Hudba v barokním Duchcově

květen 2014 Milan Černý Studie 2014

Archívní materiál, který se doposud podařilo nashromáždit, se většinou vztahuje k sakrálnímu prostředí, kde je také velmi snadné předpokládat pěstování hudby s vyššími artificiálními ambicemi. Zjišťování hudebních aktivit duchcovského obyvatelstva mimo městskou svatyni bude díky mizivé výpovědi primárních pramenů dosti složité. Velmi slibné téma ovšem nabízejí předpokládané hudební záliby duchcovské nobility, pravděpodobně rozvíjené především v rámci soukromí zámecké rezidence, a které teprve čekají na důkladnější budoucí prozkoumání a následné zhodnocení.[2]

Počátky barokní hudební kultury v Duchcově vycházejí z poněkud skromných společenských poměrů, ovlivněných nedávnými válečnými událostmi, během nichž došlo k existenčnímu strádání většiny městské i okolní populace. Téměř všechny zprávy, vztahující se k jejím prvopočátkům, se nachází v městské matrice a týkají se především místních kantorů Andrease Maiera (činný 1620–†1645?), Balthasara Pfaffendorffa (činný 1650–†1665), varhaníků Johanna Pichlera (Buchlera) (činný 1640–1664), Johanna Petzolda (činný 1646–†1656) a blíže nepoznaného kornetisty (cinkenisty?) Hanse Georga Arnetha (kolem roku 1666–67).[3] V rámci tohoto výčtu bude nutné alespoň okrajově zmínit ještě mosteckého varhaníka Hanse Huttnera, připomínaného k datu 1656 v tamní městské knize Liber sententiarum et municipiorum stručným záznamem, který mimo jiné poukazuje na Huttnerův duchcovský původ.[4]

Teprve od druhé poloviny 17. století poválečný úpadek postupně vystřídaly výrazné pozitivní změny, které se kladně odrazily v celkovém zlepšení veřejného života. V příznivém klimatu a za výjimečného osobního zájmu vzdělaného, humanisticky orientovaného nového majitele dominia, pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna (1644–1694),[5] byly v roce 1667 pro duchcovský děkanský kostel sv. Jiří varhanářem Bernhardem Wollersem (†1693) dokončeny nové varhany, které nahradily starší, zřejmě již nedostatečně vyhovující nástroj.[6] Dne 21. srpna 1677 za iniciativy duchcovských měšťanů a požehnání zdejšího děkana pak došlo k založení „muzikálního“ zbožného bratrstva zasvěceného k poctě patronky hudebníků, sv. Cecílie.[7] V současné době zakládací listina bratrstva patří k velmi cenným pramenům s mimořádnou výpovědní hodnotou. Listina kromě závazných statut obsahuje jmenný seznam členů, kteří mezi lety 1677–1783 tuto náboženskou společnost tvořili. Mezi nimi se nachází poměrně vysoký počet instrumentalistů a zpěváků spjatých s hudebním děním v Duchcově, s jejichž nejvyšším zastoupením se setkáváme právě v roce založení. A jak úvod listiny napovídá, jde zřejmě o hlavní iniciátory založení bratrstva:

Joannes Ignatius Scheinpflug – kantor a regenschori
Laurentius Reichl – diskantista
Georg Wentzel Heinrich – altista
Zachariass Ross – cinkenista
Joan Wenzel Roth – klarinista (trompetista)
Anderas Girzick – hráč na altový trombon a druhý altista (?)
Mathias Weiss – hráč na tenorový trombon
Christoph Hirsch – hráč na quartový trombon a první altista nebo hráč na altový trombon (?)
Joan Georg Wildt – (první) houslista
Andreas Pabel – druhý houslista
Jacob Kiehl – violonista
Johannes Lebwohl – varhaník
Johannes Petzold (ml.)[8] – varhaník
Mathias Heinrich Schirmer – adjuvant (pomocník při chrámovém hudebním provozu) [9]

Je velmi pravděpodobné, že jmenovaní hudebníci tvořili okolo roku 1677 základní obsazení duchcovské chrámové kapely. Ze zjištěných matričních údajů zároveň vyplývá, že v sedmdesátých letech 17. století organizování zdejšího hudebního života zřejmě patřilo k zájmům především mladší generace. V době založení bratrstva předpokládanou kapelu mohli tvořit jedinci, jejichž průměrný věk se mohl pohybovat kolem třiceti let. Činnost duchcovských hudebníků se podle všeho odvíjela na základě dobře fungujícího zázemí, které umožňovalo provádět jak běžný, tak jistě i náročnější repertoár. Figurální hudba v době založení bratrstva byla při duchcovském kostele sv. Jiří bezpochyby plně rozvinuta. Svědčí o tom i poznámka o figurálně prováděném reqiuem, vždy po třiceti dnech od případného skonu některého z členů svatocecilského bratrstva.[10]

Na chrámovém hudebním provozu se v barokním Duchcově podíleli především místní obyvatelé, kteří podstatnou část svých dovedností mohli získávat pod vedením městského kantora a dalších zaměstnanců při zdejší škole. Vše nasvědčuje tomu, že městská škola byla s hudbou v kostele organizačně úzce provázaná a že právě zde působili hudební profesionálové, kterým byla svěřena péče o chrámovou hudbu včetně hudebního vzdělávání mládeže. Školní zaměstnanci většinou zastávali funkci regenschoriho, varhaníka, nebo se jinak podíleli na hudebním dění ve městě. Zřejmě pokročilí a schopní žáci byli vybíráni do chrámového sboru nebo se v pozdějším věku mohli ujímat také instrumentálních partů. Tato praxe není nijak neobvyklá, naopak běžně se s ní setkáváme ve všech končinách barokních Čech.

Nelze předpokládat, že kromě kantorů, většiny varhaníků a některých zpěváků, by se na duchcovském chrámovém hudebním dění podíleli výhradně profesionálně zaměření hudebníci. Většina z nich se živila především výdobytky jiné činnosti než byla hudba. Například varhaník Johann Petzold (starší) zastával po nějakou dobu funkci městského radního. V případě pozounisty Andrease Girzicka (činný 1664–†1716?) se při příležitosti jeho svatby s Dorotheou Herklotzovou v lednu 1664 zase dovídáme, že pocházel z krušnohorského městečka Mikulova a že byl vzdělaným mladým mužem, který mimo jiné zastával funkci městského písaře.[11] Také podle účetních zápisů městského špitálu z roku 1723 měl vyučovat tamní chovance hře na hoboj nám dosud neznámý písař.[12] Mezi městskými písaři nalezneme v roce 1739 i prvního houslistu Leopolda Weisse a o deset let později houslistu Johanna Jacoba Martina. Kolem roku 1777 se v pozici prvního houslisty objevuje mlynářský mistr Josef Schreier a ve stejné době je zmiňován také houslista Josef Plasche, který zastával řeznickou profesi. Mezi trompetisty najdeme dva mistry punčocháře, roku 1750 Johanna Antona Haimdorfera a v letech 1778–79 Antona Fischera.[13] A konečně ani v matričních zápisech, týkajících se klarinisty Joana Wenzela Rotha (*29.12. 1655), houslistů Joana Georga Wildta a Andrease Pabela, cinkenisty Zachariasse Rosse nebo pozounisty Christopha Hirsche, nenajdeme žádnou zmínku o hudební profesi ani o jejich příslušnosti k chrámové kapele. [14]

V časovém rozmezí přibližně mezi datem založení svatocecilského bratrstva a prvním desetiletím 18. století jsme o hudebních aktivitách v Duchcově prozatím zpravováni poměrně chudě. Podle částečně dochovaných účtů pouze víme, že nejpozději od roku 1687 byl v mariánské kapli při městském špitálu používán varhanní regál a positiv. O jedenáct let později je zde doložena i přítomnost blíže neuvedeného počtu hudebníků, což by mohlo souviset se zahájením výstavby nového výstavného barokního chrámu Zvěstování Panny Marie v místech původního děkanského kostela sv. Jiří. Špitální kaple tak mohla alespoň částečně posloužit jako provizorní, případně i náhradní prostor za postupně bouraný starý kostel nebo rozestavěnou budoucí hlavní městskou svatyni.[15] V roce 1688 se z farních účtů z nedaleké vsi Světec také dovídáme o vyplacení honoráře duchcovským hudebníkům za poskytnutí výpomoci v tamním kostele sv. Jakuba.[16] Není pravděpodobné, že by v této době, až na některá nutná provozní omezení, došlo k vážnějšímu ochromení, nebo dokonce dlouhodobější stagnaci veřejného duchovního života. K tomu zřejmě došlo pouze v průběhu roku 1679, kdy České země začala sužovat morová rána, a také v roce následujícím. Epidemie tehdy propukla i v severozápadních Čechách a následně zdecimovala značnou část populace na několika místech v nepříliš vzdáleném okolí. Za duchcovskými městskými hradbami zavládly oprávněné obavy, které vedly k přijetí potřebných ochranných opatření. Zdejší obyvatelstvo tak bylo před závažnými důsledky nákazy zřejmě uchráněno. ^[17]

Teprve od roku 1715, díky dochovaným farním a dalším účetním záznamům, se o hudebním dění v Duchcově dovídáme opět poněkud více. Tyto záznamy zahrnují pravidelné náklady na hudební provoz během mariánských poutí, nešpor a zádušních mší, ale i další různé výdaje za nákupy strun (housle, basetl, violon), opravy, nebo koupě nových smyčců i samotných nástrojů (trompety, pozouny, housle, violon). Nechybí ani výplaty honorářů kantorům, varhaníkům, trompetistům a pozounistům, diskantistům, altistům, tenoristům, adstantům, houslistům, violonistovi a konečně také osobám v roli manuálních pomocníků jako byli kalkanti, nosiči, či opatrovníci positivu nebo violonu.^[18] O chrámovém nástrojovém vybavení vypovídá také několik dochovaných instrumentářů (1730, 1750, 1751), v nichž jsou zastoupeny varhany, positivy, housle, viola, pozouny, trompety, tympány, tympánové paličky, tympánové a violonové napínáky, fagot, violon, později také hoboj a lesní rohy.[19]

Unikátním archivním pramenem, který se vztahuje k hudební kultuře barokního Duchcova, je vedle zakládací listiny svatocecilského bratrstva dochovaný inventář Catalogus Sammentlicher und der kirchen Sub Titulo Beatae Mariae Virginis annuntiatae in Dux gehorigen Instrumenten und Musicalien z roku 1750 (1).[20] Ten, jak název napovídá, kromě zaznamenaného soupisu nástrojů obsahuje velmi přehledný seznam chrámového repertoáru, zahrnující téměř tři sta titulů od čtyřiceti dvou různých jmenovaných autorů včetně autorů anonymních. Jde převážně o mše, rozdělené do tří kategorií: I. třídy (Missae Solemnes) (47), II. třídy (30) , III. třídy (17), mše pastorální (Missa Pastorellis) (4) a requiem (9), dále pak litanie (13), Te Deum Laudamus (4), nešpory (12), offertoria (46), hudbu určenou k oslavě Panny Marie (Salve Regina, Ave Regina Coelorum, Alma Redemptoris, Regina coeli Laetare) (40) a duchovní árie (77). Podle obsahu lze soudit, že vznik této hudební sbírky může souviset s dokončením a dlouho očekávaným zprovozněním novostavby barokního chrámu Zvěstování Panny Marie v roce 1721(2), poničené rozsáhlým požárem, který o třináct let dříve, kromě kostelní budovy, zpustošil i velkou část města. Časové zařazení do první poloviny 18. století nabízí také většina autorů, vyskytujících se v inventáři, jejichž činnost kulminovala právě v době, kdy duchcovský chrám zářil novotou. Vznik této hudební sbírky je patrně důsledkem následné reorganizace a zároveň reakcí na nově se rozvíjející potřeby chrámové hudební praxe, která vyžadovala jiné kvality než tomu bylo v prostorách původního, na středověkých základech založeného, a tehdy již z velké části pobořeného, městského kostela sv. Jiří. Je možné se domnívat, že snahou duchcovských hudebníků bylo získávání dostupných, aktuálních kompozic, které by držely krok s dobovým vkusem a náležitě reprezentovaly místní liturgii. S těmito snahami zároveň mohlo docházet k pozvolné skartaci starších svatojiřských hudebnin o jejichž kvalitách bohužel nic nevíme.

Ani z novějšího repertoáru se kromě inventáře nezachovalo vůbec nic. Naděje budoucího možného nalezení alespoň části původních hudebnin je velmi chabá. Její reálnost navíc snižuje zničující požár kostela, záměrně založený přiopilými vojáky Rudé armády po nešťastném incidentu během posledních válečných dnů v květnu roku 1945. Avšak všechny uvedené kompozice, s výjimkou duchovních árií, jsou vybaveny krátkým identifikačním notovým incipitem. Proto jako účinná alternativa mohou k bližšímu poznání duchcovského repertoáru posloužit opisy skladeb, které se zachovaly ve sbírkách z jiných lokalit, a které na rozdíl od té duchcovské měly více štěstí a do dnešní doby se alespoň torzovitě dochovaly.

V první polovině 18. století byly hudební aktivity v Čechách významně ovlivněny italským, zvláště pak neapolským stylem. Není proto překvapující, že se v duchcovském inventáři vyskytuje značný počet kompozic autorů italské národnosti jako Botta, Caldara, Conti, Fago, Gionelli, Incannati, Jacomelli, Lotti, Mancini, Pietri, Porpora, Porta, Sarcuno, Techetti a Vinci.[21] Vedle hudby italské provenience se zde objevují autoři spjatí i s dalšími oblastmi Evropy. Saské Drážďany jsou zastoupeny jmény Breunisch, Hasse (také Itálie), Schurer a Schwertner. Na jihoněmecký nebo rakouský původ poukazují skladby cisterciáckého mnicha z Heiligenkreuz Benedikta Klímy, augustiniána Benedikta Geislera a v neposlední řadě v Čechách oblíbeného benediktýna Valentina Rathgebera. Významnou součást duchcovského inventáře tvoří kompozice, které vznikaly nejpozději na konci 17., ale hlavně v první polovině 18. století v Čechách, především v prostředí pražských kůrů. Jde o hudbu Brentnera (Preuttnera?), Habermanna, Jacoba, Nowaca, Reichnauera, Rofelda, Sehlinga Wenzela (Wentzeli?), Weise, a Urtici (také Cítoliby). Ve sbírce je zastoupen i vysoký počet anonymů a autorů sice jmenovaných, ale dnes méně známých, nebo zcela neznámých: Czermak, Eckert, Kluck (Gluck?), Kohout, Preunig, Puschel, Swoboda, Techetti, Turrzki, Wagner. Jméno Eckert patrně můžeme ztotožnit s teplickým varhaníkem a rodákem z nedalekého Hudcova Bernardem Jacobem Eckertem (1697–1779).[22]

Neexistují ani žádné bližší důkazy, že by některý z domácích hudebníků obohatil zdejší chrámové produkce svými výtvory. V úvahu snad přicházejí Johann Joseph Petzold (činný cca 1740–†1766), nebo Frantz Johann Anton Partsch, který se s vysokou pravděpodobností komponováním hudby zabýval.[23] Avšak ani jednoho z nich v inventáři nenalezneme. Možnou souvislost s kompoziční činností duchcovských hudebníků snad dokládá několik sakrálních skladeb (mše a offertoria), vyskytujících se v oseckém klášterním inventáři z let 1723–33 od dosud blíže nepoznaného Linerta.[24] Pouze na hypotetické úrovni se nabízí identita s duchcovským varhaníkem Jacobem Wenzelem Lienerthem, a tím i vzácná příležitost k nahlédnutí do staršího repertoáru duchcovské chrámové kapely.

Jak bylo předesláno v úvodu, dosud dostatečně neprobádanou tématikou, vztahující se k hudbě barokního Duchcova, jsou hudební záliby místní nobility. Ačkoli není v tomto směru badatelská práce dostatečně rozvinutá, můžeme už dnes uvést několik pozoruhodných informací. Je známo, že u některých jedinců rodu Valdštejnů byla hudba vítanou veřejnou i soukromou aktivitou. Arnošt Josef z Valdštejna (1654–1708), který v letech 1695–1704 vedl nad duchcovským majetkem poručnickou správu za nezletilého syna Jana Josefa, vydal například roku 1689 pro poddané městečka Bakova nad Jizerou nařízení, stanovující povinnost rodičů nechat své děti proškolit v hudbě. Hudební schopnosti a jejich využití v kostele dokonce nabyly závazné podmínky pro získání povolení, nutného k vyučení se v některém z řemesel. Toto nařízení pak mělo platit i pro většinu nejbližšího území valdštejnského majetku.[25] Hraběcí nařízení bakovským poddaným nebylo zřejmě jediným Valdštejnovým výnosem tohoto druhu. Je proto možné, že podobnému, ne-li stejnému opatření byly podrobeny i duchcovské poměry. Vášeň pro hudbu Arnošta Josefa byla zřejmě veliká, protože ještě v roce 1729 jeho syn Jan Josef z Valdštejna (1684–1731) v dopise hornolitvínovskému purkrabímu Stiebrovi podotýká, že nepovažuje za nutné, aby jeho podřízený v hospodářských záležitostech byl varhaníkem, jak by to patrně bylo vyžadováno jeho otcem.[26] Samotný Jan Josef najímal od roku 1715 pro výuku své dcery Marie Anny z Valdštejna (1707–1756) soukromého učitele hudby, pražského loutnistu Jiřího Vojtěcha Kalivodu, aby ji vyučoval svému nástroji.[27]

Hudba na duchcovském zámku v 18. století patrně nebyla jen privátní záležitostí, ale tvořila i důležitou součást vnější reprezentace. V době spravování prosperujícího duchcovského dominia Janem Josefem z Valdštejna byly v prostorách nově vybudovaných, luxusních a ve francouzském stylu upravovaných zámeckých zahradách pořádány velkolepé slavnosti.[28] O jejich průběhu sice nic bližšího nevíme, avšak nepochybně zde svoji roli sehrály hudební, možná i hudebně-dramatické produkce. Tím je samozřejmě nutné poukázat také na přítomnost zámeckého divadla. Mladší dochované účty (1804–1806) dokládají , že ani herecké aktivity v zámeckém divadelním sále se bez hudebníků, alespoň po roce 1800, de facto neobešly.[29] Zároveň díky nezanedbatelnému počtu dochovaných libret v bývalé zámecké knihovně lze dokonce uvažovat o malém privátním operním provozu, jehož počátky je možné klást už před polovinu 18. století. [30]

V roce 1731, po smrti Jana Josefa z Valdštejna, byl kromě sepsání soukromé pozůstalosti hraběte pořízen podrobný inventární záznam o stavu panství včetně provozního zázemí a vybavení duchcovského zámku. [31] Podle tohoto inventáře zjišťujeme, že jednu ze zámeckých místností obýval patrně déle angažovaný trompetista. V zámeckých prostorách se tehdy nacházelo i několik hudebních nástrojů: stará viola (1), flétna (1, zřejmě zobcová), hoboje (2), staré hoboje (2), fagot (2), viola d´amour (1), příčné flétny (2). Je pozoruhodné, že až na zmíněné violy se v soupisu objevují výhradně dřevěné dechové nástroje. Zda k nim některý z obyvatel zámku zvlášť inklinoval zatím nevíme. Zámecké výdaje z této doby také dokumentují naturální a finanční odměny blíže neuváděnému varhaníkovi.

Podobně i krátce po smrti Emanuela Filiberta z Valdštejna (1731–1774) došlo roku 1775 k podrobnému sepsání zámeckého majetku. [32] Zjišťujeme tak, že v této době na zámku obýval jeden z pokojů zatím neznámý hudebník (musicus), kterým by mohl být zdejší kapelník, hudební ředitel František Roztočil (v Duchcově činný 1770–1775). Inventární soupis dále obsahuje především pozoruhodný hudební instrumentář, v němž jsou zmiňovány housle (4 + dvě pouzdra), violy (2), viola d´amour (1), basetly (3), bas (violon?) (1), hoboje (4), pár anglických lesních rohů (1), dva páry lesních rohů (z nichž jeden 1 pár patřil hraběti Josefovi (?)), velký lesní roh (1) a fagot (1). Na zámku se tedy k datu vyhotovení inventáře nacházel obstojný arzenál hudebních nástrojů, kterým by bylo snadné vybavit dobře znějící kapelu. Do této doby se zde nashromáždila také požehnaná sbírka hudebnin, v níž je napočítáno 1800 kompozic od různých autorů (kapelmeister(ů)). K nim je třeba připočítat ještě dvacet devět blíže nespecifikovaných muzikálií uložených v zámecké knihovně.[33] Díky několika dochovaným skladbám a jejich signování (dnes uložené v Muzeu české hudby v Praze), jejichž původ se předpokládá právě v duchcovské zámecké sbírce, můžeme uvažovat o možném úzkém kontaktu majitele duchcovského panství Emanuela Filiberta z Valdštejna na italský Milán, konkrétněji na hudebního skladatele Giovanniho Battistu Sammartiniho (1700(1)–1775).[34] Tato sbírka, jejíž podrobný soupis neznáme, musela být nepochybně velmi zajímavá. Nasvědčuje širším zájmům, které se nespokojovaly pouze s provinčním hudebním děním, ale sahaly mnohem dále za hranice valdštejnského dominia. Lze pouze litovat, že osudy této sbírky jsou zatím nepříliš jasné, ale také to, že tehdejší zapisovatel nebyl poněkud sdílnější. Pouze podotkl , že cena hudebnin nebyla stanovena.

Zkoumání hudební minulosti barokního Duchcova v současnosti stále nabízí řadu nezodpovězených otázek i tvůrčí inspirace. Budoucí výsledky ještě stále mohou přinést řadu dalších, možná až překvapivých objevů. Odkrývání těchto duchovních hodnot je o to vzácnější, že se týkají regionu, který byl podroben enormnímu drancování a s jehož následky se vyrovnává dodnes. Barokní hudební kultura města Duchcova se tak stává nejen zajímavým, ale jistě i cenným plnohodnotným dědictvím, které nám zanechalo několik předcházejících generací.