Provozování staré hudby v Brně mezi lety 1970–1990. Pečman, Štědroň, Bělský

listopad 2013 Barbora Hocková Studie 2013

Zásadní pro možnosti provozování staré hudby v Brně byly kulturní instituce, organizace i soubory a hlavně osobnosti, které v nich působily, jelikož právě jejich zájem o starou hudbu zapříčinil její rozvoj a aktivní hraní. Co se týče hlavních kulturních institucí, pod jejichž hlavičkou se objevovalo nejvíce koncertů staré hudby, byl to zejména Park kultury a oddechu, který pod sebou sdružoval několik dalších organizací, hlavně Kruh přátel hudby, Hudební mládež a částečně i Mezinárodní hudební festival Brno. Právě v těchto organizacích se stará hudba objevovala dosti pravidelně a proběhly zde i některé velmi výrazné a významné počiny, jako uvedení několika barokních oper (obnovená světová premiéra Cacciniho Euridice v roce 1977, koncertní provedení – taktéž obnovená světová premiéra Purcellova Diokleciána v roce 1980, průřez operou Il ritorno d'Ulisse in patria Claudia Monteverdiho v roce 1982, v koncertní úpravě také výběr z Fuxovy opery Costanza e Fortezza v roce 1982, nebo provedení Monteverdiho Il ballo delle Ingrate v roce 1987).[1]

Časté zde také byly tematické koncertní cykly a koncerty zahraničních souborů a sólistů, věnujících se staré hudbě. Tento fakt byl však zapříčiněn zejména díky nedocenitelnému působení Rudolfa Pečmana, jehož vliv a přínos na provozování staré hudby v Brně té doby lze vysledovat zejména právě v dramaturgii Kruhu přátel hudby a Mezinárodního hudebního festivalu Brno. Jedním z okruhů zájmu tohoto výjimečného muzikologa, pedagoga a organizátora kulturně-hudebního dění ve městě Brně byla totiž právě stará hudba a díky jeho širokým aktivitám a osobním kontaktům v zahraničí bylo jeho dramaturgické působení na poli KPH a MHFB (a tudíž i výsledný koncertní život staré hudby v Brně) vskutku jedinečné. Potvrzuje to mimo jiné i fakt, že již druhý ročník MHFB, tehdy nově vzniklého festivalu, jehož dramaturgickou stránku zajišťoval právě Rudolf Pečman, se zaměřoval na starou hudbu, zejména 17. a 18. století.[2] Festival s názvem Musica Antiqua Brno proběhl v roce 1967 a vystoupilo zde množství vynikajících tuzemských i zahraničních interpretů (např. tehdy velmi slavný The Deller Consort z Anglie s uměleckým vedoucím a kontratenoristou Alfredem Dellerem).[3]

I v dalších ročnících v 70. a 80. letech, byť již žádný nebyl přímo zaměřen výhradně na starou hudbu, se pravidelně objevovaly skladby starých mistrů. Často tyto koncerty probíhaly v podání zahraničních souborů, které se na interpretaci staré hudby specializovaly, a které byly pro brněnské publikum velkým zjevením a hudebním svátkem.[4] Snad nejvíce zaměřen na starou hudbu pak byl festival Musica cameralis konaný roku 1971.[5] Jistou kuriozitou je fakt, že Rudolf Pečman, přestože již v 80. letech nepůsobil v dramaturgickém vedení festivalu, dokázal skladby staré hudby na program prosadit,[6] i když přímo nekorespondovaly s tematickým zaměřením ročníku, jako např. v roce 1984 na festivalu „Smetana-Dvořák-Janáček-Martinů“, kde zaznělo dílo J. D. Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis.[7] Další institucí, ve které se snad ještě výrazněji projevoval dramaturgický přínos Rudolfa Pečmana na hraní staré hudby v Brně, byl Kruh přátel hudby a zároveň také jeho sekce Hudební mládež. KPH, stejně jako HM, pořádal každou sezónu několik přísně programových koncertních celků, z nichž vždy nejméně jeden byl zaměřen na starou hudbu.[8]

V 70. a 80. letech tak v rámci KPH proběhly například cykly: „J. S. Bach – G. F. Händel“, „Hudba staré Itálie“, „Musica rediviva“ nebo „Musica antiqua aurea“.[9] Pravidelně byly v návaznosti na tyto tematické cykly koncertů Kruhu přátel hudby také vydávány sborníky, které se věnovaly dané problematice, obsahovaly studie a články, a seznamovaly tak členy KPH velmi přístupnou a současně kultivovanou formou se specifickými oblastmi dějin hudby a hudební teorie. Jejich autorem nebyl opět nikdo jiný než Rudolf Pečman. Miloš Štědroň označuje toto Pečmanovo celoživotní úsilí o vědeckou popularizaci za zcela mimořádné a řadí tyto poučné publikace k tomu nejlepšímu, co u nás v tomto směru vzniklo v souvislosti s koncertní činností.[10]

V rámci KPH i HM pak probíhaly také mimořádné prémiové koncerty, na nichž velmi často zaznívaly již zmiňované významné barokní opery. Co se týče dalších institucí, v jejichž rámci se pravidelně objevovaly skladby starých mistrů nebo dokonce tematické celky zaměřené na starou hudbu, je třeba zmínit Státní Filharmonii Brno (zde se jednalo spíše o jednotlivé koncerty a zastoupeni byli zejména hlavní představitelé vrcholného baroka jako J. S. Bach, Händel nebo Vivaldi[11]), Janáčkovu akademii múzických umění (zejména Komorní operu M. Wasserbauera, která uváděla studentská nastudování některých barokních oper, jako např. Poros G. F. Händela, Pergolesiho Služku paní nebo Monteverdiho díla Combatimento di Tancredi e Clorinda, či Korunovaci Poppaey[12]), hudební oddělení brněnských muzeí a částečně i Státní divadlo Brno (zde se jednalo hlavně o představení jeho experimentální části brněnská Miniopera, která uvedla např. nastudování oper Pulcheria J. J. Fuxe, Pimpinone G. Ph. Telemanna, nebo Dido a Aeneas H. Purcella[13]) .

Také v rámci hudebních oddělení brněnských muzeí se vyskytovaly velmi zajímavé koncertní celky, např. při oddělení dějin hudby MZM nebo Etnografickém ústavu MZM. V Etnografickém ústavu se jednalo o poměrně raritní koncertní cyklus „Večery pro přátele“, který v 70. letech inicioval a dramaturgicky zajišťoval Vratislav Bělský, a kde byly prováděny skladby i v té době méně hraných autorů staré hudby, jako J. J. Frobergera, R. de Viséeho, J. A. Losyho z Losimtálu, J. F. Dandrieua, J. Hotteterreho nebo L. Vinciho.[14] Na tomto místě je třeba připomenou Vratislava Bělského jako další z výrazných osobností, které se zasloužily o provozování staré hudby v Brně. Bělský byl varhaník a cembalista, přepisoval a spartoval staré památky české hudby pro edici MAB, a zájem o interpretaci staré hudby jej přivedl i ke studiu a překladu německých traktátů (mimo jiné např. J. J. Quantz: Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu).[15] Vyvíjel velmi aktivní koncertní činnost a dramaturgicky se podílel i na různých koncertech a cyklech staré hudby v rámci Státní Filharmonie Brno, již zmíněného Etnografického ústavu MZM, nebo Brněnského varhanního festivalu.

Při Hudebně historickém oddělení Moravského muzea již v 60. letech také vznikla další specifická instituce – Malé divadlo hudby a poezie. V rámci přednáškových cyklů a besed MDH se zde po celá 70. i 80. léta vyskytovaly nejen přednášky zaměřené na starou hudbu v podání předních českých muzikologů, ale také výjimečné koncerty a poslechové večery s reprodukovanými unikátními nahrávkami tuzemských i zahraničních souborů zaměřujících se na provozování staré hudby.[16] Při MDH tak například vznikl díky přičinění Františka Malého, který tehdy pracoval v Hudebním oddělení MZM, soubor Musica pastoralis, jenž po celá 80. léta oživoval na svých koncertech zapomenuté formy figurální hudby 18. století z moravských pramenů zde uložených, jako pastorely, ofertoria, moteta, školské hry, velikonoční sepolkra atd.[17] Další výraznou osobností, která zde působila a která měla na provozování staré hudby v Brně zásadní vliv, pak byl Miloš Štědroň. Jedním z mnoha okruhů zájmu tohoto výjimečného člověka, muzikologa a skladatele, je také stará hudba, a proto v 70. i 80. letech Štědroň výrazně podporoval uvádění staré hudby v Brně a osobně se podílel (společně s Arnoštem Parschem) na realizacích barokních oper. Společně tak znovuoživili již výše zmiňovaná díla jako Monteverdiho Il ritorno d´Ulisse in patria, Cacciniho Euridice či v československé premiéře Monteverdiho díla Combatimento di Tancredi e Clorinda a Il ballo delle ingrate.[18] Štědroň se také podílel např. na realizaci díla Missa quinis vocibus super Dolorosi martyr Kryštofa Haranta z Polžic, společně s D. Forró a P. Vašinou a dle dobové praxe.[19] Na tomto nastudování se podílel soubor Camerata moravica, jež vznikl roku 1978 a jehož uměleckým vedoucím byl právě Miloš Štědroň.[20]

Camerata moravica byla jedním z prvních souborů specializovaných na starou hudbu, který v Brně v 70. letech vznikl. Na tomto místě je třeba zdůraznit výjimečnost nástrojového obsazení tohoto souboru, které bylo umožněno díky vlastní výrobě kopií historických dechových nástrojů (cinky, serpenty atd.) jeho členy Janem Kašpaříkem a Otakarem Pokorným. Díky tomuto výjimečnému nástrojovému obsazení byl také repertoár souboru značně nevšední. Ansámbl se zaměřoval zejména na hudbu 14. – 16. století, kdy vycházel z odborných realizací, historických předloh (loutnové a varhanní tabulatury), ale také objevoval méně známou českou anonymní tvorbu.[21] Co se týče ostatních brněnských souborů specializovaných na starou hudbu, je nutné zmínit zejména: vůbec první z nich – v roce 1975 založené Collegium pro musica antiqua (soubor využíval dobově rekonstruované nástroje a uvedl již zmíněné opery Euridice, Dioklecián a výběr z Costanza e fortezza), dále soubor historických nástrojů Tibia (vzniklý z ansámblu Brněnští cinkenisté), Telemannovo barokní collegium, Collegium musicum Brno (zaměřené na oživování staré hudby z moravských hudebních sbírek) nebo Flores musicae.[22] Poslední jmenovaný soubor pod vedením Miloslava Študenta na počátku 90. let působil pod hlavičkou občanského sdružení Collegium pro arte antiqua, které původně představovalo sdružení hudebníků věnujících se již delší dobu studiu a interpretaci staré hudby.[23] Kromě koncertní činnosti se následně snahy tohoto sdružení v této oblasti rozšířily o pedagogickou složku a součástí sdružení se stala škola komorní hudby, zaměřená na individuální přípravu mladých lidí v nástrojové hře a zpěvu, čímž vzniklo v Brně vůbec první sdružení, které systematicky vychovávalo mladou generaci hudebníků, zaměřenou na stylovou interpretaci staré hudby.[24]

V 90. letech se tak dlouho očekávané a v minulosti bohužel málo realizované touhy brněnských příznivců staré hudby z řad muzikologů (Pečman, Fukač, Štědroň), kteří po celá 70. a hlavně 80. léta volali po soustavném pěstování staré hudby v brněnském prostředí a výchově mladé muzikantské generace ke stylové interpretaci starých děl, začaly konečně naplňovat, a to nejen činností Collegia pro arte antiqua, ale hlavně založením Akademie staré hudby při FF MU. Základ ideje založení Akademie staré hudby, která by se specializovala na hudbu 17. a 18. století a propojovala univerzitní výuku s provozovací praxí staré hudby, byl položen již roku 1990, kdy na půdě FF MU zahájil výuku německý flétnista, muzikolog a teoretik interpretace staré hudby Andreas Kröper.[25] V roce 1991 se konala Letní akademie klasické hudby, jejíž hlavní náplní byly interpretační kurzy, odborné historické přednášky a také několik koncertů pro veřejnost.[26] Myšlenka založení Akademie měla plnou podporu tehdejšího vedoucího katedry, profesora Jiřího Fukače, který se díky své neúnavné píli a četným tuzemským i zahraničním kontaktům zasloužil o její prosazení na univerzitní půdě.[27] Od podzimního semestru 1991/1992 se konala již regulérní výuka a Andreas Kröper byl následně jmenován ředitelem Akademie.[28] Působení Kröpera v Brně přineslo také kromě významného etablování Akademie staré hudby na brněnské univerzitě několik výrazných koncertů staré hudby, z nichž stojí za zmínku především provedení Janových pašijí J. S. Bacha v roce 1991.[29]

Závěrem lze tedy říci, že koncertní život staré hudby v Brně 70. a 80. let byl velmi bohatý a v rámci tohoto příspěvku nelze ani zdaleka obsáhnout všechny jeho aspekty a aktivity. Pokusila jsem se však co nejstručněji vyzdvihnout významné osobnosti a počiny, které utvářely v daném období možnost oživení staré hudby v nové době.