Obdivuji, co dokázal Josef Suk vměstnat do čtyřiceti minut Zrání, říká muzikolog Jan Charypar

Bohatost, hloubka a barevnost hudby Josefa Suka přitahuje doktoranda hudební vědy na Masarykově univerzitě Jana Charypara natolik, že se mu dlouhodobě podrobně věnuje a zasvětil mu i disertační práci. V jarním semestru se také představil v pro něj nové roli, a to jako přednášející, který studentům poodhaloval podrobnosti o svém skladatelském oblíbenci. Čím se podle něj Sukova hudba vymyká, jak si stojí jeho dílo na světových pódiích a co míní o dostupné sukovské literatuře?

V jarním semestru jsi poprvé vedl svůj vlastní předmět s názvem Skladatel Josef Suk a hudba přelomu 19. a 20. století. S jakými pocity ses postavil před katedru z druhé strany?

Pro mě to byla vítaná možnost veřejně prezentovat téma v celé jeho šíři a kontextech. Do té doby jsem měl příležitost jen v referátech na konferencích, kde máš velmi limitovaný čas, úzce vymezené téma a povětšinou posluchače, kteří se zabývají spřízněnými tématy a mají už o problematice určité povědomí. Měl jsem jen pár studentů, protože šlo jen o jeden z řady výběrových zápočtových předmětů, ale pro mě to i tak mělo velkou cenu a cítil jsem, že jsou za to rádi. Byla to možnost předat větší sumu svých znalostí a rozšířit o své téma obzory zájemcům, kteří se dosud danou oblastí blíže nezabývali. To je koneckonců jeden z cílů mé muzikologické aktivity na téma Josef Suk.

Co tě vlastně přivedlo k Sukovi? Vzpomeneš si na první setkání s jeho hudbou?

Když mi bylo sotva dvacet, v poslechové otázce televizní soutěže Risk pustili kousek nějaké smyčcové hudby (tehdy jsem ji ještě neznal), ptali se na autora a soutěžící odpověděl: „Josef Dvořák“. Tehdejší moderátor Petr Svoboda vtipně reagoval: „Toho neznám.“ Byla to ukázka ze Smyčcové serenády Es dur Josefa Suka. Už tehdy mi utkvěla zvuková barevnost hudby v ukázce, ale o Suka jsem se začal skutečně zajímat až o něco později díky zajímavé asociaci – jeden moment v hudbě k filmu Divoká řeka mi náhodně připomněl nějakou skladbu, kterou jsem už slyšel, ale nemohl jsem si vzpomenout, o co šlo. Přemýšlel jsem, kam by mohla stylově spadat, a nakonec jsem si vzpomněl – byla to Sukova Barcarola pro smyčcové kvarteto, kterou jsem znal z filmu Kolja. A hlavně – její melodie měla pro mě opojné kouzlo, pořád se mi ozývala v hlavě. Hned jsem si začal shánět nahrávky Sukových děl a potvrdil si svoje povědomí o tom, že nevšedně zacházel s barvami. Do té doby jsem ale neměl ani potuchy o stylovém rozpětí a obsahovém záběru jeho početně nevelké tvorby, bral jsem ho, jako mnozí, prostě jako Dvořákova žáka. O to větší a větší byla má překvapení, když jsem ho postupně objevoval.

Čím je podle tebe Suk „speciální“?

Především musím zmínit jeho vrcholnou instrumentální hudbu, to je určitě pozoruhodný český příspěvek do proudů z přelomu 19. a 20. století. Zvláště do onoho pozdně romantického, který reprezentuje např. Gustav Mahler. Myslím, že si zbytečně málo vážíme toho, že i v této vývojové větvi počátku 20. století – nejanáčkovské, ale důležité – jsme měli skladatele světové úrovně. Na prvním místě lze mezi nimi jmenovat právě Suka. Pověstná je jeho barevná fantazie v instrumentaci a hloubka lyrického obsahu, do které se hodně promítla zvláště předčasná smrt manželky, Dvořákovy dcery Otilie – vezměme si už jen symfonii Asrael. Ale je třeba zmínit i další věci.

Jaké to jsou?

Jednak přirozený muzikální cit pro svobodné vedení hlasů, který ho vedl k jedinečně bohaté struktuře melodické linie, polyfonie a harmonie. Podle mě se v tom musel dost promítnout fakt, že Suk seděl po celou svou profesionální dráhu u pultu druhých houslí Českého kvarteta, se kterým hrál po celé Evropě obrovský repertoár od Bacha po své současníky, mimo jiné všech šestnáct Beethovenových kvartetů včetně Velké fugy. Tím se jeho myšlení v nástrojovém hlase jistě velmi tříbilo. A druhá věc, myslím málo doceněná, je neobyčejná intenzita jeho vývoje. V minulosti byl někdy pomýleně vykládán jako zcela nerevoluční tradiční zjev, který se vyvíjel jen nenápadně a nebyl puzen žádným hladem po novotách. Naopak – stačí si všimnout, kam došel během pár let od symfonické básně Praga po 2. smyčcový kvartet z roku 1911 – to byly tehdy v české hudbě zásadní posuny! Byly také živě vnímány tehdejší kritikou. Sice byly stále zakořeněny v romantické tradici, ale bavíme se tu o prvních dvou desetiletích 20. stol., kdy byl pozdní romantismus ještě zcela aktuální. Ostatně například o své Pohádce léta Suk – v reakci na kritiky, že se tu pouští do nezvyklých vod a vzdaluje se svému dvořákovskému východisku – napsal, že je větší za něčím letět, byť i mlhou, než jít pohodlnou pěšinkou, která nás dovede jenom tam, odkud jsme vyšli. Jinde vzpomínal, jak byl po berlínské premiéře 2. smyčcového kvartetu vnímán jako úplný anarchista, protože „jakousi dravostí tohoto projevu“ (řečeno jeho slovy) vyvolal v publiku málem rvačku mezi tábory pískajících a tleskajících.

Přiznáš, jaký kousek od něj máš nejraději a proč?

Pokud bych měl říct skutečně jedno dílo, v mém případě by to byla symfonická báseň Zrání, ale nerad vyčleňuji takto jednu skladbu. Zrání je příklad snad všeho, co je na vrcholném Sukovi pozoruhodné: úžasná bohatost myšlení, ať už je řeč o polyfonii, harmonii, stavebné struktuře nebo opojné instrumentaci, podivuhodně hluboký lyrismus, myšlenkový záběr, expresivita a skutečná osobitost. A samozřejmě naprosté mistrovství v ovládání všech těch složitých prostředků. Vždycky jsem obdivoval, kolik toho dokázal vměstnat na plochu čtyřiceti minut Zrání – není to roztahaná symfonická báseň, je to vlastně velkolepá symfonie soustředěná do jedné hutné věty. Sám Suk to komentoval, že se diví, že tohle vytvořil „ten venkovský kluk“. A mimochodem Zrání se má objevit na programu České filharmonie na příští rok.

Jsi autorem několika studií o Sukovi. Je vůbec co nového o něm ještě zjišťovat?

Vždycky je co nového zjišťovat, ale v každém případě jsou u Suka značné mezery v literatuře. Je v ní příliš málo analýzy Sukova kompozičního myšlení v kontextu světové hudby, dosud chybí moderní biografická publikace a zvláště zoufalý je nedostatek cizojazyčné literatury. Pro mě je například nepochopitelné, že se v běžných statích o jeho pozdější tvorbě omílá skoro jen ten niterný příběh o tom, jak se postupně vyrovnával s ranou osudu – smrtí své ženy. Ano, to se v jeho podvořákovských dílech skutečně promítlo zásadně, jenže o hudbě jako takové se tamtéž nedočteš skoro nic. Přitom je to kompoziční myšlení tak pozoruhodné a ve své době u nás v mnohém tak objevné! Koneckonců se bavíme o hudbě, takže očekávám, že se ve stati dočtu třeba o Pohádce léta nejenom to, že autor hledá útěchu v přírodě, ale hlavně, co pozoruhodného tu přinesl kompozičně. Ještěže máme alespoň soubor neopakovatelných strukturálních studií Václava Štěpána, které vznikly ještě za Sukova života.

Co v sukovské literatuře nejvíc schází?

Jednak se dostatečně analyticky nereflektovalo, jak se má tato hudba vůči dobovým světovým směrům, ať už hovoříme o Mahlerovu a Straussovu symfonismu, nebo impresionismu apod. – většinou se to odbývalo pár povrchními tezemi nebo se vůbec Sukův přínos hodnotil jen v kontextu české tradice. Jsem přesvědčen, že nemůžeme Suka správně hodnotit, dokud jeho styl vnímáme izolovaně, nezasadíme ho analyticky do světového kontextu. Další věc je, že kromě tematického katalogu nic pořádného nevyšlo v cizím jazyce, pomineme-li slovníková hesla a nějaké roztroušené studie. Zahraniční zájemci tudíž mají o Sukovi jen značně omezené informace. Kirill Petrenko si například musel k Pohádce léta dohledat původní německý článek publikovaný roku 1910 k vídeňské premiéře, aby se vůbec dozvěděl, o čem toto volně programní dílo vypráví. Klavíristka Francine Kay mě musela poprosit, abych jí přeložil do angličtiny nějaké podrobnosti o klavírním cyklu Životem a snem. Chystala se ho nahrát na CD, které už mimochodem vyšlo. A konečně, všechny vydané Sukovy biografie jsou velmi starého data a metodologicky už nevyhovující, navíc poslední větší souborná monografie o něm – Berkovcova – vznikla v 50. letech a je na několika místech neblaze poznamenaná ideologicky.

Jakou monografii nebo jiný zdroj informací bys tedy doporučil zájemcům o Sukův život a dílo?

S monografickou literaturou o Sukovi je potíž. Jak říkám, všechny jeho větší biografie i analytické knihy o něm jsou velmi staré a v mnohém už dávno neaktuální. Co je naopak aktuální a metodologicky opravdu uspokojivé, je souborné vydání Sukovy korespondence od Jany Vojtěškové a dvojjazyčný tematický katalog Sukových skladeb od Zdeňka Nouzy a Miroslava Nového – to jsou neocenitelné plody sukovského bádání na počátku nového století. Jinak je však informačně nejbohatší biografie od Sukova oddaného propagátora a přítele Jana Miroslava Květa, která vznikala ještě za Sukova života. Metodologicky je dnes nevyhovující, přímo naivní, ale dozvíš se v ní detaily, které měl Květ z první ruky přímo od Suka.

A další zdroje informací?

O Sukových vrcholných symfonických a klavírních dílech – Asraelu a dalších – ještě za Sukova života neopakovatelně strukturálně pojednal Václav Štěpán v řadě studií, které byly souborně vydány v knize Novák a Suk. Ty jsou poutavé a dodnes nepostradatelné, i u nich si však člověk musí uvědomit dobovou podmíněnost a limity. Poslední větší souborná monografie, Berkovcova z 50. let, je na pár místech dobově ideologicky poznamenaná, jak už jsem zmínil, ale také se mi nejeví vědecky dost hluboká, srovnám-li ji třeba s velkou monografií Vladimíra Lébla o Vítězslavu Novákovi. Snažím se prozatím vynahradit nedostatečnost popularizační literatury informačním webem Skladatel a houslista Josef Suk: přehled života a díla​, který je ještě ve vývoji. Jeho výhodou je mimo jiné fultextové vyhledávání, aktualizované seznamy nahrávek a literatury a možnost web průběžně doplňovat, budu například chtít, aby tam každému dílu byla věnována samostatná stránka s podrobnostmi, což už jsem u několika děl zpracoval nebo načal. Také vážně uvažuji o anglické verzi webu. V každém případě však zůstává velkým úkolem do budoucna vědecká monografie o Sukově životě a díle.

Spolupracuješ i s jinými „sukology“?

Jsem v kontaktu jednak s kurátorkou Sukovy pozůstalosti v Českém muzeu hudby Janou Vojtěškovou, ale rovněž s vynikajícím editorem urtextových vydání Sukových skladeb Jonášem Hájkem. Jeho vydání symfonie Asrael bylo poctěno mezinárodní cenou. Je to velký odborník a nadšený vyznavač Sukovy hudby a doufám, že naše budoucí spolupráce vydá významné sukologické plody. Sukem se také zabývá americká muzikoložka Judith Fiehler a doufám, že budu mít příležitost se s ní setkat osobně.

Hraje se podle tebe Suk na našich koncertech dostatečně? Jak je to vlastně v zahraničí?

Myslím, že už nějakou dobu probíhají tendence k tomu, aby bylo Sukovi věnováno více místa v repertoáru, ale je otázka, kterých všech hudebních těles se to vlastně týká, nijak mnoho jich jistě není. Povzbudivá je v tomto směru zvláště aktivita Jakuba Hrůši, hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, a šéfdirigenta Berlínských filharmoniků Kirilla Petrenka, který si Suka vysloveně oblíbil. Že teď Sukovy vrcholné věci hraje tento velevýznamný orchestr, to je skvělé. Najdou se i jiné příklady dirigentů, kteří Suka rádi uvádějí – třeba John Elliot Gardiner. Určitě lze vnímat, že se Suk alespoň trochu stal, velmi obecně řečeno, jistým „předmětem zájmu“, to je pozitivní. Otázka je, kolik významných těles tohoto autora reálně zná a jak dalekosáhlé důsledky budou aktivity jeho současných podporovatelů mít.

Myslíš tedy, že by si zasloužil v koncertních síních více prostoru?

Hrát by se mohl určitě víc – hlavně jeho orchestrální vrcholy jsou tak úžasné a v české hudbě těžko s něčím srovnatelné, že musíme s výjimkou Asraela konstatovat velkou nedostatečnost uvádění. Buďme o to raději za iniciativy jeho hlavních podporovatelů, jako je Jakub Hrůša. Příznivý je také počet nových zahraničních nahrávek Sukových děl – například jeho klavírní cyklus Životem a snem za posledních pár let nahrálo hned několik zahraničních klavíristů. Není to bilance světově populárního autora, ale je to bilance autora, který je schopen v zahraničí zaujmout. To je povzbudivé.

Máme se v dohledné době na co těšit ve spojitosti se Sukem? Například uvedení málo hraného díla nebo novou knihu?

V každém případě se chystají nové nahrávky jeho orchestrální tvorby. Jakub Hrůša postupně realizuje nahrávky pro Decca Classics a Kirill Petrenko oznámil plán vytvořit nové nahrávky Asraela, Pohádky léta a Zrání s Berlínskými filharmoniky. Česká filharmonie podle mých informací plánuje příští rok uvést Zrání a další rok konečně i Epilog, který se dlouhodobě takřka vůbec nehraje. Už se měl dávat loni, ale sešlo z toho kvůli covidu. Příští rok bude 150. výročí narození Josefa Suka, tak doufejme, že při té příležitosti dojde k nějakým zajímavým událostem. A já už koneckonců musím příští rok odevzdat disertaci, která má samozřejmě taky sukovské téma.

Vzpomněl bys pro čtenáře závěrem nějakou příhodu ze Sukova života, která by jim ho mohla přiblížit jako člověka?

Historek se najde celá řada, ale o Sukově milé a milující povaze, která se odjakživa traduje, si lze udělat představu i z jeho rozhlasového projevu k dětem z roku 1932, který najdeš volně k poslechu na stránkách ČRo. Je ostatně skvělé mít možnost slyšet jeho autentický hlas. V tom proslovu je laskavost, hluboký cit, láska k dětem, humor. To všechno vnímáme i v jeho tvorbě. Stejně tak se ovšem dovedl pěkně rozzlobit, jak zjistíme z některých jeho zaznamenaných reakcí na útoky, které proti němu vedl Zdeněk Nejedlý. A určitě byla v Sukovi i špetka ješitnosti, jak už to bývá. Byl to také velký milovník vína a doutníků a jistě kypěl humorem, jak ho vtipně vyobrazil Hugo Boettinger v kresbě Dobrá pohoda české hudby. Napadá mě historka ze sbírky vzpomínek, které zaznamenal od různých lidí Josef Šach a vydal v knize Josef Suk: vzpomínková mozaika. Suka prý na koncertě Českého kvarteta oslovila fanynka, aby jí napsal do památníku nějaké noty. Lehce zaskočený Suk jí odpověděl, že ho zrovna nic nenapadá, a ona na to: „Tak třeba něco z toho, co jste právě hrál!“ Usmál se a napsal jí do památníku přes deset taktů z Beethovena, ve kterých jsou pouze opakující se osminy na tónu c¹.