Je jisté, že hudební věda – a zvláště ta historická – nese v sobě kromě stop dalších oborů i atributy detektivní práce. Muzikolog pátrá po důkazech, které by podpořily jeho teorii, nebo pomohly osvětlit skutečnosti dávno minulé. Přesvědčil jsem se o tom při zpracovávání Kvasické hudební sbírky uložené v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea (dále jen ODH MZM), jejíž součástí je také Hudební sbírka rytíře Emanuela Proskowtze. Konkrétně šlo o zjištění podrobností o Philippu Schoellerovi, autorovi písně Mährische Bauern.
Čtyři autografy z Proskowtzovy sbírky
Emanuel Proskowetz mladší (1849–1944) byl šlechtitel, ekonom, odborník na vodní hospodářství a prezident správy cukrovarů. Kromě toho byl vynikajícím varhaníkem a milovníkem hudby a sběratelem hudebnin. Ty z jeho pozůstalosti jsou v ODH MZM zařazeny do Kvasické hudební sbírky. Tato část obsahuje více než 900 položek – většinou tisků. Z tohoto počtu je pouze šedesát kusů rukopisů včetně čtyř autografů. Ve dvou případech jde o kompozice Proskowtzovy (Trio f moll sign. A 26 319, Skizy a drobné skladby sign. A 26 320). Další autograf Albumblatt sign. A 26 286 je datován (Berlin 23. 1. 1910), ale podpis autora není dobře čitelný. V katalogu ODH MZM je uveden jako autor A. Holzapfer. Je vysoce pravděpodobné, že se jedná o tenoristu Adalberta Holzapfela (28. 11. 1873 Aidenbach – 25. 7. 1915 Landshut), (in Kutsch, 2003, s. 2131), který v letech 1905–1909 působil v Brně. Zde se mohl setkat nebo setkávat s Emanuelem Proskowtzem ml. Z Brna odešel do Berlína, kde působil do roku 1911 v Komische Oper. Autograf v Proskowtzově sbírce je datován v Berlíně 23. 1. 1910, což tuto hypotézu podporuje. RISM eviduje jedinou Holzapfelovu kompozici (Missa solemnis c moll), která náleží do hudební sbírky kostela sv. Martina v Landshutu, kde Holzapfel zemřel. Část materiálu je uváděna jako autograf z let 1913–1915, některé party opsal ředitel kůru H. Graßl. Na partituře je poznámka „A. H. Brünn 1914“, na partu druhých houslí „Holzapfel Brünn 1915“, na titulní straně partitury „A. Holzapfel Brünn 1915“ a na konci několika orchestrálních partů „Holzapfel Brünn 1915“. Na partu sopránu a altu je pak poznámka „2/VIII. 15. H. Graßl. Chordirektor", což by znamenalo, že opis provedl Graßl jen několik dnů po Holzapfelově smrti.
Čtvrtým autografem obsaženým v Proskowtzově je skladba Philippa Schoellera Mährische Bauern (sign. A 27 011). Autora tohoto jména se nepodařilo dohledat v žádné encyklopedii hudebních skladatelů. S největší pravděpodobností jde o některého příslušníka rodiny brněnských Schollerů, majitelů textilních továren. V ODH MZM je pod sign. G 157 dopis Philippa von Schoeller Emanuelu Proskowtzovi ze dne 10. září 1941 odeslaný z Vídně, který svědčí minimálně o písemném kontaktu obou rodin. Na titulní straně zmíněné skladby je věnování: „Seinem lieben Freund Willy von Proskowetz in herzliches Freundschaft gewidmet.“ To znamená, že je skladba věnována synovi E. Proskowtze ml. Wilfriedovi, který se narodil v roce 1887, a proto lze předpokládat, že by oním srdečným přítelem a autorem písně mohl být jen o pět let mladší Phillip Alois von Schoeller (1892 Čakovice – 1977 Salzburg), (in Lebensaft, 1999, s. 25).
Příchod Schoellerů do Brna
Rodina Schoellerů – průmyslníků a velkoobchodníků ve vlnařství, cukrovarnictví a ocelářství – pocházela z německého Dürenu a dostala se z Porýní do Brna po napoleonských válkách. Philipp Wilhelm Schoeller (1797 Düren – 1877 Brno) dostal od císaře Ferdinanda I. na kongresu v Achenu v roce 1818 povolení zřídit pobočku své textilní továrny na rakouském území. Za zásluhy o průmysl byl povýšen do rytířského stavu, v čemž lze najít další paralelu s rodinou Proskowtzů. Podnikatelské aktivity Schoellerů převyšovaly další brněnské vlnaře mimořádným kapitálem a schopností vytvářet konsorcia a pružně kapitál přesouvat. Původně byli spolumajiteli prosperující továrny na sukna v Dürenu, v roce 1818 se rozhodli založit pobočku v Brně. Koupili zde bývalou manufakturu se zařízením a valchu firmy Hopf und Bräunlich na Cejlu. Jejich podnik nesoucí stejný název jako dürenská mateřská firma Gebrüder Schoeller se dynamicky rozvíjel v továrnu s moderními technologiemi. V roce 1823 zde použili první hydraulický lis, v roce 1827 plynové lampy k osvětlení výrobních provozů (jako první v celé monarchii). I další generace majitelů se aktivně podílely na zavádění technologických novinek – získali například patent a výlučné privilegium na přístroj na valchování nebo na výrobu rozměrné, trvanlivé a elastické plsti. Schoellerovi iniciovali založení dalších průmyslových podniků v různých městech monarchie, kapitál investovali do úspěšných firem (továrna na kovové zboží v Berndorfu, doly a ocelárny v Ternitzu aj.). Stáli také u zrodu největší a nejmodernější přádelny česané příze v Brně, akciové společnosti Brünner Kammgarnspinnerei.
Někteří členové rozvětvené rodiny se věnovali uměleckým oborům. Gustav Phillip (1866–1950) v Brně vedl se svou manželkou, bývalou herečkou, vyhlášený salon, věnovali se hudbě i výtvarnému umění. Phillip Wilhelm (1845–1916) zase proslul jako umělecký fotograf ve Vídni, kde vedl jeden z prvních fotografických spolků. Po rozpadu monarchie tehdejší majitelé továrny, již zmíněný Gustav Phillip spolu s bratrem Friedrichem Leopoldem, optovali z majetkových důvodů pro Československo. V roce 1933 převzal brněnskou rodinnou firmu Phillip Alois (1892–1977), už v té době ilegální člen NSDAP, který v nacistickém Německu během II. světové války získal řadu politických funkcí. Za své aktivity byl v roce 1948 odsouzen k dvouletému vězení, rozsudek byl však později zrušen. Rodina Schoellerova se po válce přesunula do Vídně, kde se věnovala především bankovnictví. Rodinný bankovní dům Schoellerbank svou činnost ukončil až v roce 1982. Členové rodiny žijí ve Vídni dodnes.
Píseň Mährische Bauern
Schoellerova skladba Mährische Bauern je zajímavá svým nepříliš častým námětem a rovněž nabízí paralelu s lidovou skladbou z území moravských Sudet Im Märzen der Bauer, kterou poprvé publikoval nestor rakouských etnomuzikologů Josef Pommer (1845–1918) v roce 1905 v tisku Liederbuch für die Deutschen in Österreich.
Jedná se skladbu v malé písňové formě, jejíž počáteční tónina C dur je v průběhu kompozice často modulována.
Forma podrobně:
Ve skladbě je často měněno taktové předznamenání (C, 6/4, 5/4, 7/4)
Z hlediska harmonie je nápadné, že celá skladba je prostoupená neustálým používáním paralelních kvint, přičemž lze stěží rozhodnout, zda se jedná o záměr či o neúmyslné neobratné vedení hlasů.
Rozsah zpěvního partu je c1 až f#2.
Text a jeho překlad
Wenn hier das Landvolk aus der Kirche geht,
hat es zwar laut gebetet und gesungen;
doch wenn der letzte Orgelton verklungen
vergisst es nicht, dass Wichtiges besteht.
Der Arm der erntet und die Hand die sät,
der selbst zum Teil des Schöpfers Werk gelungen,
ist nicht von dessen Allmacht so durchdrungen
dass ihr Besitzer d‘rum zur Kirche geht.
Nein, Gott besucht er so wie seinesgleichen,
wie jemand den man immerhin bedürfe,
wenn es nicht regnete, die guten weichen Käse misslängen,
falls die Sau verwürfe.
Und sind dies nicht auch wahrer Gottfurcht Zeichen,
darf man verlangen, dass er tiefer schürfe.
---------------------------------------------------------------------------
Když zde vychází vesničani z kostela,
kde se sice nahlas modlili a zpívali,
a přesto když dozní poslední tón varhan,
nezapomínají na to, že jsou i důležitější věci.
Ruka, která sklízí, a ruka, která seje,
která se stává sama částí Stvořitelova díla,
není jeho všemocností tak prostoupená,
aby její majitel proto chodil do kostela.
Ne, Boha navštěvuje stejně jako sobě rovné,
jako někoho, koho je přece jen třeba,
když neprší, nepodaří se dobrý měkký sýr,
když svině nevrhne mladé.
A nejsou to také znamení pravé bohabojnosti,
smí se vyžadovat, že by hlouběji smýšleli?
Protože je na titulním listu písně uveden pouze Philipp Schoeller, lze předpokládat, že je také autorem textu. Báseň vyznívá dosti bohorovně, což je patrné zejména z veršů, ve kterých je vesničan nabádán k tomu, aby nepřeceňoval roli Stvořitele, protože jsou důležitější věci než návštěva kostela, či dokonce že by měl navštěvovat Boha jako sobě rovného.
Závěr
Proskowtzova část Kvasické sbírky obsahuje čtyři autografy. Ve dvou případech je autorem sám Proskowetz (Trio f moll sign. A 26 319, Skizy a drobné skladby sign. A 26 320). Další skladba (Albumblatt sign. A 26 286) patří Adalbertu Holzapfelovi. Poslední kompozice (Mährische Bauern sign. A 27 011) je od Philippa Schoellera. Z hudebního rozboru této skladby je patrné, že autor tvořil bez předchozí hlubší znalosti kompozičních pravidel. Schoeller je pravděpodobně i autorem textu, jehož hodnota je poměrně nevalná. Jedná se zřejmě o ojedinělý pokus, když nebylo přes veškerou snahu možné najít jakýkoli jeho další hudební počin. Píseň je nutné posuzovat shovívavě jako soukromý dar příteli.
V tomto případě se detektivní práce zdařila, i když neobjevila žádnou skvělou kompozici.
Prameny
Holzapfel, Adalbert. Albumblatt, Moravské zemské muzeum Brno, Oddělení dějin hudby, Kvasická hudební sbírka, sign. A 26 286.
Proskowetz, Emanuel. Skizy a drobné skladby, Moravské zemské muzeum Brno, Oddělení dějin hudby, Kvasická hudební sbírka, sign. A 26 320.
Proskowetz, Emanuel. Trio f moll, Moravské zemské muzeum Brno, Oddělení dějin hudby, Kvasická hudební sbírka, sign. A 26 319.
Schoeller, Philipp. Mährische Bauern, Moravské zemské muzeum Brno, Oddělení dějin hudby, Kvasická hudební sbírka, sign. A 27 011.
Literatura
Kutsch, Karl Josef – Riemens, Leo. Holzapfel, Adalbert, In: Großes Sängerlexikon, München 2003, s. 2131.
Lebensaft, Elisabeth – Mentschl, Christoph. Scholler Phillip Alois, In: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950, Band XI, Wien 1999, s. 25.
Pommer, Josef. Liederbuch für die Deutschen in Österreich, Wien 1905, 416 s.
Edice písně
MARKÉTA HERZÁNOVÁ VLKOVÁ
In July 1835, nearly five years after the premiere of Hector Berlioz’s Fantastic Symphony, the Neue Zeitschrift für Musik published a lead article devoted to this piece. It was the first of six instalments of Robert Schumann’s thorough essay, which was apparently written in response to Fétis‘ negative review of this work and represented ‘the longest and one of the most impressive articles of [Schumann‘s] career’.
MARKÉTA HERZÁNOVÁ VLKOVÁ
Svůj příspěvek jsem nazvala široce „Milan Kundera a muzikologie“, a protože není prostor tuto vazbu popsat kompletně, zaměřuji se v něm hlavně na Kunderovu esejistickou knihu Můj Janáček. Téma jsem si vybrala jednak v souvislosti s nedávným Kunderovým úmrtím, jednak v návaznosti na podtitul letošní konference, která se ptá po smyslu a limitech muzikologie.
