Profil hudebního skladatele Evžena Zámečníka

květen 2012 Karol Frydrych Studie 2012

Studium, spjatost s hudební praxí

Na hudební vývoj Evžena Zámečníka měl nejprve vliv především otec, který byl ve svém regionu nejen uznávaným houslistou, ale též uměleckým vedoucím lidového souboru ve Frýdku-Místku složeného z místních amatérských hudebníků. Hudební vzdělání získal v průběhu své vojenské služby za 1. republiky, kde byl trumpetistou a houslistou u vojenské hudby v Košicích. Jeho celoživotním působištěm však byl dechový orchestr Slezan, ve kterém hrál na Es trumpetu, později i na bicí nástroje. Pro mladého Evžena, který býval zkouškám kapely přítomen, to byl nesmírně pestrý hudební svět – na jedné straně slyšel hudbu profánní, jež zněla na tancovačkách, zábavách, plesech či v cirkusu, na straně druhé hudbu chrámovou. Otec měl také „houslovou školu“, do které chodilo půl tuctu elévů. Ti se uplatňovali především v místním kostele a ve škole. Hudební zázemí a ovlivnění tedy bylo velmi silné, proto nepřekvapí, že prvním i celoživotním nástrojem Evžena Zámečníka byly housle, na které se učil od svých sedmi do čtrnácti let u svého otce. Při společné výuce kladl otec důraz nikoli na sólovou hru, ale na souhru celého tělesa. Realizace vícehlasých instrumentálních skladeb inspirovala mladého Evžena ke zkomponování své první skladby, jež nese název Malé trio pro troje housle. Ačkoli se jedná o jednoduché instruktivní dílko datované k 3. březnu 1951, překvapí již tím, že není určeno pro jeden či dva nástroje, ale tři instrumenty a je předzvěstí pozdějších početně obsazených opusů.

Nemalý význam pro mladého Evžena mělo také účinkování na kůru místeckého kostela – funkci chorregenta zde totiž zastával Emil Burejsa, jeden z nejvýznamnějších varhaníků Slezska 20. stol. „Byl vynikajícím interpretem a já v úžasu poslouchal, jak mistrně dovede na královský nástroj improvizovat. Jeho harmonie a invenční modulace byly excelentní!“, glosuje. Evžen Zámečník hrával pod taktovkou Emila Burejsy v cca třicetičlenném orchestru místeckého kostela doprovázeje cca pětačtyřicetičlenný smíšený sbor a sólisty především o největších křesťanských svátcích. Emil Burejsa byl stejně jako jeho předchůdce na kruchtě v Místku František Kolařík ovocem ze stromu jménem Varhanická škola. „Osobně jsem pana Kolaříka již nezažil, ale vím, že se přátelil s naší rodinou a byl velmi oblíbeným žákem Leoše Janáčka.“ Účinkování na místeckém kůru bylo krásné i z jiné roviny – členem chrámového orchestru totiž byl i jeho kamarád, pozdější významný muzikolog Rudolf Pečman, který bydlel na stejné ulici. „I ve velice pozdních letech jsme se setkávali na místeckém kůru u houslí“, dodává.

Postupně si Evženovi rodiče začali uvědomovat, že by bylo dobré synovy vlohy rozvíjet prostřednictvím dalšího hudebního nástroje, proto ho přihlásili na klavír do místní Lidové školy umění a začali spořit na klavír. V roce 1953 však byla československá měna devalvována v poměru 1:50 a koupě pianina se tak stalo nad finanční možnosti rodiny, takže pořídili alespoň zednický klavír – akordeon, na který se učil tři roky na LŠU Frýdek-Místek. Výuka probíhala individuálně, ale zahrnovala i hru v akordeonovém orchestru čítajícím dvacet až pětadvacet hráčů. Působení v takovém tělese přimělo Evžena uvědomovat si principy harmonie, ale také ke zkomponování několika skladbiček pro akordeonový orchestr. Později napsal ve vzpomínce na své dětství skladbu Capriccio, která zazněla v roce 1985 na světové soutěži akordeonistů v Paříži. Dovednost hry na harmoniku uplatnil v otcově kapele, kde hrál od svých čtrnácti let. „LŠU jsme končili dosti vyspělí, protože úroveň školy byla zásluhou učitelů, kteří na ní učili, hodně vysoká“, vzpomíná. Po létech si Evžen Zámečník – v souvislosti s LŠU Frýdek-Místek – vzpomněl na slavnou Kindersymphonii Josefa Haydna, kterou zde slyšel. Vnitřní inspirace dala podnět ke vzniku Dětské symfonie pro velký dechový orchestr, s podtitulem Hommage à Joseph Haydn (1995). Ve dvou intermezzech jsou místo kukačky, dětské trumpety a bubínku zastoupeny dvě zobcové flétny, triangl a tamburína. Autor toto dílo dedikoval Dechovému orchestru mladých Základní umělecké školy Krnov, který ji 4. listopadu 1995 premiéroval.

Po splnění osmi let povinné školní docházky v národní škole (1945–1953) ve Frýdku-Místku pokračoval Evžen Zámečník ve studiu na Gymnáziu Petra Bezruče (1953–1956), které ho také muzikálně posunulo, protože zde bylo velmi dobře pečováno o hudební dění. Existoval zde totiž smíšený sbor i orchestr, který vedl nadšený dirigent Gabriel Štefánek – žák Otakara Ševčíka a Jaroslava Kociana, první ředitel Městského hudebního ústavu Bedřicha Smetany ve Frýdku-Místku. Pěvecký sbor měl okolo pěti desítek členů – Evžen zpíval první bas. Na repertoáru byla především sborová tvorba Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Orchestr gymnázia sestával z cca pětatřiceti smyčcových nástrojů – výjimečně byl doprovázen klavírem a dvěma klarinety. Zkoušelo se dvě hodiny každou středu odpoledne. Pro Evžena Zámečníka to byly nejvytouženější chvíle, protože hraní v orchestru ho nesmírně bavilo. Inspirován hudebními počiny školního orchestru, zkomponoval skladbu, kterou pregnantně nazval Studentská polka (1955). Nejedná se však o žákovsky naivní lidový tanec, ale o koncertní kompozici smetanovské stylizace. Tento skladatelský počin byl interprety kladně přijat a následně proveden na veřejném koncertu. Poté byla skladba také nahrána v Českém rozhlase.

Ačkoli získal Evžen Zámečník na gymnáziu důkladné všeobecné vzdělání a díky dobrým studijním výsledkům se mohl ucházet o přijetí na řadu vysokých škol, cítil, že jeho životní cestou je hudba, neboť tato múza si ho zcela získala. Pro splnění svého životního snu – stát se profesionálním houslistou – bylo třeba se důkladně připravit na přijímací zkoušky na konzervatoř. Štafetu hudebního učitele proto po otci převzal o deset let starší bratranec Boris Hajdušek, houslista Janáčkovy filharmonie Ostrava a Ostravského rozhlasového orchestru. Díky velkému úsilí věnovanému přípravě uspěl Koncertem G dur č. 23 Giovanniho Battisty Viottiho na konzervatoři v Ostravě i Brně a byl přijat na obě školy. S neočekávaným dilematem, na kterou školu jít, poradili odborníci, kteří doporučovali spíše brněnskou konzervatoř. Na ní byl Evžen Zámečník šťastný. Hru na housle studoval u Josefa Holuba (1956–1958) a Aloise Melezinka (1958–1961). V roce 1960 spolu se spolužáky Aloisem Dvořákem a Rudolfem Valáškem získal II. cenu ústředního kola Soutěže tvořivosti mládeže v oboru smyčcového tria, což bylo pro Evžena Zámečníka výjimečnou událostí, jelikož se dalších interpretačních klání v budoucnu nezúčastnil. Na absolventském koncertu interpretoval Houslový koncert g moll Maxe Brucha. Od třetího ročníku studoval – spolu s Petrem Řezníčkem a Vladimírem Wernerem († 2010) – jako druhý obor kompozici (1958–1961), ve které byl žákem tehdejšího ředitele ústavu Zdeňka Blažka. V tomto období psal především komorní hudbu pro smyčcové nástroje, např. Tři invence ve starém slohu pro housle a violu (1959), Malou suitu pro dvoje housle (1960) či Dvě písně pro soprán a klavír (1958) a Suitu pro dvoje housle a violu (1961), jež zazněly v rámci absolutoria oboru skladba.

Poté absolvoval, dle braného zákona, dvacetičtyřměsíční základní vojenskou službu, kterou prožil jako houslista Uměleckého vojenského souboru Praha (1961–1963) pod taktovkou Františka Říčky, Pavla Bayerle či Jana Štycha. V tomto období vznikly Čtyři skici pro klavír (1962) či Poetická polka (1962), kterou autor napsal ve třech verzích – pro malý dechový orchestr, dechový kvintet a velký dechový orchestr. Evžen Zámečník byl rád, že se mohl i v armádě věnovat hudbě a kontinuita hudebního vyžití nebyla přerušena, nicméně toto muzicírování nebylo na jeho pozdější tvorbu (polky, kvapíky...) inspirativní a nijak s ní nesouviselo.

Po ukončení povinné vojenské služby studoval skladbu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1963–1968), kde byl žákem Jana Kapra. Dalšími jeho pedagogy na JAMU byli: Miroslav Ištvan, Ctirad Kohoutek, kteří učili teorii skladby, dále Janáčkův žák Osvald Chlubna, vyučující instrumentaci, či Jan Trojan, který přednášel dějiny hudby. Z jeho spolužáků jmenujme alespoň Františka Emmerta, Petra Fialu, Čestmíra Gregora či Milana Slavického († 2009). Studium na brněnské hudební akademii bylo pro Evžena kompozičně plodným obdobím, což dokazují skladby: I. Smyčcový kvartet (1964), Duo pro dvoje housle č. 1 (1964), Čtyři dětské sbory (1964), Voják Urban (1965) – melodram pro recitátora a 3 violy, Preludium k jubileu (1965) pro symfonický orchestr, Tři kusy pro housle a klavír (1965), Elegie na smrt André Bretona (1966) – koncert pro jedenáct smyčcových nástrojů (verze též pro violu a klavír), Musica ironica per Violino, viola e violoncello (1966), Hukvaldy (1967–1968) – symfonická věta pro velký dechový orchestr, etc. Za spolupráce s Janem a Libuší Kaprových vzniklo libreto na starofrancouzský anonymní námět z 15. století pro operu buffu Fraška o kádi (1967), jež debutovala 29. ledna 1968 v Brně jako absolventská Zámečníkova skladba na JAMU. O rok později napsal z vděku pro svého učitele Jana Kapra Serenádu (1969) pro flétnu, hoboj a klarinet. Tento opus zazněl v premiéře v Brně dne 4. února 1970.

Výmluvným svědectvím o přátelství Jana Kapra a Evžena Zámečníka je nejen dochovaná korespondence, ale i například skladba Dětský slavnostní pochod pro klavír (1976), jež Jan Kapr zkomponoval u příležitosti narození dcery Radmily svého žáka Evžena Zámečníka. Kompozice obsahuje kryptogram kombinující notační symboly se solmizací (RE A D MI LA).

Teoretickou část studia na JAMU ukončil magisterskou diplomovou prací Rytmus v hudbě 20. století, jejíž vedoucím byl Miroslav Ištvan. Paralelně se studiem na JAMU byl houslistou zpěvoherního orchestru Státního divadla v Brně (1963–1964), kde hrál za řízení Emanuela Punčocháře a Arnošta Moulíka. Odtud po jedné sezóně přešel do orchestru opery tohoto divadla (1964–1971). Šéfem opery byl František Jílek, dirigenty Jan Štych, Václav Nosek a Jiří Pinkas. Kromě výše uvedeného byl i členem Komorního orchestru Bohuslava Martinů (1964–1994), kde byl primáriem Jiří Trávníček, poté Josef Těšík a Lubomír Čermák.

Po úspěšném absolvování JAMU se Evženu Zámečníkovi naskytla možnost dvouletého stipendijního studia na Staatliche Hochschule für Musik v Mnichově (1968–1970). Zde byl elévem u tehdy proslulého pedagoga a skladatele Güntera Bialase, který sám studoval v okruhu Paula Hindemitha. Jeho vývoj ovlivnili skladatelé Artur Honegger a Karel Amadeus Hartmann. Působení v Německu bylo pro Evžena důležité v několika rovinách – kromě nových hudebních podnětů si osvojil znalost německého jazyka, kterou později zúročil jako člen mezinárodních porot a také získal nové kontakty – setkal se zde mimo jiné se svým dávným přítelem, skladatelem Janem Novákem, žijícím v emigraci. Jejich shledání vyústilo v oboustrannou korespondenci (první dopis od Jana Nováka přišel 14. října 1968) trvající až do skladatelovy smrti. Navzájem si posílali svoje díla, některé s prosbou o hodnocení, ale i vydaná s dedikací. Naposledy se setkali v roce 1982 v Německu.

V Mnichově měl Evžen Zámečník jen jediného učitele – Güntera Bialase. „Byl to pedagog, jehož si do dneška velice vážím a vzpomínám na něho často. On měl ke mně velice přátelský vztah a já jsem ho velice ctil – podobně jako Jana Kapra. Řekl bych, že Bialas i Kapr si byli v něčem blízcí a podobní v pedagogickém přístupu. Jsem mu velice vděčný za celou řadu různých rad, které jsem od něho při komponování dostal.“ Spolu se několikrát setkali i po skončení studia v Mnichově. Z vděku a úcty k němu Evžen zkomponoval skladbu Menuetto per Günter Bialas (1986) pro žesťový soubor. Skladba zazněla v premiéře v Mnichově dne 26. října 1986 za Bialasovy přítomnosti. V období studia v Mnichově vznikly např. skladby Elegie per Jan Palach (1969) pro housle a klavír, Duo pro dvoje housle č. 2 (1969), Impromptus I (1969), Impromptus II (1969) pro smíšený sbor, či instruktivní opus Zwölf Etüden für Violine (1970), jenž byl zkomponován na sklonku postgraduálního studia. Bezesporu jde o unikátní dílo, které je inovativní a výjimečné např. etudou na glissando. Na doporučení Güntera Bialase byl tento opus, řešící problémy soudobé hudby, vydán u Bärenreiter-Verlag Kassel tiskem (1973). V roce 2011 etudy vyšly péčí bulharského vydavatelství Gega new na CD Njagul Tumangelov violin.

Po ukončení studia v Mnichově absolvoval Evžen Zámečník externí aspiranturu na Akademii múzických umění v Praze (1974–1979), jež byla mezistupněm mezi vlastním studiem na dané škole a pozdějším pedagogickým působením na fakultě. Bez zajímavosti není, že v roce 1974 na konkurzu na AMU uspělo trio: Jiří Bělohlávek (obor dirigování), Kamila Klugarová (obor varhany) a Evžen Zámečník (obor skladba). Na oboru skladba s ním studoval i emeritní ministr kultury Václav Riedlbauch či frontman skupiny Pražský výběr Michael Kocáb. Do Prahy však musel dojíždět, protože byl zaměstnán jako houslista Státní filharmonie Brno (1971–1981). Také v době pražských studií vznikla řada skladeb, z nichž si určitě zaslouží pozornost Meditace (1974), věnovaná památce Jiřího Trávníčka, Koncert pro housle a orchestr č. 1 (1976), či kantáta Tam, pod horami, pod vysokými (1975) na lidovou lašskou poezii a básně Petra Bezruče pro provedení v rodném Frýdku-Místku. Dále tam patří oceněné skladby: II. smyčcový kvartet (1976) – II. cena skladatelské soutěže „O cenu města Piešťan“, No passaran (1976) – II. cena celostátní rozhlasové soutěže, Suita pro dechový kvintet (197?) – III. cena skladatelské soutěže „O cenu města Piešťan“, opera Ferda Mravenec (1977) – cena Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, Cena města Brna a Českého hudebního fondu.

Studium umělecké aspirantury Evžen Zámečník zakončil teoretickou prací Vztah hudby 20. stol. a slova, jejíž vedoucím byl Jaroslav Smolka. Jako pedagog však na AMU nikdy nepůsobil, byť se s ním počítalo a byl veden jako tzv. kádrová rezerva. „Kvůli pedagogickému místu bych však do KSČ nikdy nevstoupil!“ podotýká. Později působil jako externí pedagog na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1982–1990) a na Konzervatoři Brno (1992–2002), kde od roku 1994 zastával post ředitele.

Díky nabídce na zkomponování opery Brouk Pytlík (1982) od Českého hudebního fondu odešel ze Státní filharmonie Brno, aby se věnoval naplno skladbě ve svobodném povolání (1981–1988). Toto období hodnotí Evžen jako krásné, leč existenčně náročné.

V roce 1982 Evžen Zámečník založil žesťový soubor Brno Brass Band (BBB), první svého druhu na území naší vlasti. Pro toto výlučné obsazení de facto neexistovaly skladby, proto zakladatel oslovil několik desítek skladatelů zvučných jmen s prosbou o zkomponování nějakého díla pro BBB. Většina vyhověla, někteří do svých skladeb vložili i iniciály BBB jako kryptogram. Přispěl i Zámečníkův učitel Günter Bialas, který napsal skladbu Meyerbeerparaphrasen, jež byla za autorovy přítomnosti provedena v Mnichově i v jiných městech Německa. V souvislosti s BBB se Evžen Zámečník projevil jako zdatný aranžér, jenž upravil řadu známých děl pro tento ansámbl. S tímto tělesem sklízel úspěchy u nás i v zahraničí. Ze zdravotních důvodů předal k 1. lednu 2010 vedení BBB Vlastimilu Bialasovi.

Od sedmdesátých let se Evžen Zámečník soustavně věnoval také tvorbě pro velké dechové orchestry. V tomto segmentu vytvořil více než sedmdesát opusů. Některé z nich se dostaly do povědomí různých zahraničních nakladatelství, zvláště v Německu, Rakousku či Holandsku, kde pak bývaly poměrně často prováděny na různých festivalech a soutěžích. Jméno „Zámečník“ se tak stalo respektovaným a vyhledávaným pojmem, proto byl primárně zván do mezinárodních porot soutěží velkých dechových orchestrů, ale i klání skladatelských či dirigentských.

Další kapitolou v životě Evžena Zámečníka byla činnost dramaturga Národního divadla v Brně (1989–1994). Tento post převzal po věhlasném Janu Noskovi. S odstupem času je ve své práci dramaturga hrdý především na prosazení provedení latinské opery Dulcitius a baletu Aesopia Jana Nováka v roce 1990.

Kompoziční vymezení

Ze všech učitelů, které Evžen Zámečník měl, ho nejvíc ovlivnil Jan Kapr. V případě Jana Kapra však nemůžeme mluvit o kompoziční škole, na rozdíl např. od Miroslava Ištvana, jehož žáci měli některé společné skladatelské rysy. Kaprova výuka byla demokratická a měla formu doporučení. Evžen měl důkladně nastudovány např. Dvojsměrné alterace v harmonickém myšlení Zdeňka Blažka, Metodu montáže izolovaných prvků Miroslava Ištvana, aj. Mnohem více ho však zaujaly spisy Projektová hudební kompozice Ctirada Kohoutka a Konstanty Jana Kapra. Byť projektová metoda nebyla ničím převratně novým, vždyť koncepci díla si musí hned na začátku ujasnit každý skladatel, přesto může být – sui generis – východiskem pro všechny, kteří se hodlají skladbou zabývat. Obzvlášť vhodná je pro mladé skladatele. „Tuto knihu mám ve své knihovně. Je velice podnětná a de facto koresponduje s publikací Konstanty – nástin metody osobního výběru zvláštních znaků skladby (1967) Jana Kapra. Já jsem si obě knihy pečlivě prostudoval a vážím si toho, že jsem mohl, s vědomím toho, že je znám, komponovat. Každý skladatel, který pracuje logicky a chce, aby jeho opusy byly dobré, tak musí víceméně pracovat metodou projektu.“ Projektovou metodu Zámečník do důsledku aplikoval při kompozici koncertantní skladby Kontaktonia I (1977). Konstanty použil v celé řadě skladeb, např. ve II. smyčcovém kvartetu (1976).

Evžen Zámečník kompozičně vyšel z neoklasicismu a tento styl je základem několika jeho skladeb, např.: Divertimento semlice (1979) – pro smyčcový orchestr, Fraška o kádi (1967) – jednoaktová opera buffa či Musica giocosa (1973), která má na svém kontě několik desítek provedení u nás i v zahraničí (USA, Německo...). Za neoklasicistní můžeme označit též opery Ferda Mravenec (1971) a Brouk Pytlík (1982) – tedy Zámečníkovu tvorbu pro děti, i když zcela neoklasicistní nejsou. Neoklasicistní styl je u Zámečníka základem, který pramenil z okouzlení Bohuslavem Martinů a Janem Novákem. Později se od něho oprostil. Neznamená to však, že by ztratil svůj vzor v Bohuslavu Martinů, z jehož podnětů roste jeho koncertantní styl. Na motivy Martinů a Nováka napsal suitu pro žesťový soubor Vytrubování z věže (1993), čímž oba Mistry in memoriam uctil. Ve vzpomínce na Jana Nováka zkomponoval i druhou větu Tria pro flétnu, housle a klavír (1993). Kláře Novákové dedikoval Scherzino per Clara (1995) určené sólové flétně.

S tvorbou Arnolda Schönberga, Albana Berga a Antona Weberna se setkal až na JAMU. Styl II. vídeňské školy mu však nikdy nebyl blízký, i když tvorbu jejich představitelů znal, poslouchal a analyzoval. Ze srovnatelných osobností, které ho opravdu oslovili, jsou to Igor Fjodorovič Stravinskij, Paul Hindemith a Bohuslav Martinů. Přestože obdivoval hudbu Paula Hindemitha, ideály Die neue Sachlichkeit ho neoslovily. Jako student JAMU se setkal i s hudbou témbrů. „Tehdy to byl módní svět. Dílčím způsobem se to v některé mojí skladbě projevilo, ale že bych skládal programově jako Ctirad Kohoutek nebo Pavel Blatný, to ne. Já jsem hudbu témbrů nepěstoval.“ Rovněž neskládal konkrétní ani elektronickou hudbu, protože má rád hudbu hranou živými interprety. Navíc sám coby houslista a dirigent hudební díla téměř celý život interpretoval.

Přes výše uvedené napsal Evžen Zámečník cca 8–10 skladeb na základě dodekafonické řady – např. I. smyčcový kvartet (1964), Zwölf Etüden für Violine (1970), Duo pro dvě violy (1975), Trio pro tři violy (1982), Jazz study for violin and brass (1982), Concertino pro housle a dechový orchestr (1998) etc. Ty však mají daleko k dodekafonickým skladbám Arnolda Schönberga. V Zámečníkových skladbách se dodekafonie objevuje jenom dílčím způsobem. On sám je zastáncem spíše volné dodekafonie nebo dodekafonie tonálně cítěné, protože nikdy nepřestal slyšet a vnímat hudbu tonálně. „Rád bych se dovolal výroku Igora Fjodoroviče Stravinského, který v pozdním období svého života na adresu dodekafonie řekl: Intervaly mých řad jsou založeny na tonalitě! To je klíčové pro věk 20. století. Mám na mysli nikoli jeho rané období, ale pozdní období, kdy se vyrovnával s vlivy Arnolda Schönberga.“

Prvků seriality použil Zámečník jen v několika málo skladbách, např. v Serenádě (1969) věnované Janu Kaprovi. Základem byla dodekafonická řada nebo její část (výseč) a s ní bylo pracováno jako se sérií, ale nikdy ne v ortodoxním smyslu, jako to dělali Anton Webern a Karlheinz Stockhausen, nýbrž velice volně. Punktualismem a minimalismem se Evžen Zámečník nikdy nezabýval, protože k těmto směrům nenašel vnitřní vtah. Považuje je za legitimní směry ve vývoji hudby, ale nikdy ho neokouzlily, nenadchly, a proto žádnou takovou skladbu nenapsal. Ve svých kompozicích nepoužíval mikrointervalů.

Aleatoriky se dotkl jako jednoho z možných směrů v soudobé hudbě. V jeho případě se ale jedná o tzv. „vázanou aleatoriku“, jejímž zastáncem byl Jan Kapr. Typickým příkladem je skladba Kontaktonia I (1977) pro housle, flétnu a smyčcový orchestr. Zde je využito aleatoriky v tom smyslu, že dva sólisté volně improvizují a vytváří aleatorní plochu, zatímco plocha smyčcového orchestru je pevně fixovaná. Dalšími významnými skladbami, kde je použito aleatoriky, jsou Impromptus I (1969) a II. smyčcový kvartet (1976).

Evžen Zámečník byl v době brněnských studií okouzlen kontrapunktem, o čemž svědčí Tři invence ve starém slohu (1959), Duo I (1964) či Suita pro dvoje housle a violu (1961). Napsal i několik fug, protože fugu miluje. Nediví se ale názoru, že ji někdo odmítá v dnešní době akceptovat. Zatímco bychom těžko hledali fugu například u Bohuslava Martinů, který ji v oblibě neměl, jeho žák Jan Novák měl fugu velmi rád a napsal několik fug pro sólovou flétnu – sólový nástroj! Evžen Zámečník má Novákovy fugy nastudovány, stejně jako fugy Paula Hindemitha či Johanna Sebastiana Bacha, které se mu líbí nejvíce. Fugy použil ani ne tak ve skladbách komorních, jako orchestrálních, a to ve skladbách pro velký dechový orchestr. Protože fuga byla v minulosti vždycky spojována s variacemi, napsal Zámečník několik variací, ale závěrečná věta této skladby je fuga, např. Variace a fuga pro T. G. M. (1990), Variace a fuga na téma Jindřicha Pravečka (1981), Kerkrade panorama (1993).

V několika skladbách Zámečník použil také jazzové dikce – např.: v Jazz-study for violin and brass (1983) či v Concertinu pro housle a dechový orchestr (1998). Inspirace chorálem je patrna ve skladbách Elegie per Jan Palach (1969), Musica lamentosa (1982) či Bitva u Slavkova (1994). Velkou inspirací pro Evžena Zámečníka byl rodný kraj, moravský nebo severomoravský folklór, což vyjádřil ve skladbách pro velký dechový orchestr: Místecký pochod (1968), Místecká polka (1972), Babi Hura (2003), Hukvaldy (1967–1968), Hukvaldská serenáda (1974), Moravská serenáda (1984), U Harabiša (1980), Lašské slunce (1988), U Veličků (2004), U Zbuja (2006) etc. Inspirace lašským folklórem se na základě poznání lašského tance starodávný stala hlavním motivem III. smyčcového kvartetu (1987), v němž obdivuje svéráznost zachovalého projevu a nikdy se nezbavuje lásky k nepřeberné lidové originalitě. Další výraznou inspirací byla osobnost Jaroslava Foglara. Svůj obdiv ke skautingu hudebně vyjádřil v muzikálu Rychlé šípy (1992), Junácké suitě (1994), Foglarianě (1997) a Ivančeně (2006).

Jaký je Evžen Zámečník jako skladatel? Byť v určitém svém uměleckém vývoji byl v konfrontaci se skladatelským dílem svého velkého přítele Jana Nováka, za svými počiny stojí celou svojí bytostí. Kompozici chápe jako umění – ve svém případě jako ušlechtilé poslání. Skladatel musí nutně „to umět“ a contrario „naučit se to“.V umění je hybnou silou talent a píle (Vítězslav Novák říkal: „Talent a Sitzfleisch“). Jeho skladby většinou vznikaly mezi čtyřmi stěnami v tichosti pracovny a duševní vizí – bez klavíru. Vždy dbal na to, aby jeho umělecké dílo mělo emotivní sílu na posluchače nebo diváka v okamžiku vnímání, aby ho dokázalo oslovit. Jeho výhodou bylo, že svoje skladby mohl hodnotit i z pohledu interpreta.

O tom, že hudba může mít i funkci zábavnou, svědčí např. jeho opery Vzpomínka na Jaroslava Haška (1983), Jak se máme chovati (1983), Náruživá sekretářka (1985), Loupežnické variace (1987), Velká denní houslová hudba (1999) či kompozice pro BBB, které jsou humorné, přitom řemeslně a invenčně precizní, a to vlastními kompozičními prostředky. Jeho hudba však není podbízivá – zachovala si svoji tvář. Z jeho skladatelského díla hodnotím nejvýše skladby komorní.

Charakterizovat skladební styl Evžena Zámečníka jako celek je obtížné. Patrně nejvýstižněji to vyjadřuje slovo syntéza – ze všech možných podnětů, s nimiž se setkal, se snažil vytvořit jakousi syntézu, ale základem všeho vždy musel být nosný nápad, invence. Invence a hudební fond jsou základní a primární předpoklady a náležitosti tvůrčích záměrů, kromě jiných faktorů, jako rytmus, harmonie, stavba, logika etc.

Zdravotně indisponovaný Evžen Zámečník se od roku 2007 do dnešních dnů skladatelsky odmlčel, jelikož se za vzorné péče své manželky věnuje rehabilitaci. Lze si jen přát, aby se uzdravil a obohatil kulturní dědictví našeho národa dalšími svými kompozicemi.

Literatura:

BÁRTOVÁ, Jindřiška: Jan Kapr, Brno 1994, s. 46, 69, 126, 141.
BÁRTOVÁ, Jindra: Kompoziční mnohostrannost, in: Hudební rozhledy 30 (1977), č. 10, s. 465–467.
BÁRTOVÁ, Jindra: Silvestrovská hudební žertování, in: Opus musicum 41 (2009), č. 6, s. 35.
BÁRTOVÁ, Jindra: Zámečníkův BBB, in: Hudební rozhledy 36 (1983), č. 9, s. 401.
BORKOVÁ, Alena: Brněnská konzervatoř v minulosti, in: Konzervatoř Brno (Sborník k devadesátému výročí založení školy, Brno 2009, s. 16.
BORKOVÁ, Alena – PELÍŠKOVÁ, Lucie – SÝKORA, Pavel – ZATLOUKAL, Pavel: Konzervatoř Brno (Sborník k devadesátému výročí založení školy), Brno 2009, s. 101.
DRLÍKOVÁ, Eva: BBB = Brno Brass Band, in: Hudební rozhledy 40 (1987), č. 1, s. 6–7.
EMMERT, František: Slovo o Evženu Zámečníkovi, Brno 2011 (rukopis).
FRYDRYCH, Karol: Doteky sborového umění – interview s Evženem Zámečníkem, in: Cantus (Magazín pro sborové umění) 22 (2011), č. 2, s. 10–11.
FRYDRYCH, Karol: Evžen Zámečník: Bitva u Slavkova aneb Souboj signálů 1805, in: Slavkovský zpravodaj 13 (2011), č. 8, s. 27.
FRYDRYCH, Karol: Evžen Zámečník coby houslista na kůrech kostelů, in: Varhaník (Časopis pro varhanickou praxi) 12 (2011), č. 4, s. 15–16.
FRYDRYCH, Karol: Njagul Tumangelov violin, in: Harmonie 19 (2011), č. 11, s. 58.
FRYDRYCH, Karol: S Janem Novákem jsem si psal 16 let..., in: Opus musicum 42 (2010), č. 1, s. 79–83.
FRYDRYCH, Karol: Vzpomínání na Zdeňka Blažka se skladatelem Evženem Zámečníkem, in: Věstník Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích (2010), č. 19, s. 64–67.
FUKAČ, Jiří: Brněnský Ferda: víc než hra na operu, in: Hudební rozhledy 32 (1979), č. 8, s. 351–353.
FUKAČ, Jiří: Křižovatky Evžena Zámečníka, in: Opus musicum 18 (1986), č. 1, s. 21–25.
HOSTOMSKÁ, Anna: Průvodce operní tvorbou, Praha 1993, s. 640–645.
KOHOUTEK, Ctirad: Hudební dílo jako projekt, in: Opus musicum 1 (1969), č. 7, s. 211–231.
KOVAŘÍK, Petr: Muzikálové Rychlé šípy své tajemství neztratily, in: Moravské slovo, 23. května 2000, s. 12.
KULIJEVYČOVÁ, Marie: BBB aneb Brněnský žesťový soubor, in: Gramorevue, 87 (1987), č. 5, s. 8.
LEDEČ, Jan: Gramofonový debut Filharmonického kvinteta Brno, in: Gramorevue 16 (1980), č. 1, s. 11.
LINKA, Arne: Orchestr s trojí iniciálou B v názvu, in: Opus musicum 15 (1983), č. 9, s. 286–287.
ŠTĚDROŇ, Miloš: Evžen Zámečník: Zwölf Etüden für Violine, in: Opus musicum 6 (1974), č. 7, s. 1.