Viktor Šostak a zakarpatský hudební folklor

Zuzana Šalplachtová Studie 2015

Úvodní stať, která přibližuje zaměření a cíle celé knihy, pochází z pera Ihora Macijevs’kého, který v současné době působí v Petrohradě. V jeho pojednání nelze přehlédnout slova chvály a ocenění Šostakova celoživotního přínosu na poli zakarpatského hudebního folkloru. Šostak mimo jiné vedoucím několika zakarpatských lidových ansámblů a v roce 1980 založil v užhorodském muzeu oddělení lidové zakarpatské hudby. Tato kniha je soupisem jeho poznatků právě z oblasti zakarpatského hudebního folkloru, což je odvětví, jemuž se v rámci muzikologie prakticky žádná pozornost nevěnuje. I přes fakt, že kniha patří svým zaměřením mezi výjimečně přínosné publikace, můžeme v ní pozorovat velké množství chyb a nedokonalostí.

Nyní se podívejme na členění této knihy. Po již zmíněné předmluvě Ihora Macijevs’kého následuje jedenáct samostatných kapitol. První z nich nese název Archaické formy instrumentální hudby na Zakarpatí. Po několika odstavcích je zřejmé, že autor je příliš pohlcen subjektivními pocity a svojí celoživotní prací v rámci zakarpatského hudebního folkloru, a tak nezřídka místo faktických údajů sklouzává spíše k jakési dojmologii. V této chvíli nám dává mnohem větší smysl věta z úvodu Ihora Macijevs’kého: „Hudba je pro Viktora Šostaka dominantní v celém jeho životě, zájmech i činech.“ Je zřejmé, že autor, který do psaní odborné publikace vnese z větší části své subjektivní postoje, nemůže a priori sepsat knihu na takové úrovni, jaká se od vědeckých spisů očekává.

Následují kapitoly s těmito názvy: II. Lidové hudební nástroje Zakarpatí. Tradice a formy její existence. III. Role hudebního instrumentáře v tradičních zakarpatských obřadech. IV. Typy lidových hudebních ansámblů Zakarpatí. V. Lidové hudební nástroje v tradiční kultuře Maďarů na Zakarpatí. VI. Lidové hudební nástroje Rumunů na Zakarpatí: morfologie kultury. VII. Hudební komunikace v pastevecké tradici na Zakarpatí. VIII. Hudební nástroje pastevecké tradice na Zakarpatí: magie a démonologie. IX. Originální vztah jazyka a hudby. X. Jednota slova a hudby v zakarpatském folkloru: regionální aspekt. XI. Uchování pro příští generace. Ona výše zmiňovaná příliš subjektivní pojetí problematiky zakarpatského hudebního folkloru jsou nejvíce markantní v kapitolách I., III., VII., VIII. a XI. Na druhé straně v mnohých kapitolách skutečně nalezneme cenné a relevantní informace.

Za zmínku stojí zcela jistě druhá kapitola, která je zpracována více muzikologicky. Se stručným popisem a většinou i fotografií jsou zde vyobrazeny všechny lidové hudební nástroje tohoto regionu. Rozděleny jsou do tradičních organologických kategorií na idiofony, membranofony, chordofony a aerofony. Každý zde uvedený nástroj je ještě navíc zařazen do Hornbostelovy a Sachsovy organologické systematiky. Tento fakt poukazuje na autorovu skutečnou orientaci v organologické problematice a ačkoli nejsou popisy jednotlivých nástrojů zdaleka tak vyčerpávající, jak by mohly být, stává se díky faktografickým údajům tato kapitola po odborné stránce nejlepší z celé publikace.

Nutno říci, že ukrajinské knihy nebývají většinou po grafické stránce zpracovány na vysoké úrovni. V knize Цінності, що виходять за межі часу je tento problém velmi výrazný. Na mnoha místech jsou obrázky velmi nešikovně umístěny a narušují plynulé čtení textu; běžně se můžeme setkat s tím, že na jedné stránce je jeden obrázek umístěn tak, že jej text obtéká pouze nahoře a dole, a o kousek níže je jiný obrázek naformátován s obtékáním těsným (např. str. 121 a 122). Umístění popisků obrázků není jednotné; u některých je popisek umístěn pod obrázkem (str. 32), jinde vedle něj (str. 33) a u některých obrázků či fotografií popisky zcela chybí. Dalším prohřeškem v této otázce je použití obrázků, které nejsou prakticky vůbec čitelné, navíc jsou všechny pouze černobílé. Na příklad na str. 114 se nachází obrázek, s popiskem Trembity. Fragment „strašného soudu“, kostel Svatého Ducha, vesnice Koločava v Mižhirs’kém okrese, Zakarpatská oblast. Zřejmě se jedná o obraz či nástěnnou malbu z tohoto kostela, která má zobrazovat hráče na trembitu při nějakém soudním procesu. Bohužel obrázek je v tak příšerné kvalitě, že nebýt popisu, jen stěží by někdo poznal, že má obrázek znázorňovat výjev s lidmi (trembity ovšem na obrázku rozpoznatelné vůbec nejsou). V obdobně špatné kvalitě jsou např. fotky citer na str. 35 či fotka zozuljí ze str. 45. Naprosto závažným pochybením se jeví taktéž mapa na str. 75, kde je vyobrazena Zakarpatská oblast, rozdělena na několik částí, přičemž každá je zvýrazněna jinou texturou. Pod mapou je popisek Typy instrumentálních souborů na Zakarpatí, a to je vše, co se zde dozvíme. Zcela chybějící legenda tak z této mapy dělá zbytečný a nesrozumitelný obrázek.

Vinou nedostatečné průpravy autora v oblasti hudební metodologie se v publikaci objevují chyby, na něž západní muzikologie není již zvyknutá. Autor prakticky vůbec nevyužívá kritického posouzení předností či nedostatků fenoménu, který zrovna popisuje (na tomto místě je nutné říct, že celá kniha má zejména deskriptivní charakter). Nesklouzává-li k subjektivnímu hodnocení, v němž se odráží zejména jeho silná zainteresovanost a hrdé národní cítění, zůstává pouze u konstatování faktů, které ale nezasazuje do širšího kontextu. Z těchto důvodů se Šostakova kniha stává nadneseným popisem lidové zakarpatské hudební kultury a několika historických faktů bez souvislostí. Autor prezentuje svůj vlastní náhled, avšak v knize výrazně chybí kritika pramenů a interpretace.

V celém díle se na příklad nesetkáme s termínem folklorismus, který je v současné etnomuzikologii velmi diskutovaný, dokonce i v ukrajinských odborných kruzích našel již své místo (viz např. ХАЙ, Михайло. Музична інструментальна культура українців. Дрогобич: Коло, 2007). Je proto s podivem, že Šostak v souvislosti s ansámbly, které jsou uměle vytvořeny výhradně k pódiové produkci, hovoří pouze o folkloru. Může se zde jednat o neznalost současné terminologie v etnoorganologickém diskursu, nebo o cílenou snahu ignorovat zavedení pojmů druhotná existence folkloru (případně folklorismus). Obě varianty jsou ovšem výrazným pochybením ve vědecké publikaci. I přes všechny výtky, které k Šostakově knize byly uvedeny výše, můžeme přeci jen nalézt i mnoho pozitivního. Největším přínosem této knihy je snaha o zmapování situace v hudebním folkloru na Zakarpatí z hlediska historického a organologického. Právě kapitola o hudebních nástrojích v sobě nese snad zatím nejlepší přehled, jaký byl doposud publikován. Odhlédneme-li od často špatné kvality fotografií, můžeme i je počítat mezi cenný materiál, neboť mnohé z nich jsou ze začátku dvacátého století a pocházejí ze soukromých archivů. Z knihy Цінності, що виходять за межі часу lze vyčíst, že autor lidové hudbě ve svém rodném kraji zasvětil celý život. Kamenem úrazu se ovšem stává, když se toto přehnané zalíbení setká se snahou o odbornou publikaci a s nedostatečnou metodologickou průpravou. Smutným konstatováním zůstává, že publikace tohoto charakteru jsou v ukrajinské odborné literatuře poměrně častým jevem, ty zdařilé jsou zastoupeny mnohem méně a nezřídka pocházejí od autorů, kteří jsou ve styku se západoevropskou či americkou muzikologií. Obor, který na Ukrajině nemá tradici, je přinášen z vnějšku velmi pomalu a v současné době je stále ještě křehký. Možná by bylo až naivní chtít, aby na Ukrajině byly vydávány muzikologické publikace, jež by se mohly srovnávat s těmi, které vycházejí např. v západní Evropě. Šostakova kniha je tak krásným příkladem toho, že zasvětit život studiu konkrétnímu (velmi úzkému) oboru, ještě neznamená umět napsat kvalitní publikaci. Nezbývá než doufat, že na ukrajinských univerzitách brzy začne lepší průprava budoucích vědců, a tak se dočkáme i lépe zpracovaných knih o neobyčejně bohaté a pestré ukrajinské hudební kultuře. Jistě by si to zasloužila.


Literatura:
ШОСТАК, Віктор. Цінності, що виходять за межі часу. Ужгород: Карпати, 2014.


Text vznikl v rámci předmětu doc. Beka VH_103 Metodologie hudební vědy, jaro 2015.