Jen si trochu sáhnout aneb Náhrobek Victora Noira v Paříži

Petra Willerthová Glosaria 2016

Na začátek si dáme malou anketu. Co myslíte? Na jakém místě v Paříži narazíte na největší koncentraci mileneckých párů? Pokud vám na mysl jako první vytanula projížďka po Seině při západu slunce, piknik na dece v parčíku pod Eiffelovou věží či krmení ochočených holubů u Notre-Dame, vězte, že existuje ještě jedno, docela atypické místo, kde budete neustále potkávat cukrující se dvojice. Je to hřbitov. Zamilovaní toto (paradoxně vůbec ne ponuré) místo vyhledávají k romantickým procházkám po prašných ztichlých pěšinkách mezi náhrobními kameny. A taky, přiznejme si, určitě není špatné vědět, do čeho člověk jde!

Hřbitov Père-Lachaise byl založen na počátku 19. století na okraji Paříže, primárně z hygienických důvodů. Nyní jsou na něm pochovány desetitisíce těl, včetně slavných osobností jako např. Oscar Wilde, Edith Piaf nebo Jim Morrison. Rozsáhlý areál je plný vzrostlých stromů, spletitých klikatících se uliček, prastarých náhrobků porostlých břečťany a ozdobených truchlivými sochami. Do ticha se ozývá jen štěbetání ptáků a šepot pomalu korzujících návštěvníků. Při krajních vstupech do areálu jsou umístěny velké tabule s mapou, v níž jsou zaznačeny jednotlivé sektory s čísly. V legendě si pak můžete podle těchto čísel najít místa věčného odpočinku konkrétních tlejících celebrit. Evolučně vyspělejší turisté si plánek vyfotí na svůj chytrý telefon, podle něhož se po pár stech metrech bezpečně zorientují, a nemusí se pak, totálně dezorientovaní, po půl hodině vracet (jako já).

Každý z náhrobků vypráví svůj jedinečný příběh. Většinu z nich už ale nemilosrdně ohlodal zub času, takže se bohužel nedozvíte, kdo je pod ním uložen. Hřbitov plný bezejmenných, dávno zapomenutých duší. Jiní měli ale štěstí. Inu. Zemřít ve dvaadvaceti letech asi není úplné "štěstí", nicméně se zde nachází definitivně nejzajímavější náhrobek v celém areálu, možná i v celé Paříži. Sektor 92 a v něm slavný náhrobek (nepříliš slavného) Victora Noira.

Victor (*1848 †1870) byl mladým nadějným novinářem, ale shodou nešťastných náhod se připletl do sporu mezi princem Pierrem Napoleonem (což byl synovec Napoleona Bonaparte a bratranec tehdy vládnoucího Napoleona III.) a novinami La Revanche, které si Napoleona vzaly na paškál. Princ se rozhodl urážku na cti vyřešit „jediným možným“ způsobem, a to soubojem. Mladý Victor, který měl de facto pouze donést vzkaz a souboje se neúčastnit, byl na místě zastřelen. Existují i teorie, že spor sám vyprovokoval, průběh událostí toho večera se už pravděpodobně nedozvíme. Co ale víme je, že tato vražda se stala velmi příhodnou pro rozdmýchání proticísařských nálad a z Victora obratem udělala mučedníka a republikánského hrdinu. Je celkem možné, že by jeho jméno zcela zaniklo v obrovském seznamu obětí politických režimů, ale na Victora se nezapomnělo. A to díky jednomu geniálnímu uměleckému nápadu.

Jules Dalou (*1838 †1902), francouzský sochař (mj. levičák a republikán), který se živě zajímal o sochy ve veřejném prostoru,[1] dostal za úkol vlastenecky ztvárnit mladíkův náhrobek. Rozhodl se ho zpodobnit naturalisticky a zcela originálně, jako jakousi "sochařskou momentku". Socha byla vytvořena z „živoucího“ bronzu, který během následujících dekád dostal zoxidováním svůj typicky zelenavý nádech. Victor je tady zachycen v životní velikosti, umírající vleže na zádech, pár vteřin po smrtelném výstřelu. Vedle jeho ruky sledujeme bezvládně pohozený cylindr. Vlasy se mu prudkým dopadem dozadu rozcuchaly a už mu post mortem povolují svaly v obličeji.

Sledovat mrtvého mladíka ležícího na zemi je velmi senzuálním, až mystickým zážitkem (i pro ty, jež okolnosti jeho vzniku neznají). S přibývajícími dekádami, po úmrtí zúčastněných této tragédie, jejich dětí a pak i vnuků, toto dílo ale získalo úplně jinou auru, než jen nostalgii nad zbytečnou ztrátou života mladého člověka. Všimnete si toho hned, jakmile se k soše přiblížíte. Victorovi se totiž stala velmi zajímavá věc! Mezi návštěvnicemi se vytvořil mýtus, že pokud mu dotyčná dáma dá polibek, pohladí mu rozkrok a případně dá i do klobouku květiny, dočká se brzy potomka (nebo alespoň svatby, což bývá dobrým začátkem). Victorova dozlatova vyleštěná ústa a nepřehlédnutelný rozkrok září do okolí (a neříkejte mi, že Dalou nevěděl, co dělá, když mu tvaroval ty záhyby kalhot!). Socha se stala tak populární, že na ni děti-chtivé ženy divoce naskakovaly, až se úřady v roce 2004 rozhodly náhrobek oplotit.[2] Hysterčení Pařížanek bylo však natolik silné, že toto opatření nakonec brzy zrušili.

I já, po vzoru pin-up girl Dity Von Teese, jsem se rozhodla Victorovy tajemné ovulační schopnosti (do budoucna!) vyzkoušet. Dita se možná na fotkách tváří enormně smyslně, vězte ale, že nalehnout na sochu, pokud nemáte značnou zásobu tukových polštářků, je opravdu bolestivá procedura. Zvednuté a vyduté klopy Victorových šatů, ač umělecky atraktivní a hodnotné, se vám nemilosrdně zakrojí do žeber a nohy vám začnou po Victorových stehnech nemohoucně sjíždět. Navíc musíte doufat, že koncentrace kolem procházejících, lehce vyděšených turistů s otazníky nad hlavami bude minimální. Co by ale člověk nevytrpěl pro autentický zážitek s uměním!

Pokud budete mít v Paříži hodinu dvě volno, určitě se vypravte do hlubin hřbitova Père-Lachaise zlíbat Victora. Vždyť co by za to, chudák, za života dal...

Fotografie z archivu autorky.

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info