Editorial 1/2023
Milé čtenářky, milí čtenáři, začínají nám letní prázdniny, ale věříme, že láska k hudbě vás neopouští ani při tropických teplotách. Slunění si tak můžete zpříjemnit četbou prvního letošního čísla Musicologicy.
Rozpad Rakouska-Uherska, vpád vojsk Varšavské smlouvy, období normalizace. Do charakteru české Vídně se výrazně vepsaly osudové momenty našich dějin. Vídeňskými Čechy, konkrétně jejich hudebně tanečními aktivitami a vztahem ke kořenům, se Zita Skořepová z Etnologického ústavu AV ČR zabývá více než deset let. Plodem jejího bádání se letos stala kniha Hudební světy české Vídně. Menšina a identita v 21. století. V čem je podle ní česká menšina ve Vídni výjimečná a jakou roli hrají zpěv a tanec v připomínání si vlastního původu?
Proč jste se rozhodla věnovat se právě vídeňským Čechům? Jsou i jiné české diaspory…
Vídeň rozhodně patřila k nejvýznamnějším destinacím migrace z českých zemí: není to tak daleko jako do zámoří, a navíc se jednalo o hlavní město Rakouska-Uherska coby někdejšího společného státního útvaru. Začátkem 20. století se počet česky mluvících obyvatel odhadoval i na půl milionu lidí a Vídeň tak bylo možné považovat za největší české město.
Co se stalo po rozpadu společného státu?
V souvislosti se všemi českými „osudovými osmičkami“ se objevily migrační, ale i reemigrační vlny. Po vzniku Československa v roce 1918 se část Čechů vrátila do nového státu, mnoho ale zůstalo. Pak přišlo pro českou menšinu ve Vídni devastující a bolestné období druhé světové války a roky 1948 a 1968. Především po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a za normalizace se Vídeň stala cílem množství politických uprchlíků a exulantů. Specifickou skupinu tvořili signatáři Charty 77, jimž tehdejší kancléř Bruno Kreisky poskytl azyl. I po roce 1989 a 2004, kdy ČR vstoupila do EU, ale stále přicházejí do Vídně Češi a hojně také Slováci, nikoli ale jako cihláři a další dělnické profese, jak tomu bylo kolem roku 1900, ale do kvalifikovanějších pozic a za studiem.
Jak českou menšinu dnes vnímají sami Vídeňané?
I z rakouské perspektivy je česká národnostní skupina neopominutelným elementem Vídně a její status dnes je daleko vyšší než třeba status migrantů z Turecka. Překvapila mě míra přetrvávání češtiny. Na tom mají bezesporu zásluhu české spolky v čele se Školským spolkem Komenský, ale také vůle jednotlivců češtinu zachovávat a předávat další generaci. Přesto ale Češi dovedou být neviditelní v tom smyslu, že jsou plně integrovaní v rakouské společnosti a rozhodně nežijí stranou majority. I to se ostatně v dílčích aspektech ukazuje na hudebně tanečních událostech.
Čím je česká diaspora ve Vídni specifická?
Jde o velmi heterogenní společenství, v němž se – zejména z perspektivy posledního století – objevuje celé spektrum postojů k českým kořenům a původní domovině. Jemné rozdíly najdete i v označeních: „vídeňští Češi“ se liší od „Čechů ve Vídni“, pak jsou tu „Austročeši“… I o tom ale v knize píšu. Ve zkratce řečeno: existuje okruh starousedlických rodin, dodnes pěstujících češtinu, kterou se ale členové těchto rodin naučili na Komenského školách a nikoli v Československu, resp. České republice. Naopak lidé příchozí v migrační vlně po roce 1968 se v mnoha ohledech neshodli se starousedlíky a také byli dotčeni jejich nevstřícným postojem. Často tedy volili naprostou asimilaci a s Čechy nechtěli mít nic společného. Jsou ale případy, kdy se jejich děti zase k češtině a české identitě vrací zpět, posílají děti do Komenského školy. Pak je tu novodobá migrace lidí příchozích po roce 1989.
Jednotlivé skupiny tedy spolu příliš v kontaktu nebyly…
Každá skupina si vytvořila vlastní okruh spolků a odlišných aktivit. Specifikem zejména před pádem komunismu bohužel byly konfliktní vztahy a daleko ostřejší vzájemné vymezování, než je tomu nyní. Hudební akce starousedlíků tak často měly publikum, které byste třeba v chartisty navštěvovaném Nachtasylu nenašla. Situace v posledním desetiletí, jak jsem ji měla možnost poznat, vypovídá ale už o daleko větší konsolidaci. Domnívám se, že k ní rovněž přispívají právě aktivity novodobých migrantů.
Jaký mají vídeňští Češi vztah ke kořenům v současnosti?
Fascinující je, že i v dnešní době otevřených hranic a množství dopravních spojů jsou u mnoha lidí z první generace migrantů z ČR/SR vazby na domovinu velmi silné: je zde značný zájem připomínat si češství a prožívat jej skrze zpěv, hudbu a tanec ve Vídni, nikoli jen prostřednictvím návratů „za kulturou“ do Česka. Nevyplňují se tak skeptické prognózy, které s otevřením hranic předvídaly konec menšinových kulturně společenských aktivit, opak je pravdou.
Jak dlouho jste vlastně sbírala materiál na knihu?
Českovídeňským terénem se zabývám již přes deset let a kniha vznikala postupně. S předvýzkumem jsem začala ještě rok před nástupem na doktorské studium na FHS UK v roce 2011, protože vídeňští Češi byli již tématem mojí disertační práce. Kniha pak mapuje dobu na prahu první čtvrtiny 21. století, kdy shodou okolností došlo k zajímavým zvratům.
Jaké zvraty máte na mysli?
Některé aktivity ustaly – třeba Dáša Vokatá začala vystupovat téměř výhradně v ČR – navíc s Oldřichem Kaiserem – a klub Nachtasyl definitivně skončil v době pandemie. Naopak mě překvapil rozmach nynějšího spolku Marjánka, který se z původně zájmového hudebně tanečního kroužku pro předškolní děti stal folklorním souborem s více než sto členy několika generací.
Od nástupu na doktorské studium se tedy vídeňským Čechům věnujete nepřetržitě?
Po obhájení disertace a pak po narození dcery jsem se na nějaký čas z terénu vzdálila. Teď zpětně ale vidím, že určitý odstup umožnil hlouběji nahlížet a interpretovat řadu skutečností, více jsem se ještě ponořila i do historických souvislostí, které zde nejde opominout. Ukázalo se, jakým směrem se mnou dlouhodobě sledované hudebně taneční aktivity ubírají. Záměr připravit knihu jsem měla na mysli v době nástupu do Etnologického ústavu AV ČR v roce 2018, nejintenzivnější práce pak probíhala v posledních třech letech.
Materiál jste sbírala při terénním výzkumu formou zúčastněného pozorování – jak například výzkum probíhal?
Už řadu let jezdím do Vídně pozorovat konkrétní hudebně taneční události a poznávám jejich aktéry, s kterými pak provádím různé typy rozhovorů. Jedině tak se dá postihnout hudba a tanec jako významuplné jednání lidí, které se musí interpretovat nejen z toho, co lidé dělají, ale také jak o svých aktivitách přemýšlí a mluví. Spektrum je skutečně pestré a zahrnuje více či méně slavnostní akce pod záštitou menšinových spolků – Marjánka, Školský spolek Komenský, Sokol a další – ale i výuku hudební výchovy na obecné škole i reálném gymnáziu Komenského nebo koncerty v undergroundovém klubu Nachtasyl.
Zasáhla do vašeho výzkumu pandemie covidu-19?
Zrovna na Nachtasyl měla likvidační dopad a legendární podnik byl nedávno uzavřen. Pandemie přirozeně zasáhla do dění v terénu i v jiných ohledech. Také v Rakousku trvala dlouhou dobu protipandemická opatření. Pro aktéry hudebně tanečních událostí tedy nastal zásadní útlum v činnosti: nebylo možné se scházet ke společným zkouškám, koncerty byly zrušeny. Přes rok nebylo co pozorovat, přesto se mi podařilo uskutečnit důležité rozhovory a soustředila jsem se na vytěžení archivních zdrojů, které lze najít i v České republice. Pozitivem tohoto období nucené sociální izolace byl nečekaně získaný prostor pro reflexi. Nejen hlavní představitelé českých menšinových spolků se například zamysleli nad dosavadní činností a začali uvažovat o změnách koncepce, nových plánech do budoucna, vznikly i nové tvůrčí počiny. Mohu ještě dodat, že i přes izolaci spolu lidé stále cítili potřebu zpívat a tančit alespoň virtuálně prostřednictvím online setkávání.
Píšete, že monografie je první odbornou etnomuzikologickou publikací tohoto zaměření. V čem přesně?
Cílem knihy není podat pouhý výčet aktivit nebo přehled o hudebně tanečním repertoáru vídeňských Čechů – což lze mimo jiné vyčíst i z Rejstříku. Jde o první publikaci, která se zabývá hudebně tanečními aktivitami takto heterogenní menšiny jako jsou vídeňští Češi v širší společenské perspektivě a v návaznosti na bádání současné světové etnomuzikologie, resp. hudební antropologie.
Co je tedy cílem publikace?
Představit podoby a významy hudebně tanečních aktivit u různých typů migrantů a objasnit, zda a jak moc jsou pro ně důležité vazby na původní domovinu i jak pohlížejí na svůj život v Rakousku. Na konkrétním příkladu tohoto terénu se pokouším dokládat význam hudby a tance u menšin, ale obecněji i ve vztahu k identitě člověka a jeho různým – často i nelehkým – životním situacím. Mohu dodat, že rakouští kolegové se zabývají novými cizineckými komunitami nebo uprchlíky ze Sýrie a Afghánistánu, Čechům se ale dosud nikdo takto nevěnoval. Já jako rodilá mluvčí jsem měla výhodu v tom, že jsem mohla blíže proniknout k lidem i rozumět archivním pramenům.
Jak hudba a tanec pomáhají porozumět pocitu přináležení (nejen) vídeňských Čechů k původní domovině?
Je zajímavé sledovat, jak se liší postoje lidí s ohledem na odlišné migrační situace jich samotných nebo jejich předků. Potomci pracovních migrantů z počátku 20. století jsou třeba velmi dojati při zpěvu koled v češtině v českém kostele na Rennwegu a těší se na každoroční tanec české besedy, což je salonní tanec z 19. století, dnes ho v ČR ovládá jen málo tanečníků, na Reprezentačním a maturitním plese, nostalgicky vzhlíží k Bedřichu Smetanovi a znají třeba písně z Osvobozeného divadla, ale dnešní českou tvorbu mnohdy nesledují. Současně dnešní třicátníci, absolventi škol Komenského jsou doma na prvním místě v Rakousku a cílí svým vystupováním na vídeňské většinové publikum, které nezřídka poslouchá angličtinu raději než němčinu. Jiná situace byla u exulantů a politických uprchlíků.
V čem se různila?
Třeba undergroundová písničkářka Dáša Vokatá nechtěla vystupovat jinde než v Nachtasylu pro další exulanty a svojí tvorbou vyjadřovala touhu po nedobrovolně opuštěném domově, nikdy neměla zájem o rakouské publikum. Přesto v knize ukazuji i to, že Nachtasyl nebyl uzavřenou českou enklávou. Počátkem 90. let poskytl prostor hudebníkům z vídeňské alternativní, zejména punk-rockové scény. Neméně zajímavé jsou třeba motivace první generace migrantek v Rakousku, Češek nebo Slovenek, které si vzaly Rakušana. Nyní u svých malých dětí usilují o zachování znalosti jazyka a vědomí českých/slovenských kořenů. Tyto ženy věnují značné úsilí předávání lidových písní a tanců, byť se zde často uplatňuje invence tradic, eklekticismus, ale i určitá selektivnost. Samy však podotýkají, že právě zpěv a tanec dětem při osvojování jazyka i uvědomování české/slovenské identity pomáhají nejlépe.
V čem se zpěv a tanec liší od jiných forem umění?
Mají hluboký psychosomatický rozměr. Z hlediska lidské fyziologie dělá hudebně taneční aktivita dobře celému tělu i psychice: vyplavují se endorfiny, zrychluje se puls a prokrvují končetiny. Vedle toho je tady značný rozměr symbolický a emocionální pro jednotlivce i různě vymezená společenství. Bezpočet výzkumů z celého světa ukazuje, že hudba a tanec jsou jedinečnou vzpruhou v životě člověka, a to jak v banálních situacích v rámci běhu každodennosti, tak i v situacích mezních a těžkých: to ostatně vidíme i teď v řadě zpráv z Ukrajiny. Lze shrnout, že hudba a tanec jsou velmi tělesnou a osobní záležitostí. Jsou ale i záležitostí společenskou, neboť napomáhají lidským interakcím: formují nové komunity a udržují ty stávající.
Jak byste charakterizovala cílovou skupinu publikace?
Kniha není určena jen úzkému spektru odborníků z řad etnomuzikologů, sociokulturních antropologů a etnologů. Cílím i na širší veřejnost se zájmem o současné podoby života a kultury zahraničních Čechů a také na ty, kteří chtějí poznat, co se lze ze zkoumání hudby a tance obecně dozvědět o integraci menšin v hostitelské zemi a vztazích k jejich staré vlasti. Věřím, že publikaci budou moci využít i studenti, kteří se s oborem teprve seznamují. V monografii představuji teoretické koncepty, skrze něž na data nahlížím a interpretuji je, etnografickými momentkami z hudebně tanečních událostí se ale snažím přiblížit dění i názorně. Díky citacím z rozhovorů čtenáři také mohou nahlédnout do uvažování samotných vídeňských Čechů.
Čím se plánujete zabývat dál?
S vydáním knihy českovídeňský terén neopouštím, stále bude co zkoumat. Zabývám se ale i jinými tématy, nyní například společně se slovinskými kolegy pracujeme na bilaterálním grantovém projektu, který se zaměřuje na současné podoby folklorního revivalismu v postsocialistických zemích.
Foto: Jana Plavec, SSČ AV ČR
Pozn.: Rozhovor vznikl jako podklad pro článek Akademie věd ČR.
Milé čtenářky, milí čtenáři, začínají nám letní prázdniny, ale věříme, že láska k hudbě vás neopouští ani při tropických teplotách. Slunění si tak můžete zpříjemnit četbou prvního letošního čísla Musicologicy.
TEREZA OPÁLKOVÁ
Město Rožnov pod Radhoštěm zve na 42. ročník Mezinárodního folklórního festivalu Rožnovské slavnosti, který se bude konat ve dnech 6.–9. července 2023 ve Valašském muzeu v přírodě. Letošní podtitul festivalu Na křídlech písně odkazuje na nosnou linii dramaturgie inspirovanou písní.