň.
Ze série Docent.

Zakuklený
Václav Stratil koketuje s proměnami a možnostmi vlastní identity skrze stylizované paraautoportrétní cykly. Po první sérii Řeholní pacient (1991–1994), v níž reflektoval téma identity-alterity, uplatňoval použité principy v dalších cyklech (Dvojice, Docent) a dále je rozvíjel. Malá dodává, že: „svůj vztah k otcům zakladatelům – „imagemakerům“ vymezil na „aranžované fotografické momentce“ z roku 1992, na níž pózuje spolu s Vladimírem Havlíkem na Dokumentě 9 v Kasselu před portrétem Josepha Beyuse od Andyho Warhola.“[13] V žánru portrétu se teze multiplikace zdá být na první kontraproduktivní. Protiřečí si ve snaze o jedinečnost výrazu. Tím spíše, pokud máme na mysli portrét, který má primárně právní, nikoliv estetickou hodnotu, jako je tomu u pasových snímků Řeholního pacienta.[14] Podobenky pořizované v komunálních ateliérech se vyvíjely od přírodně (ontologicky) proměnlivých (vlasy, vousy) po až násilně/groteskně přetvářené. Umělec už dávno není privilegovanou primadonou, ani mýtem, ale aktivním řemeslníkem, designérem.[15] Díky performativnímu charakteru práce Stratil ukazuje ve stejnosti různost. Malá hovoří o tom, že „až s maniakální důkladností se dovede vžít do jednotlivých rolí: travestity, důchodce, distingovaného badatele nebo stárnoucího playboye.“[16] Z těchto osobností se pravidelně svléká a „přešívá“ je. Jedinec je tak rozpitá postava nejasných obrysů; dle Davida Huma jeviště s výjevy. Navenek se promítá „v mnoha podobách, jimiž se ohání jako nesčetnými pasy a dokumenty.“[17] Sami sebe vnímáme prostřednictvím obrazů, tedy odrazů skutečnosti, které jsou trvanlivější.
Ze série Řeholní pacient.

Zátiší s pózou
Působivé Texty pacientovy (soubory zápisníků) k sérii Řehoní pacient, odkrývají imanentní aspekt jeho tvorby – křesťanskou spiritualitu. Ačkoliv dle Jiřího Davida neexistuje nějaká apriorní podstata, nějaké „pravše“, přiznává, že: „Ona rozmluva s bohem je tokem slov, jejíž podoba vede k vlastní proměnlivosti, což je opět vydobytá jistota současným uměním.“[18] Ani Václav Stratil tak umanutě nepátrá po kořenu umění/náboženství, ale postupně k němu dochází.

S fiktivními identitami a náboženstvím polemizuje i v Životopisu, jeho „genetickém CV“.[19] Tvoří řadu „přítomných a paralelních životů“.[20] Paralelní totožnosti mají svou důstojnost, obhajují existenci vždy té které přítomné a jedinečné. Jeho fotoperformance „oscilující mezi performancí a aranžovanou fotografií (teatrální angažovanou travestií).“[21] Během návštěv ateliérů měl zájem o konfrontaci zaměstnanců studia se situacemi, které ironicky mapují performeři sedmdesátých let (Štembera, Mlčoch).[22] Kolik soukromí nám může poskytnout veřejný prostor? Provokuje, klade otázky. Jeho projev je na základě toho odborníky hodnocen jako syrový, angažovaný, drzý, ale také vtipný a hravý. Samozřejmě, že ve svých „one man show“ sériích dominuje jako herec i režisér.[23] Ale při tvorbě dvojportrétů využívá i partnerky, syna či jiné osoby, přičemž chce zvěčnit vzájemný vztah k nim (4+1, Dvojice).[24] Série Nedělám nic se od Řeholního pacienta liší tentokrát v „místě činu“. Václav Stratil navštěvuje fotografické kabinky, kde už naplno zhmotňuje svou vizi intimity skrze paralelní osobnosti.[25]
Ze série Řeholní pacient.

V mnohosti sám
Je důležité si uvědomit podstatný aspekt používání fotografické série, kterým je hodnota významu části oproti celku. Ve vztahu k celku musí být nutně hodnota jednoho prvku oslabena. Význam jednotlivého snímku série je dle Císaře: „určen až syntaxí celku a význam celé série je určen vztahem k jiným cyklům.“[26] Fotografie je životaschopná pouze v kontextu dalších snímků v sérii a při konzultaci s dalšími cykly. Opět se opíráme o motiv kruhu a zacyklenosti. Punková tvorba Václava Stratila vykazuje, oproti jiným autorům (Martin Polák, Lukáš Jasanský, Michal Pěchouček) polemizujícími se sériemi, odlišný rytmus, tvoří rázy. Pěchouček na rozdíl od Stratila vnímá stejnost v odlišnosti – stejnými kulisami potlačuje individuality. Jiří David identitu nabourává tak, až se z intimity stává věc veřejná[27] (Skryté podoby, 1991–1995). Na co se tito výtvarníci unisono ptají? Proč je pro ně tato cesta směrodatná? Materiálně minimalistickým přístupem mapují zákonitosti a vnitřní hierarchii mezilidských vztahů.[28] Odkazují se ke ztracenému, ale zároveň trvalému záznamu okamžiku. Koncentrují čas do třech rovin současně a konstruují tak jakousi konstantu času, který personifikují do podoby univerzálního Chrona.

V užití fotografické série je zakódován i její participační potenciál. Císař upozorňuje na moment, kdy se fotografické série a sekvence nejradikálněji rozcházejí s tradicí umělecké i spektakulární fotografie.[29] Jedná se o způsob, jakým oslovují diváka. Solitérnost vyzařující ze snímků v komunikaci s celkem, která přímo koresponduje s osobností Václava Stratila, rozptyluje pozorovatelovu pozornost díky násobenosti prvků. Čím více jednotlivostí, tím je pozorovatel roztěkanější. [30] Nesoustředí se na detail, ale vnímá spolupůsobení série. Holý bílý prostor záběry sortuje a recipient se nachází ve stejné izolaci jako objekt. V prázdné bublině se naplno může rozvinout reálný význam série a promluvit umělcovo ego.

Václav Stratil: Nedělám nic a jiné práce (výstava laureáta Ceny Michala Ranného za rok 2014), Moravská galerie v Brně, Pražákův palác, Husova 18, 29/05/2015–16/08/2015, Kurátor: Jiří Ptáček, Grafik: Filip Cenek.