Mahenovo divadlo operní a operetní, Ein kleines Meisterwerk

říjen 2014 Eva Mikulášková Studie 2014

Úvod

V posledních několika desetiletích patří dějiny opery a hudebního divadla k poměrně prospe­rujícím tématům muzikologického bádání. To se zaměřilo jak na hlubší poznání struktury operního díla z pohledu dramaturgického, tak na výzkum hudebního divadla z pohledu pro­vozu a fungování institucí. Na mezinárodní scéně se objevují stále častěji témata z oblasti sociálních dějin opery[1] či komparativní pohledy na klíčové instituce.[2] K tomuto úhlu pohledu se hlásí i tato studie, inspirovaná předešlou diplomovou prací, zaměřená na hudebně divadelní provoz na brněnské německé městské scéně v prvních letech jeho fungování.

Otevření nového brněnského Deutsches Stadttheater

Stavbou a architektonickou výzdobou se v poslední době zabývala Radka Zálešáková ve své bakalářské práci Budova Mahenova divadla v kontextu české divadelní architektury na přelomu 19. a 20. století, elektrifikací pak Jiří Ort ve své vynikající publikaci Budiž světlo žárové[3]. Průběh slavnostního aktu a situace předcházející otevření avšak nebyly doposud příliš známé. Dovídáme se o nich pouze v archivních materiálech, dobovém německém tisku a v dobové monografii pojednávající o historii brněnského divadla pozdějšího divadelního sekretáře Gustava Bondiho 25 Jahre Eigenregie: Geschichte des Brünner Stadttheaters 1882-1907.[4]

Hned na začátku první divadelní sezony diskutovala politická reprezentace a kulturní veřejnost o otázce provozu divadla v nájmu či vlastní režii města. 5. září 1882 zvolila obecní rada na místo uměleckého vedoucího divadla dřívějšího ředitele Reduty a Prozatímního divadla, v té době generálního sekretáře Vídeňského městského divadla, dr. Adolfa Franckela. Na tajném zasedání obecního výboru bylo rozhodnuto o vedení divadla v režii města, byla ustavena divadelní komise a Franckelovi vyměřen ředitelský plat na 300 zlatých fixního základu s navýšením o 10% z čistého měsíčního výdělku divadla. Ještě ten den večer vedl starosta Winterholler s nově jmenovaným ředitelem několikahodinový rozhovor, po kterém hned druhého rána rozeslal Franckel telegrafy a dopisy možným nově angažovaným činohercům a zpěvákům, jakož i vídeňským agentům.[5] Proces angažování účinkujících a doplnění řad technického personálu se udál v ohromném spěchu a byl to opravdu „ein kleines Meisterwerk Franckels“,[6] že mohl ansámbl začít první zkoušky již 20. října 1882. Původní datum otevření nového divadla bylo sice předem naplánováno na 27. října, ale po žádosti výboru bylo „im Interesse einer ruhigeren Fertigstellung, besonders der elektrischen Installationsarbeiten“[7] odloženo na 5. listopadu. Na jevišti se z toho samého důvodu také dočasně zastavily zkoušky Egmonta, Dona Juana a Wilhelma Tella, kdy jeden z těchto tří kusů měl být vybrán pro zahajovací představení. Slavnostní předání domu a položení závěrečného kamene se konalo 31. října v poledne ve vestibulu divadla za přítomnosti významných hostů a špičky domácích civilních a vojenských úřadů.[8] „Der Festakt wurde vom Theaterorchester unter Leitung des Kapellmeisters Muck mit dem ‚Faustmarsch‘ von Richard Wagner eingeleitet, worauf der Brünner Männergesangverein, vom Musikdirektor Otto Kitzler dirigiert, ‚Die Ehre Gottes‘ sang.“[9] Po této výsostně nacionální hudební části následovaly proslovy architekta Fellnera, starosty Winterhollera, stavitele Nebehostenyho a konečně ředitele dr. Franckela.

Zahajovací představení bylo radou „neodvolatelně“ určeno na 5. listopadu. Zkoušky byly v plném proudu a i přes zvýšené ceny bylo první představení bezezbytku vyprodáno. Večer pátého bylo ale publikum nemile překvapeno zavřenými dveřmi divadla. Konečně až po hodině od vypsaného začátku představení se objevil místostarosta Herlth a z balkonu podal vysvětlení, že se musí slavnostní večer kvůli „eingetretener Hindernisse“ odložit, načež se publikum „in anerkennswerter Ruhe“ vzdálilo.[10] Několik dní poté bylo starostou Winterhollerem rozhodnuto o odložení slavnostního otevření na 14. 11. 1882, které je již všeobecně známo.[11] Na slavnostní večer byl přichystán následující program, který opět vyzdvihoval nacionální charakter svého publika a oslavoval především zásluhy starosty o zřízení nového divadla, Beethovenova overtura Weihe des Hauses, Franckelova pro tuto příležitost napsaná slavnostní hra Bei Frau Bruna a drama Egmont (Goethe, hudba Beethoven).[12] Historicky a sociologicky nejzajímavější se jeví právě Franckelova „alegorie ve verších“ či tzv. živý obraz U paní Bruny. Myšlenky slavnostního kusu promlouvají ústy paní Bruny (bohyně města), Komedie, Tragédie, Múzy a Frašky, které oslavují především divadlo, „v němž umění je korunováno vzdělaností“[13] a zásluhy starosty Winterhollera o zbudování nového městského divadla:

Ein edler Mann hat dem geliebten Werke

Sein Herz geweiht und seinen festen Willen;

Mit manchem Leid rang er dabei im stillen,

In mancher Tat Erwin er seine Stärke.

Nun ist´s vollführt, sein Name bleibt geehrt,

Bis dieses Hauses mächt´ge Pfeiler wanken

Und späte Enkel werden es ihm danken,

Dass er der Kunst das Bürgerrecht gewährt.^[14]

Tento program se musel pro velký zájem opakovat ještě následujícího dne, 16. 11. byl pak uveden německý národní poklad Tannhäuser a následně 17. 11. premiéra činohry Der Jour fix.[15] Návštěvníci divadla byli uchváceni architektonickou výzdobou a elektrickým osvětlením natolik, že možná ani nevnímali kvalitu následujících představení v průběhu několika měsíců. Konaly se četné zájezdy inženýrů, divadelních spolků a ředitelů, které zvýšily prestiž města, jakož i finanční zisk brněnského divadla.[16]

Provoz první sezony německého divadla za ředitele Franckela

Divadlo hrálo v jednom domě sedm dní v týdnu a v sobotu pak vždy ještě odpolední představení, takže veškerý ansámbl byl neustále pod velkým tlakem a maximálně vytížen. Činoherci totiž působili i jako komparz či doplňovali sbor a zastávali menší role v hudebních představeních, někteří zpěváci se pak samozřejmě pohybovali mezi operou a zároveň operetou. V zákulisním dění tedy nebyla situace tak růžová. „Mit wechselndem Glücke arbeitete Dr. Franckel im ersten Jahre an der Entwicklung des Spielplanes und es war sehr bedauerlich, dass die Direktionsgeschäfte ihn zumeist abhielten, dem Institute auch seine Kraft als feinfühliger Regisseur zu widmen, so dass sein Regisseur Steinar – allerdings ein tüchtiger und fleissiger Fachmann – in einer dem Institute nicht förderlichen Weise über Gebühr in den Vordergrund trat. Die dadurch entstandenen offenkundigen Differenzen wurden durch völliges Kaltstellen und endlich durch den Abgang Steinars beigelegt.“[17] Mimoto Franckel také nadále doplňoval stavy ansámblů – pěveckého i činoherního. Tuto situaci ještě komplikovaly některé nečekané odchody pěvců, jako například 19. 2. 1883, kdy se oblíbený tenor Erl po pozdním příchodu na scénu -„den unser – leider auch heute noch [1907] – allzu lachlustiges Publikum mit einem Heiterkeitausbruche quittierte“- po skončení aktu poklidně v šatně svlékl kostým „und Ross und Reiter sah man niemals wieder“.[18] Přestavení se muselo do konce odehrát bez Octavia. Velkou starostí ředitele se stalo ale také shánění děl k provedení. Činoherní kusy a operety měl už k 11. 11. 1882 „hat eine grosse Anzahl von Stücken [činohry] erworben, welche in Wien bereits mit Erfolg gegeben Arden und zugleich für Brünn Novität sind“, kdy v tom čase se měl také vypravit do Divadla na Vídeňce zhlédnout operetu Der kleine Prinz a tam také získat operety Fledermaus, Boccaccio, Der lustige Krieg a Giroflé-Girofla.[19] Těžkosti vznikaly řediteli ale z naprostého nedostatku operní knihovny, kdy si musel většinou potřebné notové materiály půjčovat od jiných divadel.[20] Tato situace byla projednávána divadelní komisí z počátku roku 1883.[21] Všechny tyto nedostatky se samozřejmě odrazily na umělecké prestiži divadla, ale jak usuzovala obecní rada, byly způsobeny krátkým časem na přípravu a ne z důvodu špatného vedení ředitele, jemuž proto ponechali vedení divadla ještě na další dva roky.

Dramaturgie

První sezona byla co do počtu uvedených her velice vyvážená. Bylo uvedeno 17 oper, 22 činoher, 12 operet, 18 veseloher a 22 frašek a lidových her. K hudebním novinkám patřila Gluckova opera Orpheus und Eurydice (30. 6. 1883) a dvě Millöckerovy operety Der Bettelstudent (30. 4. 1883) a Die Jungrfau von Belleville (9. 6. 1883). Nechybělo ani hostování operní divy Rosy Papier z Dvorní opery ve Vídni (26. 6. 1883, Der Troubadour; 28. 6. 1883, Lucrezia Borgia; 30. 6. 1883, Orpheus und Eurydike) a zpěvačky Ilmy (18. 4. 1883, Boccaccio) z Carltheater ve Vídni. Pozvání také přijal skladatel Johann Strauss, který dirigoval své operety Fledermaus a Der Lustige Krieg (19. a 20. 1. 1883). Za nově nastudované opery a operety se dají pokládat všechny ty, co se na repertoáru nového divadla v této sezóně objevovaly.[22]

Operetní sonda - Der Bettelstudent (Žebravý student)

Tříaktová opereta Carla Millöckera, která měla premiéru 6. prosince 1882 ve Vídni pod taktovkou skladatele, se stala natolik populární, že se do dnešního dne dočkala na tisícovky repríz. Nepříliš kvalitní verzi libreta Camilla Walzela (pod pseudonymem F. Zell) a Richarda Genéeho několik měsíců po uvedení převzal Johann Strauss ml. pro svoji operetu Eine Nacht in Venedig (premiéra 3. 10. 1883 v Berlíně, 28. 2. 1884 v Brně). V Brně se dočkala prvního uvedení 30. dubna 1883, kdy už byla v německy mluvících zemích poměrně známá. Nedávala se totiž jen ve Vídni, ale i v provinčních divadlech Rakouska-Uherska a recenzenti Tagesbote již dlouho a opakovaně žádali o uvedení této novinky i na jevišti brněnského divadla,[23] jelikož „úspěch a zisk by byl totiž bezmála nepochybný“.[24]

Text byl oceňován pro neobvyklý děj a jednoduchou, zábavnou základní myšlenku a odkláněl se od pověstné „operetní slabomyslnosti“ (recenzenty často užívaný pojem „Operettenblödsinn“). Při líčení děje se recenzent Tagesbote zmiňuje o tom, že „se odehrává v Krakově, kde jsou pestrobarevné polské kostýmy“.[25] Můžeme tedy očekávat, že přesně takové realistické dobové kostýmy (hra je situována do roku 1704) mohly být vytvořeny i pro brněnskou premiéru. Kritika sezmiňuje o pečlivosti při výrobě těchto kostýmů panem Medekem, především ve finále prvního dějství, kde se naskytl pohled na barevný obraz plně svěžího života, ještě navíc efektně dokresleného orchestrem na scéně. Bettelstudent se dle dobové kritiky hudebně vyznačoval „bystrou charakteristikou a odlehčeným zacházením orchestru […], motivy lichotily uchu a valčíkové melodie přiměly něžnou dámskou nožku k pohnutí“.[26] Kus byl oceněn jako hudebně hodnotný a v jeho provedení se údajně skvěl především duet ve druhém aktu „Ich setz´den Fall“ a árie „Mir ist schon Manches passirt“, kde byla oceňována hlavně rytmická složka. Silný dojem zanechal také kuplet „Schwamm d´rüber“.

Operní sonda - Orpheus und Eurydike (Orfeus a Euridika)

Reformní dílo skladatele Christopha Willibalda Glucka a libretisty Raniera de Calzabighiho Orfeo ed Euridice, azione teatrale per musica či nejspíše francouzské verze Orphée et Eurydice (provedená samozřejmě v němčině) se ve scénickém provedení brněnského divadla obnovilo po brněnské koncertní verzi z roku 1882.[27] Vídeňská Dvorní opera zdařile zařadila tuto operu do repertoáru s vynikajícím obsazením třech partů, skvělou scénou i baletními scénami, kdy píše Tagesbote o celkem dráždivém baletu jako účinném protikladu ke staré hudbě – výhře pro posluchače, ale také pro diváky.[28]

Pro brněnské uvedení bylo dílo „für die hierortige Aufführung tüchtig zusammengestrichten, es fehlten mehr als ein drtitel der 38 Nummern. Wenn wir eine Arie der Eurydike und ein Duett derselben mit Orpheus sehr ungerne vermissten, so darf dem Publicum für das Uebrige, was ihm vorbehalten wurde, nicht leid sein. Hat auch Orpheus noch so schön geklagt, immer nur Klagen werden denn doch zu larmoyant, den Luxus eines Ballets können wir uns aber nicht erlauben, so mussten auch einige dieser Nummern fallen.^[29] Přesto byly zbývající baletní scény docela slušně provedeny, a to místním Ballet-Embryos.[30] Nejznámější árie Che farò senza Euridice! (kdy se z novinového článku dovídáme o německé verzi Ach ich habe sie verloren)[31] byla oceněna bouřlivým potleskem a představitelka Orphea, hostující Rosa Papier,[32] byla za svůj výkon mnohokrát znovu provolána na scénu. Gluckova opera měla celkový úspěch také díky tomu, že to bylo poslední představení první sezony nového divadla. Publikum se totiž nakonec loučilo s jeho odcházejícími miláčky, a to se všemi poctami - s aplausem, věnci, bukety, bouřlivými provoláními a dary.[33]

Recenzent Tagesbote dále komentuje fakt, že: „Bei den gesteigerten dramatischen Anforderungen, welche an Bühnenwerke gestellt werden, sind Opern Gluck´s mit dürftiger Handlung und theilweise veralteten musikalischen Motiven als interessante auch willkommene Erscheinungen zu betrachten, aber für eine Provinzbühne als nichts weiter.“[34] Přesto bylo toto dílo provedeno ještě v několika příštích sezonách.

Otázka baletu

V první sezoně byly několikrát provedeny velké francouzské opery (Die Jüdin, Dinorah a Die Hugenotten), které obsahují rozsáhlé baletní scény. Z dobových pramenů se ale nedovídáme o vytvoření stabilnějšího baletního souboru, o baletních mistrech ani primabaleríně, kromě citované zmínky o Ballet-Embryos (2. 7. 1883).[35] Pravděpodobně byly tedy baletní scény rozsáhle škrtány a dobová provozovací praxe v provinčním divadle byla velmi vzdálena pozdějším ideálům věrnosti autorově intenci a dílu.

Ceny vstupenek

Co se týče divadelních vstupenek a abonmá, byly stanoveny divadelní komisí již v říjnu 1882, kdy u hostujících představení či účinkování hostů byly zvýšeny (většinou do 10 zl.), u některých běžných repríz naopak sníženy. Vzhledem k tomu, že byl ředitel povinen uvádět hrací plán pouze týden dopředu, situace ohledně abonmá a běžného vstupného se definitivně vyjasnila až v prosinci, kdy výdej těchto vstupenek byl od 1. 12. 1882 stanoven následovně: abonenti si vyzvedávali vstupenky den před příslušným představením (i na sobotní odpolední představení), zatímco neabonenti až v den představení, „so dass die Nichtabonnenten mit den Abonnenten bei der Casse nicht in Collision kommen“.[36]

Závěr

Tato studie se zabývá první sezonou nového brněnského městského divadla, dnešní Mahenova divadla, a přímo vychází z diplomové práce autorky. K tomuto účelu byly využity jednak prameny v dobovém tisku, zejména novinové kritiky a zprávy, a dále pak fragmentárně zachované písemnosti z administrace divadla v brněnských archivech. Brněnská scéna začala fungovat v nové budově na základě modelu, který je v kontextu středoevropského německého divadla poměrně unikátní, totiž jako divadlo vedené ve vlastní režii města, nikoliv, jak bylo tehdy obvyklé (např. v Praze či Olomouci), jako divadlo pronajaté soukromému nájemci (byť v té době bylo v takovém případě běžné, že divadlo bylo městem dotováno).

 

Literatura

BONDI, Gustav. 25 Jahre Eigenregie: Geschichte des Brünner Stadttheaters 1882-1907. Brünn 1907.

DE CARVALHO, Mário Vieira. Denken ist Sterben. Sozialgeschichte des Opernhauses Lissabon. Berlin 1999.

HAVLÍČKOVÁ, Margita, PRACNÁ, Sylva, ŠTEFANIDES, Jiří. Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku. 1/3 Ředitelé městských divadel. Olomouc 2011.

HAVLÍČKOVÁ, Margita, PRACNÁ, Sylva, ŠTEFANIDES, Jiří. Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku. 2/3. Olomouc 2014.

LUDVOVÁ, Jitka. Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945. Praha 2012.

MIKULÁŠKOVÁ, Eva. Hudební divadlo v brněnském Německém městském divadle (Deutsches Stadttheater) 1882–1893. Diplomová práce, Masarykova univerzita. Brno 2014.

ORT, Jiří. Budiž světlo žárové. Brno 2007.

THER, Philipp. Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin. Od založení do první světové války. Praha 2008.

TOELLE, Jutta. Oper als Geschäft. Impresari an italienischen Opernhäusern 1860–1900. Pfungstadt 2007.

Noviny

Tagesbote aus Mähren (odkaz)

---