Romantismus jako původ kýče?

Patrik Červák Glosaria 2016

Člověk odpradávna hledal krásu. Jenže co je krása? Krása je zcela subjektivní pojem, který se mění s určitým diskurzem doby; specifika krásy určuje společnost, manýra, styl, směr, to vše se však po staletí měnilo. Dnes, se stagnací progresu kultury a jejího vývoje pouze přebíráme krásu, která už zde byla. Ve 20. století bylo tolik druhů krásy, že i hnus mohl být krásný. Současný jedinec se nejčastěji vrací do krásna baroka a romantismu. Však tyto dvě stylové období mají mnoho společného. Nicméně romantismus položil základy soudobého vnímání krásy, která, bez určité osobní stylovosti v každém z nás, velmi často přerůstá v kýč.

Může se romantismus postavit vedle kýče? Historicky nikoliv, romantismus je v každém případě plnohodnotná etapa vývoje západní kultury, leč která přinesla některé nešvary, které v určité míře přetrvávají dodnes, a jež často negativním způsobem ovlivnily předešlé století.

Vezmeme-li v potaz, že století devatenácté je pro romantismus příznačné, měli bychom také rozlišovat mezi stoletím devatenáctým (1801 – 1900) a Dlouhým devatenáctým stoletím (1789 – 1914). Není tak žádná náhoda, že epocha romantismu byla započata obrovským individuálním vzepětím (které je pro toto údobí charakteristické) spolu s neskutečným masakrem, které se nazývá Velká francouzská revoluce. Základy romantismu tak stojí na krvi tisíců nevinně odsouzených a popravených. Nemůžeme však romantismus škatulkovat do určitého časového rozmezí, poněvadž roku 1789 Mozart zažíval největší slávu a Beethoven oslavil teprve své devatenácté narozeniny. Nelze však vyvrátit fakt, že tato revoluce a její ideologické následky určitým způsobem ulehčily a umožnily nástup nového, rozervaného směru.

Je-li řeč o raném romantismu, mnoho badatelů by se shodlo, že se pozdní Beethoven bez jakýchkoliv pochyb řadí vedle Schuberta, Mendelssohna či raného Schumanna. V lecčems byl starý pán ve svých posledních létech daleko radikálnější, nežli mladý Schubert, jenž opustil tento svět pouhý rok po Velikánovi, a tak není správné řadit Beethovena pouze po bok Haydna a Mozarta, jak se to dnes dělá. Vždyť v první polovině 19. století byl Rossini přirovnáván k Beethovenovi. Však ona je zajímavá i paralela „Haydn zemřel v roce, kdy se narodil Mendelssohn“.

Problém romantismu je zbytečný důraz na citovost. V tomto ohledu by se mohl dát do kontextu s barokem, nebylo by to však správné. Barokní umělec měl pevnou a hlubokou víru v Boha a v církev, zvláště pak po jatkách zvaných Třicetiletá válka. Člověk devatenáctého století byl bez pochyb také silně věřící, avšak s pokroky ve vědě a technice a zejména s do krajnosti posunutou individualitou bylo „věřit“ daleko obtížnější, pro mnoho jedinců ne-li nemožné. A tak s vírou pouze v sebe sama není náhoda, že mnoho raných romantiků zemřelo nepřirozenou smrtí v mladém věku. Byron v šestatřiceti letech v řeckých horách, pomáhaje Řekům v boji s Turky, Percy Shelley ve třiceti letech na své plachetnici (pravděpodobně) uprostřed mořské bouře, Alexandr Sergejevič Puškin ve svých třiceti osmi letech v souboji o svou manželku, Michail Jurjevič Lermontov v pouhých sedmadvaceti opět v souboji, Mendelssohn dva roky před svými čtyřicátými narozeninami, Chopin v devětatřiceti letech, Schubert rok po svých třicátých narozeninách. Želbohu, bylo jich mnohem více. Znamená tedy romantismus smrt? Pro romantiky, zvláště ty rané, zcela určitě.

Romantismus, jak již bylo řečeno, přinesl různé zlozvyky. Tím nejpodstatnějším byl pravděpodobně kýč. Je Delacroixovo Svoboda vedoucí lid na barikády kýč? Nikoliv. Byl by to však kýč, pokud by dílo vzniklo v rámci například socialistického realismu? Určitě! Je hudba pozdního romantika (dá-li se tak nazvat) Rimského-Korsakova kýč? Pohádka o caru Saltanovi je krásná a odpovídá období, ve kterém vznikla. Ale! Byla by Pohádka o caru Saltanovi stále krásná, kdyby ji po únoru 1948 zkomponoval Šostakovič či Prokofjev? Nikoliv; byla by dnes odsouzena naprosto stejně jako například Šostakovičova Píseň o lesích. Už jen pouhý název Šostakovičovy skladby – Píseň o lesích - je zavádějící a, přiznejme si to otevřeně, příšerný. Proč však není příšerné pojmenování Mahlerovy Písně o zemi? Jména těchto děl jsou téměř totožná, avšak příčina a zejména doba jejich vzniku nikoliv. Zatímco Mahler ve zhudebněných básních oslavuje Zemi (jak úděsně patetické), Šostakovič zhudebnil apoteózu výstavby větrolamových pásem v Sovětském svazu, které zabraňují vysoušení půdy (jak úděsné). Samozřejmě, že se druhý zmíněný skladatel musel po roce 1948 nějakým způsobem udržet mezi živými, leč právě na jeho příkladu můžeme krásně vidět, jak pošetilá doktrína sorely byla, a jak je nemístné a nevkusné vyžadovat po umělcích návrat do minulosti. Protože s dobovým vnímáním to nikdy nebude ta krásná, romantická minulost, nýbrž nechutný kýč.

Jak 19. století postupovalo, měnila se i celková koncepce romantismu. Smrt přestávala být východiskem (dokud o sto let později nepřišli Sartre a Camus), a tak se vrcholní a pozdní romantikové dožívají relativně normálního věku. S delší životností umělců se mohlo daleko více času věnovat vlastnímu výzkumu nových prvků. A tak ve druhé polovině století devatenáctého dochází nejen u Wagnera, ale i u Liszta a dalších k uvolňování tonality, na scénu přicházejí akordy a souzvuky, které i po tak dlouhé době stále vzbuzují v posluchači překvapení. Wagnera můžeme nenávidět pro mnoho věcí, jedna z mála, za kterou mu však můžeme vděčit, je právě vynález určité atonality i když on by se s tímto termínem určitě neztotožnil. Ta díky Mahlerovi, Straussovi, ale zejména Schönbergovi a jeho žákům nezanikla, ale naopak zažila svůj rozkvět. Druhou vídeňskou školu tak můžeme brát jako jeden z posledních výdobytků romantismu (však Schönbergovy Gurrelieder jsou typicky romantické dílo, vezmeme-li navíc v potaz jeho kreslířské schopnosti, ve kterých se hlásil k expresionismu – expresionismus není nic jiného než zinteriorizovaný romantismus, extrémní vnitřní rozervanost a přímý nástupce romantismu, je to takové pohnutí duše, které mění jedincovu realitu) nebo jeden z prvních revolučních směrů, který však přišel příliš brzy; to, že Schönberg, Berg i Webern předběhli dobu, je bez debat.

A tak je opravdu správné řadit Letní skladatelské kurzy v Darmstadtu mezi avantgardu nebo jako extrémní odnož post romantismu? Je minimalismus Philipa Glasse avantgardní, nebo jsou jeho harmonie romanticky „Rachmaninovovské“? Je serialismus Pierra Bouleze a jeho kolegů extrémně moderní hudba a matematika, nebo skladatel pouze vstřebal koncepci Druhé vídeňské školy a navázal tak na Wagnera a Liszta – tedy romantismus? Teď obecně; je něco krásného kýč? Není. Bez krásy by na světě nebylo co obdivovat a nemělo by smysl žít. I přes to, že víme, že smrt je nevyhnutelná, stává se život absurdním? S krásou nikdy, s uměním ne. Je však na každém z nás, na vkusu každého jedince, na jeho vnímání reality a snech, aby si sám udělal představu o tom, co je romantické a co je kýč. V dnešní době však mnoho lidí tuto zpětnou vazbu postrádá, vkus je totiž dnes nedostatkovým zbožím, které postupem času degeneruje. A tak často přemýšlím, zdali má opravdu smysl žít ve světě, kdy jsme obklopeni růžovým slizem.