Síla diegetického zvuku ve filmu Ze soboty na neděli

říjen 2014 Šárka Lemonová Studie 2014

Úloha zvuku

Zvuk lze chápat jako jeden z nejsložitějších postupů ke zkoumání. Vzhledem k tomu, že mnohé zvuky z našeho okolí obvykle nevnímáme, stávají se tak pouhým pozadím pro náš zrak. Ve filmovém umění zvuk nejčastěji vnímáme jako doprovod ke skutečné podstatě kinematografie: pohyblivým obrazům. Důležité je si uvědomit, že zvuková stopa vzniká odděleně od stopy obrazové, tudíž manipulace se zvukem je nezávislá na obrazech, díky čemuž se zvuk stává stejně tak flexibilním a rozmanitým, jako i jiné filmové postupy. [1]

Za nejatraktivnější vlastnost zvuku lze považovat jeho pronikavost. Má vliv na vytváření prostoru a času. Jeho význam tkví rovněž ve vytvoření lokality, vycházející například z času dozvuku a harmonie konkrétního prostředí. Obraz ožívá v momentě, kdy k němu přidáme zvuk, jelikož dochází k pocitu plynutí času. Největší pozornost je věnována řeči a hudbě, jelikož má specifický význam, nicméně nejvyšší důležitost patří „hluku“ zvukové stopy, díky němuž dochází ke skutečné konstrukci zvukového prostředí. [2]

Důležitou úlohou zvuku je schopnost zaměřit naši pozornost na konkrétní věc či postavu v obraze. Můžeme tedy říci, že zvuk nás určitým způsobem provádí obrazy. Tato schopnost zvuku je ještě mocnější, když si uvědomíme, že zvukové vodítko pro nějaký vizuální prvek jej může předvídat a divákova pozornost je tak přenesena právě k němu. Zvuková stopa tedy dokáže osvětlit události, stejně tak jako je dokáže popřít, či zanechat nejednoznačné.[3]

Zvuk ve filmu Ze soboty na neděli

Funkce diegetického zvuku

Diegetický zvuk, tedy zvuk, jenž je součástí fikčního světa, reprezentuje ve filmu
Ze soboty na neděli velmi důležitou roli, bez které by byly všechny scény ploché
a snímek by tak byl ochuzen o svoji jedinečnost. Zvukový doprovod zastupuje po celou dobu různé funkce, které dotváří celkovou filmovou formu.

Jedná se především o důležité prostorové informace, kdy příkladem může býti zvukový záznam klapajících psacích strojů v úvodu filmu, který divákovi sděluje, že se nachází pravděpodobně v pracovních prostorech nějaké kanceláře. Informace je tak divákovi poskytnuta nejprve zvukově, přičemž k obrazovému záznamu dochází až vzápětí. Další důležitou funkci zvuku zaznamenáváme v oblastech očekávání a napětí, což se týká například vyzvánějícího telefonu hned v první scéně, který v nás probouzí zvědavost v aspektech volajícího, či v tom, jak bude následující hovor důležitý pro nadcházející děj. Především sekvence scén v nočním podniku by se bez zvuku téměř neobešla, stejně
tak jako silně emotivní scéna v kostele, což si ale podrobně vysvětlíme až v následující podkapitole. [4]

Jiří Horníček definoval ve své studii zvukovou složku filmu Ze soboty na neděli dle mého názoru zajímavým způsobem: „Ve zvukové složce filmu se Machatý nechává inspirovat ruchy odposlechnutými z každodenního městského života (slangové výrazy zaznívající v hluku hospody na pražské periferii atd.), které v divákovi vyvolávají zdání autenticity. Ovšem současně režisér tyto ruchy od skutečnosti abstrahuje tím, že zdůrazňuje jejich zvukomalebnost a používá je jako prvky – motivy zvláštní hudební kompozice (údery psacích strojů, šum nočního deště, kapání vodovodního kohoutku), jež umocňuje atmosféru záběrů.“[5]

Rytmizace zvuku a obrazu

Rytmus zvukové složky zde hraje zásadní roli, jelikož je ve většině případech naprosto paralelní s obrazem a dodává tak celému dílu svižný spád. Na jednotlivých sekvencích
si ukážeme, jak úzce spjaty spolu tyto dva aspekty jsou.

Již úvodní minuta filmu začíná podmanivých hudebních doprovodem, jenž působí
na ucho diváka výrazným dojmem. Zvuk zde naprosto koresponduje s obrazovým záznamem; otevírající se a zavírající se dveře, záběr na hodiny apod. Velmi specifický zvuk je vytvářen rytmickým klapáním psacích strojů, při němž kamera přejíždí horizontálně po profilech jednotlivých zaměstnanců a vše tak působí uceleným dojmem. Zvuk psacích strojů vystřídá zvuk tekoucí vody, jakožto úvod do první scény.

Dalším skvělým příkladem rytmizace zvuku s obrazem je scéna od 8. minuty, kdy se jdou dvě dámy bavit do večerního podniku. V prvních okamžicích, jenž jsou plny očekávání a nervozity, hraje doprovodná hudba pomalejší skladbu. V momentě,
kdy ke stolu usednou dva příchozí muži a všichni přítomní čekají na podávání večeře, obraz i hudební doprovod náhle ožije. Sledujeme sekvenci střihů noblesních jídel, přičemž pianista předvádí na klavíru svižnou, až lehce náruživou skladbu. Jsou nám ukázány taktéž dva záběry přímo na prsty pianisty, které se pohybují paralelně s hudebním doprovodem, což je velmi důležité, jelikož do tohoto okamžiku jsme mohli mylně považovat hudební složku za nediegetickou, tudíž stojící mimo fikční svět. Zbytek večera se odehrává podle podobného vzorce. Po té, co se dámy i pánové přesunou
do večerního podniku, je jejich alkoholové opojení podbarveno veselou hudbou v podání kapely. V momentě, kdy nálada klesá, a to především nálada hlavní hrdinky Máni, začne hrát kapela tesklivé a pomalé písně. Zvuková složka zde tedy maximálně podkresluje psychické rozpoložení postav.

K silnému umocnění atmosféry dochází taktéž ve scéně, kdy se Máňa s Karlem nachází v kostele. Absentující dialog spolu s hlasitou kostelní hudbou dopomáhají k vytvoření zvláštního pouta mezi hlavními hrdiny a celá scéna se tak stává emotivní. [6]

Mimoobrazové zdroje zvuku

Mimoobrazový zvuk je pro náš zážitek z filmu klíčový a filmaři vědí, že může ušetřit čas
i peníze. Může se tak vytvářet iluze většího prostoru, než který vidíme, taktéž může ovlivnit náš pocit z toho, jak se scéna bude vyvíjet. V kombinaci s hlediskovými záběry dokáže zvuk vytvořit omezenou naraci a vést nás k tomu, čeho si všímá postava. [7]

Ve 3. minutě, kdy jsou Nany s Máňou v kanceláři, zazvoní telefon. Vzhledem k tomu,
že se telefon nenachází v obrazovém poli, jedná se o zvuk mimoobrazový. Tento prvek plní hned více funkcí naráz: a) poskytuje divákovi informaci o uspořádání prostoru,
ve kterém se hlavní postavy nachází b) probouzí v divákovi jistá očekávaní v aspektech volajícího (klademe si otázku, kdo že je to na opačné straně telefonu a co po Nany chce?) c) telefon je prvkem, jenž je kompozičně motivovaný, jelikož následující hovor
má zásadní dopad na průběh děje.

Po celé trvání scény, kdy je Máňa u Karla a suší si šaty, sestává zvuková složka především z dialogu dvou osob. Nicméně v 46. minutě, kdy Máňa s Karlem pijí horké mléko a rozmlouvají, zazní odněkud: „Dobré jitro!“ Divák, ani hlavní postavy nejprve netuší, odkud zvuk přichází; opět jsme tedy svědky mimoobrazového zdroje zvuku. Máňa s Karlem se následně otáčí za zdrojem zvuku a pohyb kamery jejich pohled následuje, přičemž odhaluje rozhlasový aparát. V tento okamžik je rozsah vědění značně široký, jelikož se dozvídáme určité věci ve stejný okamžik jako hlavní postavy. Kamera se přesouvá zpátky k Máni a Karlovi a pokračování jejich hovoru se stává opět primárním, ovšem se zvukem rozhlasového aparátu v pozadí, jehož pozice v prostoru
je nám již objasněna. [8]

Výskyt nediegetického zvuku

Nediegetický zvuk je takový zvuk, který pochází ze zdrojů mimo svět příběhu. Běžným typem nediegetického zvuku bývá hudba přidaná k filmu, za účelem přibarvení děje. Filmová narace však mnohokrát záměrně stírá hranice mezi prostorem fikčního světa
a prostorem mimo něj. Toto záměrné narušování konvencí lze využít k zmatení
či překvapení publika, ke komickým účelům nebo k vytvoření dvojznačnosti. [9]

Ve filmu Ze soboty na neděli převládá bezesporu diegetický zvuk nad zvukem nediegetickým. Ten se v celém filmu objevuje velmi zřídka, navíc až v závěrečných scénách. První stopu nediegetické hudby je možno vypozorovat přibližně v 50. minutě, kdy Karel omylem propálí Mániny půjčené šaty. Nejdůležitější výskyt nediegetické hudby pozorujeme přibližně za polovinou 57. minuty, kdy Máni vypadne z peněženky tisícikoruna a Karel tak začne pochybovat o její mravnosti. Píseň od Jaroslava Ježka[10], jenž se objevuje ve filmu vždy v podobě diegetické, najednou získává nediegetický ráz
a její orchestrální variace značně obohacuje celou scénu a dotváří tak její mimořádnost.

Postavení filmu Ze soboty na neděli v Československu a zahraničí

„Z kontextu české dobové produkce Machatého film vybočuje soustředěnou snahou
o zapojení zvuku jako nového výrazového prostředku filmové tvorby. Zřeknutí
se společné realistické existence obrazu a zvuku na filmovém plátně poskytlo tvůrcům větší volnost při montáži záběrů, především u sekvencí budovaných na základě abstraktních vizuálních motivů, např. rytmu herecké akce, pohybů a linií předmětů.“ [11] Zajímavostí je, že původně několikatýdenní milostný příběh se postupem času zredukoval na popis událostí jedné noci, a že vedení společnosti A-B, která film vyrobila, původně příliš nepočítalo s úspěchem v zahraničí. Přesto se Machatého zvukový debut prosadil i v cizině, a to především ve Francii, kde vznikla za dohledu režiséra francouzská verze. [12]

Širší teze by mohla dále rozvádět a porovnávat aspekty prvních zvukových filmů české kinematografie v kontrastu s filmem Ze soboty na neděli, který není řazen do první pětice[13] zvukových filmů v Československu, avšak jako první sklidil úspěch. Zajímavé
by jistě bylo zdůvodnit, proč se tak stalo a podchytit faktory, které k dané situaci vedly.¨

Závěr

Cílem práce bylo zmapování zvukové složky ve filmu Ze soboty na neděli od režiséra Gustava Machatého. Analýza raného českého zvukového filmu, jenž sklidil úspěch i v zahraničí, byla zaměřena primárně na zvuk diegetický, jenž v daném díle značně převládá, neopomíjí avšak důležitost nediegetické zvukové složky. Poslední kapitola lehce nastiňuje postavení filmu Ze soboty na neděli jak v české kinematografii, tak v kinematografii zahraniční, jelikož právě díky aspektům výše rozebíraným se film stal ve své době tak výjimečným. Navrhnuta byla taktéž možnost dalších badatelských záměrů, jenž by spočívaly v porovnání jednotlivých filmových děl dané doby s filmem Ze soboty na neděli, čímž by došlo k vědeckému zdůvodnění, proč byl právě tento snímek úspěšnější než starší zvukové snímky v Československu.

---