Volba textů samotných není nijak překvapivá – Jaroslav Ježek zvolil básně svých přátel – J. Seiferta (Básník) a především V. Nezvala (Morava, Chanson, Blues, Benátská gondoliéra). Není od věci zmínit, že všechny básně Vítězslava Nezvala použité v této kompozici nesou buď hudební název, anebo přímo obsahují hudební motivy, především obrazy hudebních nástrojů. Píseň Náhrobek „Donu Juanovi” je komponována na text básně Jeana Cocteau. Volba Cocteauova textu je logická – celá Ježkova generace byla okouzlena francouzskou avantgardou, apollinairská vlna poezie byla velmi módní a v tomto období Jaroslav Ježek také navštívil Paříž.[5]
První píseň cyklu nese název Morava, stejně jako její předloha[6]– báseň Vítězslava Nezvala. Báseň sama má nepravidelný rytmus, zřejmně ovlivněný stylem francouzské avantgardy a apollinaioreským novátorstvím (o čemž svědčí to, že Nezval v této době již píše a rýmuje velmi lehce, rozrušení metra básně tedy chápu jako záměr):
Morava
Morava, zájezdní hostinec
u zeleného stromu,
bubínky, trubka a štěbenec,
potulní rytíři vracejí se domů.
Košile visí na stromě,
impresionista měkké barvy míchá,
ve stínu rozkvetlé jabloně.
Morava, ovečka tichá.
Píseň lze formálně rozdělit na následující schéma: introdukce (5 t) – díl A (12 t) – díl B (10 t) – návrat A´(4 t). Ačkoli introdukce nese předznamenání tóniny D dur, vzhledem k častému užití souzvuků i intervalů velké a malé sekundy (fis – F, d – e atd.) a častým modulacím se přikláním spíš k názoru, že kompozice volně osciluje mezi mollovou a durovou tonalitou. Zajímavostí je, že Ježek důsledně vynechává v akordických souzvucích tercie, čímž podporuje výše zmíněnou oscilaci mezi dur-mollovou tonalitou. Stejně působí i chromatické modulace a využívané akordické souzvuky s přidaným intervalem malé sekundy, jimiž jsou často zhuštěny.
Celá skladba probíhá v pravidelném 2/4 rytmu složeném převážně z drobných hodnot v klavírním partu (1/8 – 1/16 – 1/16 – 1/8 – 1/8), (1/16 – 1/16 – 1/16 – 1/16 – 1/8 – 1/8).[7] Část B je uvedena dvěmi souzvuky čtvrťové hodnoty v 17., a v 18. taktu pak triolou (es 2 – e 2 – g 2), po které následují dvě noty osminové hodnoty (d 2 – hes 1) ve vrchním hlase klavírního partu. V levé ruce probíhá rytmus stále v pravidelných hodnotách s častějším využitím rytmu tečkovaného, který rozrušuje dosavadní pravidelné metrické členění skladby.
Z hlediska zpěvního hlasu, jež se pohybuje v rozmezí tónů g 1 – fis 2, je píseň komponována tak, že na jednu slabiku textu připadá právě jedna nota. Zvolené hudební prostředky vyhovují i intonačním zákonitostem jazyka. S ohledem na text jsou použity změny rytmu (trioly – na – stro – mě), konsonance (měkké barvy míchá), také dynamika a tempová označení.
Druhou písní v pořadí je rovněž kompozice na text básně Vítězslava Nezvala – Chanson[8]:
Chanson
Mnou vchází se do města věčné strasti.
Pojď, miláčku a budeš ihned v pasti.
Rozkošná Marion s tebou maličký
a zahraje si tam s tebou kuličky.
Opět se jedná o miniaturu, která se rozkládá na pouhých 14‒cti taktech. První tři takty písně jsou uvedeny předtaktím. Zazní undecimový akord kde, stejně jako v případe první písně Morava, vynechává Ježek interval tercie a snižuje septimu, což je příznačné pro mixolydickou stupnici (D – A – d – g – c1 -d1 – es1). V prvním taktu zůstává akord beze změny, přistupuje k němu vokální hlas, pro který Ježek předepsal quasi recitativ. Pod tímto označením plyne text v prvních třech taktech skladby (Mnou vchází se do města věčné strasti.) Intonace řeči osciluje okolo tónu d2 a je zde patrné využití pentatonické stupnice. Modulací akordu ve druhém taktu (Des – As – des – f – h ‒ f1) a zmenšeným septakordem (H – h – a – c1 – es1 – g1) v taktu třetím, je ukončena vstupní recitativní část písně.
V 5. taktu, který již plyne pod tempovým označením Andante amoroso, najdeme sled paralelních oktáv osminových hodnot v klavírním partu,[9] který kopíruje vokální hlas (a budeš ihned), již melodičtější než v případě vstupního recitativu (h1 – cis2 – e2 – fis2 – gis2). Pouze na jeden takt písně se mění rytmický vzorec ze 4/4 na 3/4 a v následujícím taktu se vrací k označení původnímu.[10]
Po doznění paralelních oktáv probíhá již skladba v pravidelném rytmu, v basu zůstává pouze jeden tón na těžkých dobách, doplněn akordem v pravé ruce klavíru na dobách lehkých. Jde převážně o akordy v úzkých sazbách, např. durový kvintakord As s přidanými spodními intervaly sekundy (as ‒ b ‒ c1 ‒ d1 ‒ es1).[11] V tomto úseku skladby dochází také k nápadnému zjednodušení vokálního hlasu (Marion s tebou maličký) ‒ slovo maličký je znázorněno krátkým melismatem, jako jediné v celé písni.[12]
Po skončení textu[13] následuje sjednocení klavírního partu v unisono, které končí sledem tří tvrdě velkých a dominantních septakordů, ke kterým bas vytváří disonance v protipohybu.
Třetí píseň cyklu, Básník,[14] je kompozicí na stejnojmennou báseň Jaroslava Seiferta:
Básník
Zpíval a zpíval o smutné náladě,
o mládí, které je mrtvo.
a zatím mu ještě tekla po bradě
mléčná dráha.
Zajímavostí písně je její barevný doprovod, postavený na kvartových akordech (F ‒ c ‒ f ‒b ‒ es1[15], E ‒ H ‒ e ‒ as ‒ d1 ‒ g1), tedy převážně konsonantech, proti kterým postupuje disonantní vokál. Pro znázornění slov o smutné[16] používá Jaroslav Ježek triolu (as ‒ b ‒ c), kterou doprovází vzestupnou triolou v intervalech kvarty (b ‒ es1, c1 ‒ f1, d1 ‒ g1) v partu klavíru, po které následuje rytmická figura 1/8 s tečkou ‒ 1/16 ‒ 1/4. Totožný rytmický model je vzápětí imitován ve 3. a 4. taktu v pravé ruce klavíru, čímž tvoří předěl mezi prvním a druhým veršem básně. Výrazně zvukomalebným prvkem jsou pak kvartové akordy klesající v intervalech malé a velké sekundy v levé ruce klavírního doprovodu, které se objevují při zhudebňování poloviny druhého a třetího verše (o smutné náladě, o mládí, které je mrtvo). Ke znázornění slova mrtvo použil Ježek celotónovou triolu[17] jako drobné melisma (dis2 ‒ eis2 ‒ dis2 ‒ cis2 ‒ h).
Pro spojovací část mezi druhým a třetím veršem je použit sled intervalů paralelní oktávy rovněž za využití triol, které probíhají přes pět oktáv klavíru.[18] Celý spojovací úsek chápu jako dozvuk slova mrtvo a pokračování klesajících kvartových akordů doprovodu z předchozí části skladby.
Třetí verš (a zatím mu ještě tekla po bradě) zaznívá, v kontrastu k běhům předchozí části skladby, do drženého akordu (G ‒ c ‒ f ‒ h ‒ e1 ‒ f1 ‒ g1 ‒ h1).[19] Akord je umocněný následujícím sledem souzvuků dvou tercií střídaných souzvukem intervalu malé sekundy (ais1 ‒ cis2 ‒ h2 ‒ d3, g2 ‒ fis2) na slovech mléčná dráha.
Skladbu uzavírá glissando probíhající téměř přes celý rozsah klavíru (a3 ‒ F2), ovšem hraný pouze po černých klávesách. Jedná se o efektní využití pentatonické melodiky.
Jedinou básní, kterou Jaroslav Ježek v tomto cyklu zhudebnil, a nepochází z pera českého autora, je báseň náhrobek „Donu Juanovi” Jeana Cocteaua.[20]
Náhrobek „Donu Juanovi”
Ulice ve Španělsku
zdobí se ložemi z opery.
Znáte tu krásku? Smrt je to.
Don Juan svede ji.
Formálně lze skladbu rozdělit na dvě části. První část probíhá v pravidelném valčíkovém rytmu (3/4). V basové lince klavíru najdeme paralelní oktávy vyskytující se důsledně na první (těžké) době taktů. V ruce pravé se střídají tři druhy akordických souzvuků: již v předehře se vyskytují shluky intervalů sekund (d1 ‒ e1 ‒ a ‒ b), durové a mollové kvintakordy s přidaným spodním intervalem nóny[21] (b ‒ a1 ‒ cis2 ‒ e2) a akordy kvartové[22] (G ‒ des1 ‒ g1 ‒ c2).
Vokální part je sylabický a pohybuje se v rozsahu oktávy (g1- g2) převážně ve čtvrťových hodnotách. Zvukomalba v levé ruce klavíru na slově opery,[23] znázorněna rychlým během not dvaatřicetinové hodnoty (f1 ‒ g1 ‒ a1 ‒ b1 ‒ c2 ‒ b1 ‒ a1 ‒ g1) připomíná operní koloraturu. S totožným během se setkáváme dále v taktech 11 a 13, kde však do sestupného běhu skladatel přidal tón a využil sestupnou kvintolu (c2 ‒ b1 ‒ a1 ‒ g1 ‒ f1). Také slovo smrt je naznačeno standardně, a to sestupným krokem not osminové hodnoty (des2 ‒ des2 ‒ c2), zaznívá do drženého souzvuku (h ‒ d1 ‒ c2 ‒ des2) zakončeného souzvukem (H2 ‒ F ‒ H ‒ f ‒ h ‒ d ‒ f) na poslední době taktu s příznačným dynamickým označením sforzzato.
Ve druhé části skladby, která probíhá v 4/4 taktu najdeme modulaci durových akordů s přidaným intervalem vrchní sekundy[24] (h ‒ dis1 ‒ fis1 ‒ g1, cis1 ‒ e1 ‒ a1 ‒ his1), po kterých následují dva identické běhy, totožné s běhy předchozími,[25] pouze se změnou přízvuku, který je zde přesunut pouze na první dobu.
Předposlední píseň cyklu nese příznačný název Blues,[26] autorem básnické předlohy je opět Vítězslav Nezval.
Blues
Mám oči jako len.
Večer jsou hrozny nejsladší,
a spěte, spěte jen
můj starý hlídači.
První a poslední verš je zhudebněn totožně, což dává písni formální symetrii, v obou případech Jaroslav Ježek využívá legáta (e2 ‒ cis2 ‒ h1 na slovech Mám a můj) a triol (gis1 ‒ a1 ‒ h1, slova jako a hlída ‒ či).[27] Střední část vokálního partu již probíhá sylabicky ve čtvrťových a půlových hodnotách. Melodie je konsonantní, postupující v krocích a malých skocích.[28]
Rytmický průběh skladby připomíná rytmus boogie, jemuž vyhovuje využití not šestnáctinových hodnot a prodlužování osminových not tečkováním. Zvukomalebná harmonie přináší ve 4. taktu obraty kvintakordů s disonancemi v basu, který postupuje buď pohybem paralelním, anebo protipohybem se zadrženou oktávou (Cis2 ‒ Cis) v base na prvních dvou dobách taktu (Cis2 ‒ Cis ‒ h ‒ eis1 ‒ ais1 ‒ cis2, Cis2 ‒ Cis ‒ h ‒ a1 ‒ d2 ‒ fis2). Kvartsextakordy nejsou rozvedené, zůstávají stále ve stejném tvaru, klesají po sekundových krocích ‒ z tohoto důvodu jsou disonance sluchově zvýrazněné.
Prázdným dojmem oproti tomu působí souzvuky v taktu následujícím (D ‒ c ‒ f2 ‒ ges3). Opět, jako v předešlých písních najdeme i zde shluky spolu znějících intervalů sekundy, pouze v širší sazbě (e1 ‒ fis1 ‒ g1 ‒ e2).[29] Souzvuky intervalů kvinty se objevují v taktu 11. a oživují zvukově fakturu (zhudebnění slov spěte, spěte ‒ (Es ‒ as1 ‒ es2, c1 ‒ d1 ‒ g1 ‒ d2).[30]
Cyklus 6. písní pro vyšší hlas s doprovodem klavíru uzavírá píseň Benátská gondoliéra, jejíž předlohou je báseň Vítězslava Nezvala Barkarola.[31] Pro přesnost přikládám text písně, který se liší od originálního znění básně. Je možné, že autorem úpravy textu pro píseň je také V. Nezval, jde však o pouhou domněnku, přistupuji tedy k textu písně jako k úpravě Jaroslava Ježka:
Benátská gondoliéra
Neděle kvačí,
zní stradivárky,
na vlnách plujou
a tančí bárky.
Zaslechneš polibek
a bárka uplyne,
Marie buď jen vždycky děvče mé!
Neděle končí
tak čarokrásně,
milenci tančí,
lampion hasne.
Zaslechneš polibek
a bárka uplyne
Marie, buď jen vždycky, vždycky, vždycky mou!
Barkarola[32]
Neděle končí
zní stradivárky
na vodě tančí
a plynou bárky
zaslechneš polibek
a bárka uplyne
Marie buď jen buď jen buď jen děvče mé
Neděle končí
tak čarokrásně
milenci tančí
lampión hasne
zaslechneš polibek
a bárky uplynou
Marie buď jen buď jen buď jen vždycky mou [33]
Benátská gondoliéra se svou strukturou vymyká ostatním písním cyklu, jedná se o píseň nejdelší (40 taktů), a nejvíce melodickou. Uchopení zhudebnění přesně odpovídá básnickému textu. Píseň lze rozdělit na dva 14. taktové díly, které plní úlohu moderní sloky, zakončené 6. taktovým refrénem (Marie, buď jen vždycky, vždycky, vždycky děvče mé![34])
Ke zhudebnění slova kvačí[35] využívá Jaroslav Ježek triolu (kva ‒ des2 ‒ es2 ‒ des2) a půlovou notu hes1 pro poslední slabiku slova (-čí). Totožný motiv dále v písni nalezneme v taktu 22. a 24. (končí a krásně). Při zhudebnění čtyřslabičného slova stradivárky v 6. taktu již nenajdeme triolu, ale čtyři noty přiřazené ke každé slabice slova (1/16 ‒ 1/16 ‒ 1/8 ‒ 1/4 s tečkou, des2 ‒ es2 ‒ des2 ‒ hes1), jedná se tedy o úpravu rytmu pro čtyřslabičné slovo. Vokální part hojně využívá chromatických posunů, většinou postupuje po krocích, či terciových skocích.
Chromatické modulace a důsledný protipohyb hlasů v pravé ruce klavíru spolu s valčíkovým rytmem v basu imitují klidnou plavbu gondoliérou, čímž je dovršena zvukomalebnost celého cyklu.
V kompozici 6. písní pro vyšší hlas s doprovodem klavíru na slova Jeana Cocteau, Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta najdeme sjednocující prvky v několika liniích: Vokální part probíhá převážně v menším rozsahu (okolo oktávy), je výrazně zvukomalebný. Jaroslav Ježek v něm využívá chromatickou, celotónovou či mixolydickou stupnici. Samotné členění jednotlivých písní odpovídá předně zhudebňovanému textu a jde tedy opravdu o skladbu „na slova” jak předesílá název, hudba se jemu zcela podřizuje.
Proměnlivý, často tečkovaný rytmický vzorec, využívající triol, běhů či synkopického rytmu už odkazuje k poetizaci jazzových prvků které známe z Ježkovy ostatní tvorby.
Harmonické souvislosti jsou pak v cyklu nejpatrnější ‒ kvartové akordy, nerozvedené disonance, časté využívání zahuštění akordů intervalem sekundy či nóny, nepřiznávání tóniny záměrným nepřiznáváním intervalu tercie, paralelní běhy v oktávách, kvartách a kvintách ‒ to vše prostupuje Ježkovu kompozici a naznačuje, kam se jeho tvorba p
[1] Písně (Madrigaly). 6 písní pro vyšší hlas s doporovodem klavíru na slova Jeana Cocteau, Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta. Panton, Praha 1983. LP Panton 1973. CD Bonton/Panton 1993.
[2] V tomto období byl Jaroslav Ježek žákem K. B. Jiráka v oboru skladba na pražské konzervatoři, od roku 1927 jej pak vedl na Mistrovské škole Josef Suk.
[3] Zde ještě jako 5 písní pro vyšší hlas s průvodem klavíru: Písničky (Chansony). 5 písní pro vyšší hlas s průvodem klavíru na slova Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta.
[4] Seznam Ježkova díla dostupný z: Musica.cz: http://www.musica.cz/skladatele/jezek-jaroslav.html#dilo,
© Copyright 2011 musica.cz
[5] Díky stipendiu ještě během studia skladby u K. B. Jiráka.
[6] Nezval V.: Nápisy na hroby. J. Otto, Praha 1927. 82 str.
[7] Introdukce, díl A, A´.
[8] Nezval V.: Nápisy na hroby. J. Otto, Praha 1927.
[9] Zvlášť v levé (h – cis1 – e1 – fis1 – gis1) a pravé ruce klavíru (h1 ‒ cis2 – e2 – fis2 – gis2).
[10] 5. takt.
[11] Na čtvrté době 6. taktu.
[12] Kontrastuje s přísnou sylabičností ostatního textu.
[13] Posledních 6 dob skladby.
[14] Zdroj textu se nepodařilo dohledat, je možné že byla přímo určena autorem ke zhudbnění pro J. Ježka.
[15] První kvartový akord se objevuje na třetí době druhého taktu.
[16] 3. doba druhého taktu.
[17] Triola je naznačena tučně.
[18] Od oktávy tříčárkované po kontra oktávu.
[19] TV. V. septakord s přidanou kvartou.
[20] Píseň pochází z jiného Ježkova cyklu písní Rychlíkem a byla zde vřazena až později. Rychlíkem - pro střední hlas a klavír. Praha 1927.
[21] V 6. taktu.
[22] V taktu 9.
[23] V taktu 10.
[24] Či nóny.
[25] Takt 10, 11 a 13.
[26] Původ textu nebyl dohledán.
[27] Triola je využita pouze na prvních dvou slabikách slova.
[28] Největší vzdáleností mezi tóny je interval kvarty.
[29] Čtvrtá doba 6. taktu.
[30] Přidaný interval sekundy a nóny.
[31] Justl, V. : Ladění slov. Státní hudební vydavatelství. Praha 1966. 193 str.
[32] Justl, V. : Ladění slov. Státní hudební vydavatelství. Praha 1966. 193 str.
[33] Jaroslav Ježek doplnil do básně diakritiku, která se v originále nevyskytuje.
[34] Ve druhém refrénu Marie, buď jen vždycky, vždycky, vždycky mou!
[35] Už zde zaměňuje Jaroslav Ježek vokál O (v originálním znění slovo končí) za A.
MARKÉTA HERZÁNOVÁ VLKOVÁ
In July 1835, nearly five years after the premiere of Hector Berlioz’s Fantastic Symphony, the Neue Zeitschrift für Musik published a lead article devoted to this piece. It was the first of six instalments of Robert Schumann’s thorough essay, which was apparently written in response to Fétis‘ negative review of this work and represented ‘the longest and one of the most impressive articles of [Schumann‘s] career’.
MARKÉTA HERZÁNOVÁ VLKOVÁ
Svůj příspěvek jsem nazvala široce „Milan Kundera a muzikologie“, a protože není prostor tuto vazbu popsat kompletně, zaměřuji se v něm hlavně na Kunderovu esejistickou knihu Můj Janáček. Téma jsem si vybrala jednak v souvislosti s nedávným Kunderovým úmrtím, jednak v návaznosti na podtitul letošní konference, která se ptá po smyslu a limitech muzikologie.
