Hudební historie barokního Broumovska (3. část) (školská dramatická představení)

červen 2014 Kamil Remeš Studie 2014

Ačkoli se se školskými hrami v Čechách můžeme setkat již ve středověku, či v období humanismu (Komenský), zrod školských her jako charakteristické literární (divadelní) formy plně souvisel zejména s příchodem společenství jezuitů. Vrchol školských her v Čechách lze vymezit přibližně 2. pol. 18. století.

Řád Tovaryšstva Ježíšova, jehož výchovně vzdělávací principy pro svoji efektivitu a univerzalitu s velkou oblibou adaptovaly vesměs všechny církevní vzdělávací instituce té doby a to nejen v zemích Koruny české, se i pro naši benediktinskou problematiku stal určitým vodítkem. Důvodů je hned několik. Jeden z nejzásadnějších odpovídá unifikované formě jezuitského vzdělávání, potažmo života komunity obecně. Řádové předpisy jezuitů Constitutiones et declaraciones generalis Societatis Iesu nabyly v rámci celé Evropy natolik kanonizované a univerzální podoby, že dnes máme poměrně jasnou představu o životě society. Benediktinské Sancti Benedicti Regula Monasteriorum se svými 73 články jsou téžnadnárodně platnými regulemi, možná ještě charakterističtějšími a vyhraněnějšími než mělijezuité, ale pokud jde o vzdělávání, jednotná benediktinská norma vyžadována nebyla. Tovedlo přirozeně k tomu, že si jednotliví činitelé benediktinských konventů tvořili vlastnívyučovací programy „šité na míru“, díky čemuž je dnes méně snadné hledat společné znaky vrámci celého řádu.[1] Následná situace tedy odpovídá vyšší míře pravděpodobnosti, žekonkrétní prameny vztahující se k lokální úrovni jsou již poškozeny nebo zcela ztraceny. Velice často se tedy badatelé opírají o víceméně hypotetické analogie, společné oběma kongregacím, a to zejména pokud se jedná o klasické novověké vzdělávání a tvorbu duchovních dramat. Prameny zabývající se benediktiny jsou ve srovnání s jezuitskou biografií natolik fragmentární, že se zcela jasných stanovisek v oblasti benediktinského výzkumu badatelé musejí prozatím pozdržet. To, že se občas s ohledem na možnou podobnost v naší studii odvoláváme na literaturu o jezuitech, vychází z prozaických příčin, neboť pro nás jiná, relevantní literatura často vůbec neexistuje.[2]

Princip výuky a navazující dramatická produkce
Podstatou gymnaziální výuky poetiky a rétoriky bylo v raném novověku zcela běžné memorování na principu odříkávání textu a nápodoby (imitatio) klasických literárních vzorů (Vergilius, Cicero, Seneca apod.), jejichž význam se obvykle nevysvětloval. Již zde, u elementárních učebních postupů při výuce latiny, můžeme spatřovat jisté kořeny a původ budoucích duchovních školských produkcí. Mohlo jít o tzv. takzvané exercitationes a declamationes, řečnické a básnické didaktické hříčky, kdy studenti často uváděli i vlastní literární tvorbu, dále zmiňme sobotní deklamační soutěže septimanaliae, tj. týdenní cvičení, či občasné academiae a podobně. Tato řečnická cvičení byla vytvářena podle pravidel antické rétoriky na témata: biblická, historická, ale i mravně nabádavá, tzv. exultaciones, adhortationes.[3]

Bohužel nemáme podrobnějších zpráv o novověkém následném vývoji myšlení v oblasti dramatiky a forem ve školských představeních u benediktinů, takže vodítkem nám může být v nejlepším případě jezuitský model a dostupná literatura. Cíle a aspirace tvorby a uvádění školských her jsou všeobecně známy a byly v zásadě spojovány se zřetelně utilitárními motivy. Dramatické produkce, ač jevily jistou estetickou hodnotu, byly primárně vnímány jako doplňkový prostředek výuky, se kterým souviselo procvičováním latiny, paměti a zvyšování sebevědomí žáků. Dále šlo o budování představy serióznosti kláštera a důraz na garanci k duchovním hodnotám, jenž byl pro řádové produkce velmi důležitý a typický. Tato strategie sebeprezentace měla v období baroka v očích veřejnosti velice pozitivní ohlas. V rámci přípravy na budoucí pastorské povolání jednotlivých studentů bylo též záměrem cvičit určité psychologické techniky ve smyslu efektivní práce, nadneseně řečeno manipulace s věřícími, čí spíše těmi vlažnými, kde určitá teatralita a zkušenost s herectvím a gestikou jistě v pozdější praxi našla svoji odezvu. Snahou tvůrců her, bez ohledu na konkrétní řádový dům, bylo zapůsobit na morální a náboženské cítění návštěvníků představení. Odborníci (například Martin Svatoš) hovoří o „tzv. náboženském a etickém zvroucnění diváků i herců, které kromě čistě pedagogických účelů bylo ve hrách např. benediktinů rovněž přítomno.“[4]

Školské hry v Broumově[5]

Struktura dochovaných broumovských her se příliš nevymyká běžným schématům, objevujícím se i u jezuitů. Podle posledních výzkumů Martina Svatoše, který se dále odvolává na rakouského badatele Heinera Boberského s jeho tvrzením, „…že v barokní době bylo slavnostní divadelní představení u benediktinů bez hudby zhola nemyslitelné“, můžeme vidět, že příznačné propojení deklamace s hudbou v benediktinských dramatech není v rámci střední Evropy nijak výjimečné, spíše možno říci naopak, je totiž charakteristickým regionálním specifikem. Jak napovídá označení dramat i synopsí, rozčlenění her na text a hudbu velice zřejmé, přestože se v nich hudba obvykle nedochovala.

Textová složka vycházela tradičně z obsahu hry, jindy však pouze z upravené předlohy (argumentum, synopsis oratoria). Takto s námětem autor volně a často s vlastní uměleckou invencí pracoval jako s východiskem vlastního textu, jenž sám vytvořil. Dramata byla psána spíše než podle aristotelských schémat na základě nápadu a logického konceptu. Velice oblíbené, obzvláště ve vyšších humanitních třídách, byly formy pracující s alegorickým myšlením, které bylo ukázáno až na závěr představení, obvykle ve finálním sólovém nebo sborovém zpěvu.[6]

První broumovské hry byly provozovány poměrně nepravidelně. Nejstarší doložený záznam o dramatickém představení v broumovském klášteře pochází z roku 1647. Duchovní příležitosti, při nichž se sváteční představení konala nejčastěji, byla procesí ve svátek či na oktávu Božího těla a během velikonočního týdne, zvláště na Velký pátek. I dvě nejstarší doložené broumovské hry z let 1647 a 1648 byly hrány právě na Svátek Božího těla. Velikonoční představení byla v rámci bratrstev velice oblíbeným již od středověku. Během pašijového týdne bylo záměrem sodalit vtáhnout do náboženského dění kromě vlastních členů co nejširší množství veřejnosti, což odpovídá častějšímu užívání tzv. obecné řeči, kdy diváci dostávali i tištěné programy a sami se do produkcí aktivně zapojovali. [7]

I v následujících letech byla dramata prováděna, přičemžaž v době opata T. Sartoria byly divadelní inscenace přesunuty do jednoho ze sálůklášterní budovy, v němž byl zřízen speciálně upravený prostor pro divadelní produkce.V tomto klášterním divadle byly pak provozovány již latinské hry pro místní řeholníky a prointelektuální a společenskou elitu. Představení kláštera často zvali na inscenace místní šlechtua světské i řádové duchovenstvo z blízkého okolí (Kladsko). Během velkého požáru Broumova 13. července 1684 divadlo lehlo popelem a následující 4 roky se zde dle V.Maiwalda žádná představení nekonala. Opat Friedrich Grundmann téměř po sto letech nechalv roce 1764 sál opravit, přičemž nové výzdoby divadla se ujal vyhlášený pražský malíř JosefHager. Bohužel 7. dubna 1779 sál opět vyhořel a již nebyl nikdy obnoven. Důvodem bylovydání královského dekretu z 19. října 1768, který zakazoval provádění komedií a podobnýchkousků ve všech latinských školách.[8] Nejstarší existující záznam o provedení představení v divadelním sále pochází z roku 1668. Jednalo se o tragico - comedii, jejíž námět pochází z benediktinského kláštera Montserrat „De Guifrapeli comitis filia et de Guarino eremita” – (Hra o dceři knížete Guifrapela a poustevníkovi Guarinovi).

Teprve později, až od roku 1671 se stalo určitou tradicí nastudovat se studenty divadlo každoročně. Od této doby máme též doklady, že profesoři měli v rámci výuky v humanitních třídách povinnost psát vlastní latinské divadelní hry a v závěru roku tyto inscenace se studenty provést.[9] Námět každé hry pravděpodobně procházel schvalovacím řízením, stejně jako u jezuitů. Jednalo se především o samotná témata, přiměřenost látky s ohledem na věk studentů, dále náklady na produkci, organizační záležitosti apod. Nelze s jistotou říci, zda docházelo k nařízeným úpravám textů, ale je to dosti pravděpodobné.[10] V 17. století byly texty her skládány v různých, tehdy vyučovaných populárních metrických schématech. Deklamované pasáže byly obvykle tvořeny v jambickém metru. Později, v 18. století, začaly být deklamované pasáže psány prózou, které během století dále vzrůstalo. Verše zpívaných textů si ovšem zachovávaly metrickou pestrost i nadále. To, že se do dnešních dnů dochovaly ve valné většině pouze synopse her, nikoli hudba, souvisí s jejich tisky, tzn. vyšší pravděpodobností zachování v archivech pro množství tištěných kusů.[11] Tyto synopse bývaly často dvojjazyčné (latinsko - německé), což souvisí pravděpodobně s operní či oratorní tradicí na našem území, kdy synopse bývaly psány italsko - německy.

Autory hudby[12] byli většinou broumovští hudebníci, ovšem pro divadelní představení k slavnostním příležitostem, jakými byla významná životní jubilea opatů, skládali hudbu i skladatelé z Břevnova nebo autoři mimo klášterní komunitu. Jako provozovatelé hudby v rámci divadelních představení se podíleli místní regenschori, sboristé klášterního kostela sv. Vojtěcha, ale nebylo výjimkou, že velká slavnostní představení byla posilována i břevnovskými zpěváky.

Divadelní hra byla obvykle zahájena hudební předehrou (prolusio, prologo, musica prolusio). Po tomto uvedení již následovala jednotlivá acta. Z hudebního pohledu se v hrách objevovaly sólové pěvecké části (arie, arietty, ariosa), dále (duetti, terceti, chori, ritorneli apod.). K oddělení dějství mohly sloužit mezihry (interscenium, interludium, musica intercalaris, intermedium). V hudebních mezihrách vystupovali bohové, bohyně či géniové, případně personifikované ctnosti i nectnosti, které děj doprovázely komentáři, rozprávěly s hrdiny, někdy i jednaly namísto lidí a tím děj posunovali dále. Závěrečné sólové árie či dueta a sbory vykládaly obvykle smysl dramatického kusu a v případě, že hra byla hrána na počest konkrétní osoby (nejčastěji opata), v závěru protagonisté vyslovovali blahopřání dotyčnému.[13] Celou hru uzavírala dohra – (musica finalis-epilogus), jež přinášela závěrečné napomenutí či morální ponaučení. Délku samotných her nelze jednoznačně určit, avšak možným vodítkem pro nás může být počet veršů, aktů, doprovod hudby apod. S jistou mírou pravděpodobnosti lze vycházet z délky představení jezuitských.

Provoz divadelních her byl vždy velice nákladnou záležitostí, kterou obstarávali jednak mecenáši z řad místní šlechty, ale často samotní opaté řádu. Velikou štědrostí byl vyhlášený zejména opat Tomáš Sartorius (1663-1700), který na výlohách skutečně nešetřil a honoroval i herce, jak bývalo často zvykem u jezuitů. Dalším významným donátorem byl též opat Grundmann (1752-1772), kterému studenti velice často hráli k různým jubileím. Přestože nemáme k dispozici žádný ikonografický materiál, který by přinesl svědectví o vybavení divadelního sálu v Broumově, od Vincence Maiwalda víme, že představení byla uváděna s velikou pompou, kdy se dávaly šít nákladné kostýmy, a mnoho výdajů též vyžadovala divadelní scéna.[14] Herci byli vybíráni z řad všech členů gymnázia a dle schopností byli rozdělováni do různých rolí. Stejně jako u jezuitů, byla i zde vyzdvihována hojná účast studentů ze šlechtických a patricijských rodin, kteří byli vždy jmenováni na prvním místě. Byly inscenace, jejichž nastudování se účastnili téměř všichni posluchači gymnázia. Hereckých, ale i tanečních výstupů se často zhostili i samotní učitelé, což jim nejednou vysloužilo obdiv studentů a nepochybně jim dopřálo všeobecné cti. Po produkci pak opaté odměňovali penězi či knihami ty studenty, kteří se na dramatické, či dramaticko-hudební produkci podíleli.

Na tvorbě témat a scénářů dramat měli zásadní podíl místní učitelé latinské školy[15], jejichž úkolem bylo napsat hru, která by odpovídala intelektuální úrovni žáků. Mladší gramatikální žáci nastudovávali realističtější typy příběhů a naopak studenti vyšších tříd (poetiky a rétoriky) bohatší a složitější alegorické děje. Řízení her bylo svěřováno obvykle profesorům rétoriky. V broumovské sbírce her se lze dle synopsí a textů setkat s těmito dramatickými formami:160 Tragoedia, tragódie, komódie (zcela převládají v období opata Tomáše Sartoria v letech 1663–1700), tragico-comedia, drama, Lust-Spiel, drama tragico-musicum, drama comicomusicum, actus comicus, pastýřská dramata (dramatium pastoritium, musico-pastoritium, pastorel spiel), drama jambicum, drama breue, melodramate adumbratum.

Typologie her
Typologií školských her existuje více, přičemž nejvhodněji se jeví rozdělení dle námětů předloh, kterého se drží Martin Svatoš, přestože jsou hranice mezi jednotlivými skupinami někdy obtížně jednoznačně vymezitelné.

1. Biblická témata

2. Antická témata

3. Dějiny křesťanství, resp. církevní dějiny evropské

4. Církevní dějiny české

5. Frašky

6. Morality

7. Satiry

8. Témata ze školského prostředí

Z dochovaných[16] her jednak kompletních, jednak v podobě obsahu - synopsí, nebo vůbec nedochovaných, pouze v pramenech zmíněných (Maiwald), lze vytvořit určitý přehled četnosti jednotlivých námětů. V našem katalogu máme zaznamenáno celkem 83[17] položek, přičemž mezi uvedenými díly jsou i taková, o který nelze zcela říci, že se jedná o hry v pravém slova smyslu. Děl s dochovanými texty známe 32 a s hudbou 6 (v jednom případě jde pouze o jeden závěrečný výstup a v jednom pouze o desetislokou píseň).

Hry dedikované představitelům benediktinského kláštera
K tomuto velmi zajímavému a pro broumovskou lokalitu osobitému fenoménu začalo docházet ke konci 17. století a můžeme se s ním setkávat až do ukončení provozu školských her. Vrcholem bylo období opata Grundmanna (1752–1772), kdy hry určené k uctění jmenin, narozenin, infulace či výročí jmenování byly provozovány téměř každoročně. Hry určené k těmto slavnostem v odborné literatuře shrnuje pojem serenata. Gratulační představení byla autory tedy pojmenována různým způsobem[18] a svůj původ mají pravděpodobně v Itálii v tamních intermezzech druhé poloviny 16. století.[19] Ač se v broumovském kontextu dle názvu her s touto formou gratulačního díla vysloveně nesetkáváme, neboť má blíže ke světské operní formě, je možné je do této kategorie svým způsobem zařadit. Martin Svatoš eviduje za období necelých 21 let řízení broumovského kláštera opatem Grundmannem celkem 12 her nacvičených broumovskými studenty k jeho jmeninám. Produkce her v závěru roku, tak jak můžeme často vidět například u jezuitů, se v Broumově objevuje též velice často. Antičtí, středověcí, křesťanští i pohanští hrdinové se tak stali pro zdejší benediktinské dramatiky pouhou zástupnou kulisou pro předvedení a oslavu křesťanských ctností. To hlavní, s čím autoři her předstupovali před publikum, vyjevuje nejenom duchovní (řeholní stav), ale ty nejlepší osobní kvality představených kláštera. Hry napsané na počest opata a dalších byly předváděny jako důkaz nejvyšší přízně a oddanosti. Zvlášť závěr her se sborovým zpěvem se nesl v duchu slavnostního vzdání holdu a díků opatovi.[20]

Éra školských her v Broumově končí 19. října 1768, vydáním dekretu o pozastavení a zákazu provozování všech divadelních spektáklů. Tento zákaz nebyl zcela dodržen a hry byly v určité míře provozovány i v několika dalších letech, kdy četnost klesala a produkce her spěla k zániku. S jistotou lze říci, že se Broumov stal v tomto ohledu výrazným nadregionálním centrem barokního náboženského divadla. Počet představení, které v Broumově bylo uspořádáno, již dnes neznáme, ale bylo jich mezi lety 1647–1768 s jistotou několik desítek.

---