Kýč - výdobytek průmyslové revoluce

červenec 2014 Petra Willerthová Studie 2014

Miroslav Paulíček se ve své knize Nikdo se neodváží říci, že je to nudné: sociologie vysokého a nízkého umění zabývá v jedné z kapitol tímto fenoménem a přiznává, že ačkoli se na první pohled může zdát, že je literatury o kýči mnoho, ve skutečnosti se stále opakují tytéž koncepce.[1] Po prostudování dostupných zdrojů mu musím dát za pravdu. Za přelomový je považován text Clementa Greenberga, amerického výtvarného kritika, nazvaný Avantgarda a kýč, který poprvé publikoval roku 1939 v podzimním čísle newyorského časopisu Partisan Review. Reagoval v něm na článek Dwighta Macdonalda o filmové kultuře v Sovětském Rusku, takže se zde Greenberg zaměřuje hlavně na hanění děl ruského malíře Ilji Repina.[2]

Greenbergovy myšlenky v 70. letech rozvedl rumunský filosof Matei Calinescu, který se ve své knize Pět tváří modernity zabývá pěti pojmy, které formovaly vznik a vývoj moderní kultury (modernismus, avantgarda, dekadence, kýč a postmodernismus). Jakožto zastánce konzervativních stanovisek ale odmítal o masové kultuře uvažovat v jiných, než odsouzeníhodných dimenzích. Jeho zmínka o falešné umělosti (tento fenomén, v angličtině označovaný slovem „camp“, popsala Susan Sontag v roce 1964[3]), kterou „zrodily newyorské homosexuální kruhy“, je ale důkazem hlavně moralistních předsudků.[4]

Asi nejlépe se s tímto problémem vyrovnal Tomáš Kulka, který se ve své knize Umění a kýč z roku 1994 (v roce 2000 vyšlo rozšířené vydání) nebojí definic, i přes častý názor, že „estetické pojmy a kategorie nelze definovat“.[5] Především z jeho textu bude vycházet má esej. Kulku také často cituje ve své knize Bytosti odnikud historička umění Marie Rakušanová. Samotným fenoménem kýče se zabývala i Gabriele Thullerová, její knihu Jak je poznáme? Umění a kýč bych ale příliš nedoporučovala, neboť se nedostává při svých úvahách příliš pod povrch věci (a tak se dočteme o definicích kýče jen jako o něčem, co „je vyrobeno z laciných materiálů“ apod.[6]). Mezi další autory bych ještě uvedla alespoň ve výčtu: Walter Benjamin[7], Hannah Arendt, Hermann Broch, z českých např. Miroslav Míčko[8], často citovaný je i Milan Kundera či filosof Petr Rezek[9]. Jakýsi prapočátek kritiky kýče v umění můžeme nalézt už u Karla Teigeho a jeho Jarmarku umění.

Kdy kýč vznikl?
Jednou z prvotních otázek, kterou si klademe, se týká vzniku kýče. Je jevem modernismu, nebo provází umění od jeho počátků? Je kýč historicky datován? Většina autorů se shoduje v názoru, že kýč je v naší kultuře poměrně nedávným jevem. Např. Clement Greenberg jednoznačně ve své eseji uvádí, že „kýč je produktem průmyslové revoluce“.[10]

Autoři, kteří se zabývají spíše umělecko-historickými aspekty, jej považují zase za odnož romantismu (či sentimentalismu). Ten se stal východiskem pro stylizaci obrazů krásných žen, ale také malých roztomilých dětí, díky čemuž byla schopnost umělce („hastroše akademismu“[11]) vnucovat se vkusu bohaté klientely upřednostněna před snahou řešit problémy, které pro malířství měly všeobecnější závaznost.[12] Greenberg se ve své eseji soustředil především na způsob, jakým umění (potažmo kýč) využívala ke své propagandě totalita, nejen v hitlerovském Německu, ale i v Sovětském svazu. Obrat oficiální sovětské kulturní politiky od abstraktního umění a konstruktivismu k akademismu 19. století vedl Greenberga k úvahám o vymezení nekompromisních strategií avantgardního umění vůči podbízivé estetice kýče.[13] Jak jsem již zmínila, uvádí jako příklad Repinovy obrazy, které srovnává s dílem Picassa: „Kde Picasso maluje příčinu, Repin maluje efekt. Repin umění pro diváka natráví a ušetří ho tak námahy, poskytuje mu zkratku k rozkoším umění, která obchází to, co je ve skutečném umění nutně obtížné. Repin nebo kýč jsou uměním syntetickým.“[14]

Tyto dvě linie (tedy vznik kýče v období romantismu či modernismu/průmyslové revoluce) se vzájemně doplňují i podporují: shodují se v době vzniku. Toto stanovisko může být i dále potvrzeno tím, že není známo, že by byl termín „kýč“ použit kdekoli před druhou polovinou 19. století. Tento názor o modernosti kýče však nepřijímají všichni. Otázkou totiž není, zdali můžeme najít v dávnější minulosti něco, co bychom dnes nazvali kýčem (možná nám v tom brání i úcta k historické hodnotě děl). Otázkou je, zdali lze nalézt díla, která by byla považována za kýč ve své době.

Podle Arthura Koestlera např. když Petronius v Hostině Trimalchionově popisoval vkus nově vznikající třídy, nepopisoval nic jiného, než kýč. Problém je v tom, že nevíme, zda by Petronius použil tohoto výrazu ve smyslu, jakým jej vnímáme dnes. Víme jen, že popisoval díla, která se těšila velké popularitě, ačkoli byla nevkusná. Z toho nám vyplývá, že pokud bychom vnímali jako anachronismus hovořit o kýči dříve než v 19. století, znamenalo by to, že špatný vkus je jevem až moderní doby. Což je poněkud v rozporu s otázkou krásy a estetiky, která se objevila už v dílech starověku, která, pakliže třeba nemusela mít estetickou funkci na prvním místě, určitě ji považovala za důležitý aspekt.

V každém případě, i pokud špatný vkus není výdobytkem modernismu, a i když lze nalézt kýč i před vznikem romantismu, je jasné, že se kýč stal všeobecným a rozšířeným jevem se silným dopadem na masovou kulturu až v druhé polovině 19. století a jeho vliv od té doby neustále stoupá. Ať už je historicky novější, nebo je starý jako umění samo, jedno je jisté: kýč se stal nedílnou součástí moderní kultury a vzkvétá dnes více než kdykoli dříve.[15]

Původ slova
Jak již bylo řečeno, termín „kýč“ je poměrně nový. Podle Matei Calinescua „začal být užíván v žargonu mnichovských malířů a obchodníků s uměním v 60. či 70. letech minulého století[16] pro označení levné umělecké veteše.“[17] Později tento výraz pronikl do dalších evropských jazyků a koncem 20. let 20. století se stal mezinárodním pojmem. Etymologové se dosud nedohodli na jeho pravém původu. Někteří soudí, že slovo „kýč“ vzniklo z anglického výrazu „sketch“ (náčrt, skica) zkomoleného německou výslovností. Jiní ho spojují s německým slovesem „verkitschen“ (zlevnit, znehodnotit). Ludwig Giesz má za to, že „kýč“ je odvozen od slovesa „kitschen“ ve smyslu „sbírat z ulice odpadky“[18] či „shrabovat z ulice bláto.“[19]

Existují také dohady, že „kýč“ vznikl inverzí francouzského slova „chic“. Odborníci se nicméně shodují v tom, že od svého zrodu v druhé polovině 19. století má tento pojem jasně negativní konotace. „Bez ohledu na kontexty jeho použití, implikuje pojem kýč vždy estetickou neadekvátnost,“ tvrdí Calinescu.[20] Toho jsme svědky i v každodenní lingvistické praxi. Lidé často říkají, že kýč je skicovitý, schematický, levný, že je to umělecký odpad – pravý opak toho, čemu se říká „chic“. Nahlédneme-li do slovníku, najdeme tam výrazy jako „bezcenné umění“, „umělecký odpad“ či prostě „špatné umění“. Je však jasné, že „kýč“ a „špatné umění“ nejsou synonyma. I když je nesporné, že kýč je defektní, ne všechno špatné umění lze nazvat kýčem. Nelze jej ztotožnit s uměleckým neúspěchem, s něčím, co se prostě nepovedlo. Má své osobité vlastnosti, které jej odlišují od nezvládnutých prací.

Zvláštnost kýče spočívá v tom, že je přitažlivý. Lidem se líbí. Jistě ne všem, ale statisticky je jeho úspěch nesporný. Proto je jeho masová přitažlivost tolik komerčně využívaná jak v reklamě k propagaci konzumního zboží, tak politickými stranami k propagaci jejich ideologie. Z tohoto vyplývají 2 základní fakta:

1) kýč má nespornou masovou přitažlivost

2) přes tuto přitažlivost je považován za defektní.

A tato fakta zase vyvolávají dvě korespondující otázky:

1) V čem spočívá líbivost a přitažlivost kýče?

2) V čem spočívá jeho estetická defektnost?[21]

Lze kýč definovat?
V knize Vyznání se svatý Augustin ptá, co je to čas. Po krátkém zamyšlení dochází k závěru, že není-li tázán, ví, je-li tázán, neví. Podobně je tomu s kýčem. To, že jeho pojem často používáme, vyvolává mylný dojem, že nám je jeho význam jasný. Jakmile se nás někdo zeptá, co je to kýč, zjistíme, že nemáme uspokojující odpověď. Vztah mezi uměním a kýčem opravdu není jednoduchý. Tomáš Kulka se však ve své knize pokusil o definici, která je dle mého názoru trefná a dobře obhájitelná. Je konkrétní, ale zároveň i obecná, aby se dala aplikovat na i na různé druhy kýče (např. politický).[22]

Při výčtu různých kýčovitých témat (divocí hřebci cválající po rozbouřeném pobřeží, koťátka, štěňátka, děťátka, milenci atd.) zjistíme, že mají společného jmenovatele - emocionální náboj. Témata, která jsou zobrazována, jsou považována za krásná, roztomilá a silně citově zabarvená. Závislost kýče na citovém náboji tématu též vysvětluje, proč je tak obtížné vytvořit abstraktní kýč. Abstraktní konfigurace totiž jednoznačnou a okamžitou emocionální odezvu nevyvolávají.

Důležitým prvkem je také zdrobnělina. Úspěch kýče závisí také na univerzálnosti pocitů, které vyvolává. Konzumenta kýč nejen potěší, ale také ubezpečí, že jeho reakce je správná. Tento psychologický aspekt trefně postihl Milan Kundera v často citované pasáži o dvou slzách: „Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá kýč.“[23] Z toho Kulka vyvozuje první podmínku:

1) Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná, nebo která mají silný emocionální náboj.[24]

Některé stylistické formy jsou pro kýč vhodnější než jiné. Realistický styl bude mnohem vhodnější než kubismus či futurismus. U kýče nenajdeme žádné stylistické inovace. Vždy používá ty nejkonvenčnější zobrazovací formule, jakýkoli odklon od nich by byl nežádoucí. Mohl by totiž klást na recipienta zbytečné nároky. Dešifrování obrazu musí být automatické a tato podmínka je tudíž v rozporu a uměleckou tvořivostí – proto kýč nikdy není avantgardní. Greenberg ale přiznává: „Avantgarda se soustřeďuje na sebe sama a skutečnost, že její nejlepší umělci jsou umělci pro umělce a nejlepší básníci jsou básníci pro básníky, jí odcizila celou řadu těch, kteří dříve byli schopni vychutnávat náročné umění a literaturu a vážit si jich, ale kteří nyní nejsou ochotni nebo schopni zasvěcení do tajemství jejich řemesla.“[25] Formulace Kulkovy druhé podmínky tedy zní:

2) Téma zobrazené kýčem musí být okamžitě identifikovatelné.[26]

Otázka tedy zní, jak se kýč liší od těch uměleckých prací, které zobrazují témata se silným emocionálním námětem a jejichž provedení nevybočuje ze současně přijímaných zobrazovacích konvencí. Kýč totiž na rozdíl od nich nevyužívá možností prohloubení výrazového potenciálu, interpretace či inovace. Umění naši smyslovou zkušenost zintenzivňuje, ale kýč ji uspává. Nesnaží se vyvolat nové potřeby, vzbuzovat nová očekávání. Usiluje o stereotyp. Žádné nejasnosti či dvojsmyslnosti. Obraz musí mít jen jednu interpretaci, kterou divákovi vnutí. Třetí Kulkovou podmínkou je tedy to, že:

3) Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem.[27]

Proč se kýč tak líbí?
Tyto podmínky by nám také mohly odpovědět na předchozí otázku – v čem spočívá líbivost a přitažlivost kýče? Na tuto otázku se totiž nedá odpovědět tím, že většina lidí má špatný vkus. Navíc, lidem doma nevisí na zdech kýče, protože chtějí mít na zdech kýče, ale protože chtějí mít doma „umění“. Odpovědí by tedy bylo, že kýč je přitažlivý, protože se chce zalíbit co nejširšímu publiku, hledá tedy společného jmenovatele jejich citu. Útočí na náš sentiment (přičemž nás ale ubezpečuje o naší správné citové reakci), ale zároveň nás nenutí přemýšlet. Pravdou ale je, že asi každý z nás už někdy jeho kouzlu podlehl. Jak říká Milan Kundera: „Nikdo z nás není nadčlověk, aby unikl docela kýči.“[28]

Nyní k otázce druhé, tedy „V čem spočívá jeho estetická defektnost?“. Je jasné, že ne každé špatné či průměrné dílo je automaticky kýčem. Otázkou je, zdali je kýč špatné umění, jeho odnož či snad vlastní svébytná kategorie. Při hodnocení uměleckých děl hledáme jejich estetickou a uměleckou hodnotu, přičemž „ideálně by mělo umělecké dílo maximalizovat jak hodnotu estetickou, tak hodnotu uměleckou.“[29] Tam, kde Greenberg tvrdí, že: „Všechen kýč je zjevně akademický – a naopak, všechno, co je akademické, je kýč,“[30] tam je Kulka mnohem shovívavější. Tvrdí, že ačkoli mnoho akademických děl inklinuje svým patosem ke kýči, kýčem není, neboť i když nejsou inovativní, obsahují uměleckou hodnotu. Byla už zařazena do kánonu a mají už svou historickou hodnotu. Říká, že: „Přestože tato díla by neměla valnou uměleckou hodnotu, kdyby byla namalována dnes, ve své době byla uměleckým přínosem.“[31]

Estetickou hodnotu Kulka vidí ve třech komponentech, jež dílo má, a to jednotu, komplexnost a intenzitu. U kýče se estetická defektnost projevuje nedostatkem intenzity. Tento nedostatek je možné vidět na množství a druhu možných úprav. U kýče můžeme provést mnoho úprav, avšak jeho přitažlivost se s úpravami nemění. V případě kýče je neobyčejně obtížné najít změny, kterými bychom jej mohli vylepšit. Paradoxně se nabízí závěr, že je dílo skvěle sjednoceno a oplývá vysokou mírou jednoty. Nabízí se východisko, že kýč je v tomto směru optimálně vyrovnán a namalován. Tato jeho „dokonalost“ se však vztahuje pouze k funkci, kterou má plnit. To jest vyvolávat emoce. O estetické hodnotě nevypovídá nic.[32]

Je kýč vůbec k něčemu dobrý?
Zde Kulka uvádí příklad reklamy, kdy se špatné vlastnosti kýče využívají pro dobré účely (např. zdravá holčička je namaskovaná jako nemocná, aby lidé přispěli na skutečně nemocné děti apod.). Kýč totiž není hříchem etickým, ale estetickým. Nehřeší proti morálce, ale proti principům umění. Dále pak zmiňuje, že je to vlastně kýč, s jehož pomocí se jako děti dostáváme k umění. Problémem ovšem je, pokud někdo v tomto stádiu zůstane až do dospělosti…

Já bych zde ještě dodala, že díky bezbřehým vodám internetu se kýči otevírají nové možnosti a potenciály, jak být využit. Často se ke kýčovitému obrázku dodá ironický text, popř. se z něj vyrobí koláž, třeba se satirickým obsahem, a rázem se z něj stane něco víc. Nemusí to být tedy hned mistrovské dílo, ale, řekněme, „kýč s přidanou hodnotou“. Něco, co přinutí člověka se zamyslet. Nebo něco, co ho pobaví už jen tím, že přizná svou kýčovitost.

Závěr

Jacques Sternberg o kýči řekl: „Již dávno dobyl svět. Kdyby u nás přistáli Marťané a nezaujatě se podívali na naši planetu, nazvali by ji kýčem.“[33] Je pravda, že kýč se stal nedílnou součástí moderní kultury. Je všude. S nástupem prostoduchých televizních seriálů a jiných masmédií se kýč stal naším morálním a estetickým kódem. S pomocí reprodukčních technik se dostalo i vysoké umění všude (na což reagoval pop-art, který už ale také náleží do vysokého umění). Umožnila se tak masová výroba levných artefaktů a napodobenin uznávaného umění. To způsobilo právě onu „estetickou neadekvátnost, kdy můžeme mít Monu Lisu i na toaletním papíru.“[34]

Ne každý kýč je ovšem čiré zlo. Existuje kýč, který si na nic nehraje, a poté kýč, který je daleko nebezpečnější a zákeřnější, neboť se halí do hávu vysokého umění. Kulka v rozhovoru na toto téma zareagoval poznámkou, že „populární zábava“, která se do ničeho ušlechtilejšího nestylizuje, by z kategorie kýče oddělena být měla.[35] S tímto druhem snobismu se pojí i Kulkův vtipný neologismus „uál“, což je pojem, který představuje intelektuála bez intelektu.[36] Jak píše Greenberg: „Kýč předstírá, že po svých zákaznících nepožaduje kromě jejich peněz nic – dokonce ani jejich čas ne.“[37] Kýč si však nevybírá mezi různými třídami, je prolezlý společností od nejnižších po nejvyšší. Na přebalu Kulkovy knihy je otištěn dopis Milana Kundery, v němž se autor děsí okamžiku, kdy se kýč stane něčím zcela přirozeným, neviditelným, až jím budeme zahlceni a budeme v něm zvyklí žít. Tak doufejme, že se jeho obavy nevyplní.

---