Věčný Uprchlík

Patrik Červák Glosaria 2016

Lotyšský dokumentární film Boží ptáčci režisérky Dzintry Geky uvedlo ve středu 24. února Univerzitní kino Scala ve spolupráci s Filharmonií Brno; hudbu k filmu totiž zkomponoval lotyšský hudební skladatel Pēteris Vasks, jehož houslový koncert Vzdálené světlo zazněl na čtvrtečním a pátečním koncertu brněnských filharmoniků v podání vynikající houslistky Aliny Pogostkiny.

Ale zpět k promítání. Na české premiéře byl kromě režisérky přítomen i skladatel Vasks a velvyslanec Lotyšské republiky. Všichni diváci v sále si samozřejmě byli vědomi toho, proč dokument vznikl a je promítán po různých evropských městech – s únavnou a hystericky se vyvíjející uprchlickou krizí argumentuje režisérka Geka tím, že před sedmdesáti léty to byli právě Lotyši (samozřejmě i mnoho dalších národů, o kterých ale dokument nevyprávěl), kteří se stali emigranty, když opouštěli svou vlast před postupující Rudou armádou, aby se vyhnuli nevyhnutelnému sovětskému jhu. Film sleduje osudy tehdy malých dětí, které, ať se svými rodiči nebo sami, utekli před sovětským obrem na Západ.

Dokument zcela oprávněně potvrzuje zvrácenost sovětského režimu a odsuzuje ho jako daleko příšernější, nežli ten, který se vyvinul v nacistickém Německu. Takový postoj je i dnes velmi důležitý, poněvadž mnoho z nás nemá o zvěrstvech, která se děla v Sovětském Svazu nebo v zemích jeho vlivu, ponětí. Je to však jediné pozitivum celého filmu; jako takový je určen spíše Lotyšům, kteří mají všechny historicko-společenské souvislosti proč, kdy a kam jejich krajani utekli. Obrazový materiál, který poskytuje minimum nezajímavých dobových záběrů a naopak téměř celou dobu sleduje lotyšské emigranty v jejich překýčovaných domech v Kanadě, Spojených státech či Německu je naprosto nepodstatnou složkou v díle, ve kterém by měl mít rozhodující roli. Tento dokumentární film by se tudíž mohl vysílat i v rozhlase, ve kterém by měl úplně stejný dopad jako na stříbrném plátně. Hudba Pēterise Vaskse, tvoří stejně jako obraz podružnou součást filmu, a je použita pouze jako podkres při uplatnění oné hrstky dobových záběrů. Divák si ji v podstatě téměř nevšimne a v žádném případě ho nezaujme.

Některá dobová fakt však byla velmi zajímavá; když například starosta německého Blombergu uvolnil v roce 1946 padesát domů pro uprchlíky z Baltu. Pokud bychom však takovýto projev dobrosrdečnosti a laskavosti chtěli převést do současnosti, velmi rychle by se narazilo na nevídaný odpor. Nemělo by se však zapomínat, že po druhé světové válce to byly osoby se stejnou kulturou a náboženstvím, kdo potřeboval pomoc a které, slovy samotných Lotyšů, neměli sebemenší problém se začleněním do společnosti, která se nelišila od té jejich. A tak se mnoho uprchlé pobaltské inteligence mohlo i zapojit do vysokého kulturního života jak v Německu, tak i v Americe.

Po zhlédnutí tohoto nicneříkajícího a v podstatě pro nás i zbytečného dokumentu působí Lotyši žijící v emigraci ve Spojených státech amerických nebo Kanadě jako sebestřední a samolibí jedinci, kteří za dobu sedmdesátileté existence mimo svou vlast přišli o vše evropské. Nejzajímavější na těchto lidech je však jejich vlastenectví; mnoho z nich už svůj rodný jazyk naprosto zapomnělo, nicméně se scházejí s ostatními Lotyši na něčem, co by se dalo nazvat obrozeneckými schůzkami, na kterých zpívají lotyšské písně (pravděpodobně s příšernou lotyšskou výslovností) a tančí tradiční lotyšské tance.

Jejich zajímavé pojetí vlastenectví by se dalo shrnout slovy jedné z nich: „Já jsem vlastenka, miluji Lotyšsko a naší kulturu, ale nikdy bych se zpět nevrátila. Ubíjel by mě ten stereotyp, že bych musela pracovat a žít pouze mezi Lotyši.“