Jak se zpívá a tančí v české Vídni? O specifikách tamní české menšiny s etnomuzikoložkou Zitou Skořepovou

Rozpad Rakouska-Uherska, vpád vojsk Varšavské smlouvy, období normalizace. Do charakteru české Vídně se výrazně vepsaly osudové momenty našich dějin. Vídeňskými Čechy, konkrétně jejich hudebně tanečními aktivitami a vztahem ke kořenům, se Zita Skořepová z Etnologického ústavu AV ČR zabývá více než deset let. Plodem jejího bádání se letos stala kniha Hudební světy české Vídně. Menšina a identita v 21. století. V čem je podle ní česká menšina ve Vídni výjimečná a jakou roli hrají zpěv a tanec v připomínání si vlastního původu?

Proč jste se rozhodla věnovat se právě vídeňským Čechům? Jsou i jiné české diaspory…

Vídeň rozhodně patřila k nejvýznamnějším destinacím migrace z českých zemí: není to tak daleko jako do zámoří, a navíc se jednalo o hlavní město Rakouska-Uherska coby někdejšího společného státního útvaru. Začátkem 20. století se počet česky mluvících obyvatel odhadoval i na půl milionu lidí a Vídeň tak bylo možné považovat za největší české město.

Co se stalo po rozpadu společného státu?

V souvislosti se všemi českými „osudovými osmičkami“ se objevily migrační, ale i reemigrační vlny. Po vzniku Československa v roce 1918 se část Čechů vrátila do nového státu, mnoho ale zůstalo. Pak přišlo pro českou menšinu ve Vídni devastující a bolestné období druhé světové války a roky 1948 a 1968. Především po vstupu vojsk Varšavské smlouvy a za normalizace se Vídeň stala cílem množství politických uprchlíků a exulantů. Specifickou skupinu tvořili signatáři Charty 77, jimž tehdejší kancléř Bruno Kreisky poskytl azyl. I po roce 1989 a 2004, kdy ČR vstoupila do EU, ale stále přicházejí do Vídně Češi a hojně také Slováci, nikoli ale jako cihláři a další dělnické profese, jak tomu bylo kolem roku 1900, ale do kvalifikovanějších pozic a za studiem.

Jak českou menšinu dnes vnímají sami Vídeňané?

I z rakouské perspektivy je česká národnostní skupina neopominutelným elementem Vídně a její status dnes je daleko vyšší než třeba status migrantů z Turecka. Překvapila mě míra přetrvávání češtiny. Na tom mají bezesporu zásluhu české spolky v čele se Školským spolkem Komenský, ale také vůle jednotlivců češtinu zachovávat a předávat další generaci. Přesto ale Češi dovedou být neviditelní v tom smyslu, že jsou plně integrovaní v rakouské společnosti a rozhodně nežijí stranou majority. I to se ostatně v dílčích aspektech ukazuje na hudebně tanečních událostech.

Čím je česká diaspora ve Vídni specifická?

Jde o velmi heterogenní společenství, v němž se – zejména z perspektivy posledního století – objevuje celé spektrum postojů k českým kořenům a původní domovině. Jemné rozdíly najdete i v označeních: „vídeňští Češi“ se liší od „Čechů ve Vídni“, pak jsou tu „Austročeši“… I o tom ale v knize píšu. Ve zkratce řečeno: existuje okruh starousedlických rodin, dodnes pěstujících češtinu, kterou se ale členové těchto rodin naučili na Komenského školách a nikoli v Československu, resp. České republice. Naopak lidé příchozí v migrační vlně po roce 1968 se v mnoha ohledech neshodli se starousedlíky a také byli dotčeni jejich nevstřícným postojem. Často tedy volili naprostou asimilaci a s Čechy nechtěli mít nic společného. Jsou ale případy, kdy se jejich děti zase k češtině a české identitě vrací zpět, posílají děti do Komenského školy. Pak je tu novodobá migrace lidí příchozích po roce 1989.

Jednotlivé skupiny tedy spolu příliš v kontaktu nebyly…

Každá skupina si vytvořila vlastní okruh spolků a odlišných aktivit. Specifikem zejména před pádem komunismu bohužel byly konfliktní vztahy a daleko ostřejší vzájemné vymezování, než je tomu nyní. Hudební akce starousedlíků tak často měly publikum, které byste třeba v chartisty navštěvovaném Nachtasylu nenašla. Situace v posledním desetiletí, jak jsem ji měla možnost poznat, vypovídá ale už o daleko větší konsolidaci. Domnívám se, že k ní rovněž přispívají právě aktivity novodobých migrantů.

Jaký mají vídeňští Češi vztah ke kořenům v současnosti?

Fascinující je, že i v dnešní době otevřených hranic a množství dopravních spojů jsou u mnoha lidí z první generace migrantů z ČR/SR vazby na domovinu velmi silné: je zde značný zájem připomínat si češství a prožívat jej skrze zpěv, hudbu a tanec ve Vídni, nikoli jen prostřednictvím návratů „za kulturou“ do Česka. Nevyplňují se tak skeptické prognózy, které s otevřením hranic předvídaly konec menšinových kulturně společenských aktivit, opak je pravdou.

Jak dlouho jste vlastně sbírala materiál na knihu?

Českovídeňským terénem se zabývám již přes deset let a kniha vznikala postupně. S předvýzkumem jsem začala ještě rok před nástupem na doktorské studium na FHS UK v roce 2011, protože vídeňští Češi byli již tématem mojí disertační práce. Kniha pak mapuje dobu na prahu první čtvrtiny 21. století, kdy shodou okolností došlo k zajímavým zvratům.

Jaké zvraty máte na mysli?

Některé aktivity ustaly – třeba Dáša Vokatá začala vystupovat téměř výhradně v ČR – navíc s Oldřichem Kaiserem – a klub Nachtasyl definitivně skončil v době pandemie. Naopak mě překvapil rozmach nynějšího spolku Marjánka, který se z původně zájmového hudebně tanečního kroužku pro předškolní děti stal folklorním souborem s více než sto členy několika generací.

Od nástupu na doktorské studium se tedy vídeňským Čechům věnujete nepřetržitě?

Po obhájení disertace a pak po narození dcery jsem se na nějaký čas z terénu vzdálila. Teď zpětně ale vidím, že určitý odstup umožnil hlouběji nahlížet a interpretovat řadu skutečností, více jsem se ještě ponořila i do historických souvislostí, které zde nejde opominout. Ukázalo se, jakým směrem se mnou dlouhodobě sledované hudebně taneční aktivity ubírají. Záměr připravit knihu jsem měla na mysli v době nástupu do Etnologického ústavu AV ČR v roce 2018, nejintenzivnější práce pak probíhala v posledních třech letech.

Materiál jste sbírala při terénním výzkumu formou zúčastněného pozorování – jak například výzkum probíhal?

Už řadu let jezdím do Vídně pozorovat konkrétní hudebně taneční události a poznávám jejich aktéry, s kterými pak provádím různé typy rozhovorů. Jedině tak se dá postihnout hudba a tanec jako významuplné jednání lidí, které se musí interpretovat nejen z toho, co lidé dělají, ale také jak o svých aktivitách přemýšlí a mluví. Spektrum je skutečně pestré a zahrnuje více či méně slavnostní akce pod záštitou menšinových spolků – Marjánka, Školský spolek Komenský, Sokol a další – ale i výuku hudební výchovy na obecné škole i reálném gymnáziu Komenského nebo koncerty v undergroundovém klubu Nachtasyl.

Zasáhla do vašeho výzkumu pandemie covidu-19?

Zrovna na Nachtasyl měla likvidační dopad a legendární podnik byl nedávno uzavřen. Pandemie přirozeně zasáhla do dění v terénu i v jiných ohledech. Také v Rakousku trvala dlouhou dobu protipandemická opatření. Pro aktéry hudebně tanečních událostí tedy nastal zásadní útlum v činnosti: nebylo možné se scházet ke společným zkouškám, koncerty byly zrušeny. Přes rok nebylo co pozorovat, přesto se mi podařilo uskutečnit důležité rozhovory a soustředila jsem se na vytěžení archivních zdrojů, které lze najít i v České republice. Pozitivem tohoto období nucené sociální izolace byl nečekaně získaný prostor pro reflexi. Nejen hlavní představitelé českých menšinových spolků se například zamysleli nad dosavadní činností a začali uvažovat o změnách koncepce, nových plánech do budoucna, vznikly i nové tvůrčí počiny. Mohu ještě dodat, že i přes izolaci spolu lidé stále cítili potřebu zpívat a tančit alespoň virtuálně prostřednictvím online setkávání.

Píšete, že monografie je první odbornou etnomuzikologickou publikací tohoto zaměření. V čem přesně?

Cílem knihy není podat pouhý výčet aktivit nebo přehled o hudebně tanečním repertoáru vídeňských Čechů – což lze mimo jiné vyčíst i z Rejstříku. Jde o první publikaci, která se zabývá hudebně tanečními aktivitami takto heterogenní menšiny jako jsou vídeňští Češi v širší společenské perspektivě a v návaznosti na bádání současné světové etnomuzikologie, resp. hudební antropologie.

Co je tedy cílem publikace?

Představit podoby a významy hudebně tanečních aktivit u různých typů migrantů a objasnit, zda a jak moc jsou pro ně důležité vazby na původní domovinu i jak pohlížejí na svůj život v Rakousku. Na konkrétním příkladu tohoto terénu se pokouším dokládat význam hudby a tance u menšin, ale obecněji i ve vztahu k identitě člověka a jeho různým – často i nelehkým – životním situacím. Mohu dodat, že rakouští kolegové se zabývají novými cizineckými komunitami nebo uprchlíky ze Sýrie a Afghánistánu, Čechům se ale dosud nikdo takto nevěnoval. Já jako rodilá mluvčí jsem měla výhodu v tom, že jsem mohla blíže proniknout k lidem i rozumět archivním pramenům.

Jak hudba a tanec pomáhají porozumět pocitu přináležení (nejen) vídeňských Čechů k původní domovině?

Je zajímavé sledovat, jak se liší postoje lidí s ohledem na odlišné migrační situace jich samotných nebo jejich předků. Potomci pracovních migrantů z počátku 20. století jsou třeba velmi dojati při zpěvu koled v češtině v českém kostele na Rennwegu a těší se na každoroční tanec české besedy, což je salonní tanec z 19. století, dnes ho v ČR ovládá jen málo tanečníků, na Reprezentačním a maturitním plese, nostalgicky vzhlíží k Bedřichu Smetanovi a znají třeba písně z Osvobozeného divadla, ale dnešní českou tvorbu mnohdy nesledují. Současně dnešní třicátníci, absolventi škol Komenského jsou doma na prvním místě v Rakousku a cílí svým vystupováním na vídeňské většinové publikum, které nezřídka poslouchá angličtinu raději než němčinu. Jiná situace byla u exulantů a politických uprchlíků.

V čem se různila?

Třeba undergroundová písničkářka Dáša Vokatá nechtěla vystupovat jinde než v Nachtasylu pro další exulanty a svojí tvorbou vyjadřovala touhu po nedobrovolně opuštěném domově, nikdy neměla zájem o rakouské publikum. Přesto v knize ukazuji i to, že Nachtasyl nebyl uzavřenou českou enklávou. Počátkem 90. let poskytl prostor hudebníkům z vídeňské alternativní, zejména punk-rockové scény. Neméně zajímavé jsou třeba motivace první generace migrantek v Rakousku, Češek nebo Slovenek, které si vzaly Rakušana. Nyní u svých malých dětí usilují o zachování znalosti jazyka a vědomí českých/slovenských kořenů. Tyto ženy věnují značné úsilí předávání lidových písní a tanců, byť se zde často uplatňuje invence tradic, eklekticismus, ale i určitá selektivnost. Samy však podotýkají, že právě zpěv a tanec dětem při osvojování jazyka i uvědomování české/slovenské identity pomáhají nejlépe.

V čem se zpěv a tanec liší od jiných forem umění?

Mají hluboký psychosomatický rozměr. Z hlediska lidské fyziologie dělá hudebně taneční aktivita dobře celému tělu i psychice: vyplavují se endorfiny, zrychluje se puls a prokrvují končetiny. Vedle toho je tady značný rozměr symbolický a emocionální pro jednotlivce i různě vymezená společenství. Bezpočet výzkumů z celého světa ukazuje, že hudba a tanec jsou jedinečnou vzpruhou v životě člověka, a to jak v banálních situacích v rámci běhu každodennosti, tak i v situacích mezních a těžkých: to ostatně vidíme i teď v řadě zpráv z Ukrajiny. Lze shrnout, že hudba a tanec jsou velmi tělesnou a osobní záležitostí. Jsou ale i záležitostí společenskou, neboť napomáhají lidským interakcím: formují nové komunity a udržují ty stávající.

Jak byste charakterizovala cílovou skupinu publikace?

Kniha není určena jen úzkému spektru odborníků z řad etnomuzikologů, sociokulturních antropologů a etnologů. Cílím i na širší veřejnost se zájmem o současné podoby života a kultury zahraničních Čechů a také na ty, kteří chtějí poznat, co se lze ze zkoumání hudby a tance obecně dozvědět o integraci menšin v hostitelské zemi a vztazích k jejich staré vlasti. Věřím, že publikaci budou moci využít i studenti, kteří se s oborem teprve seznamují. V monografii představuji teoretické koncepty, skrze něž na data nahlížím a interpretuji je, etnografickými momentkami z hudebně tanečních událostí se ale snažím přiblížit dění i názorně. Díky citacím z rozhovorů čtenáři také mohou nahlédnout do uvažování samotných vídeňských Čechů.

Čím se plánujete zabývat dál?

S vydáním knihy českovídeňský terén neopouštím, stále bude co zkoumat. Zabývám se ale i jinými tématy, nyní například společně se slovinskými kolegy pracujeme na bilaterálním grantovém projektu, který se zaměřuje na současné podoby folklorního revivalismu v postsocialistických zemích.

Foto: Jana Plavec, SSČ AV ČR

Pozn.: Rozhovor vznikl jako podklad pro článek Akademie věd ČR.