Výlet pana Broučka do Měsíce

Šárka Mazalová Studie 2014

Jak píše Jiří Zahrádka v textu, který vychází z jeho statí publikovaných k Výletům uvedeným v Národním divadle v Praze z roku 2003: „Janáčkova v pořadí pátá opera Výlety páně Broučkovy je co do složitosti geneze i hledání konečného tvaru díla jednou z nejkomplikovanějších oper vůbec. Vždyť asi žádná z oper v hudební historii se nemůže pochlubit takovým množstvím literátů podílejících se na vzniku libreta. Janáček psal tuto operu kvůli problémům s libretisty bezmála deset let, přičemž první díl bilogie mu trval celých devět let, oproti tomu druhý díl napsal již „lehkou rukou“ za pouhých devět měsíců. Celková koncepce díla dělala skladateli těžkou hlavu; vznikaly různé verze samostatného Výletu pana Broučka do Měsíce, dále bilogie vzniklá přikomponováním druhého dílu Výletu pana broučka do XV. století a dále verze založená na přepracování obou dílů opět v jeden výlet měsíční, který měl však málo společného s původní vizí. Tato nejistota může být v samotném díle patrná, avšak Výlety páně Broučkovy jsou důležitým článkem na cestě k nabytí nejenom ideové jistoty při výběru námětů dalších oper, ale i k vytříbenému opernímu jazyku, jaký u Janáčka sledujeme počínaje Káťou Kabanovou.“

Pro přehlednost bych tento esej rozdělila na několik pomyslných částí, ve kterých se budu postupně věnovat nejprve literární předloze, vývoji a vzniku libreta, dále hudební složce a instrumentaci opery, nelehké dramaturgii již v době vzniku opery a v neposlední řadě také konkrétním příkladům či podnětům, které mne zaujaly při zhlédnutí této unikátní inscenace. Unikátní proto, že v rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2010, jsme totiž mohli vidět světovou premiéru původní verze této opery z roku 1917 v režii Pamely Howard. Jen dodám, že ona premiéra se konala 19. 11. 2010. Ráda bych tak začala dobou, kdy autor ještě neuvažoval o díle jako o bilogii a dění se tedy točilo kolem samostatné burlesky Výlet pana Broučka do Měsíce.

Co se námětu týče, Janáček zprvu uvažoval hned o několika literárních předlohách, ale nakonec se rozhodl pro humoristickou prózu Svatopluka Čecha Pravý výlet pana Broučka do Měsíce. Je třeba podotknout, že není zcela jasně známo, kdy se tak stalo, ale jeden z prvních dokladů autorova zájmu o toto dílo pochází z března roku 1908. Janáčka patrně k rozhodnutí zhudebnit toto dílo ovlivnil samotný syžet. Patrně hledal satirický námět, prostřednictvím kterého by si důvtipně avšak přitom trefně a naprosto cíleně mohl vyřídit účty s osobnostmi, které již dlouhodobě útočily na jeho dílo i na jeho osobu samotnou. Pro Janáčka to však nebylo zdaleka první setkání s dílem Svatopluka Čecha. Na přelomu let 1887/1888 požádal Janáček literáta o svolení otisknout část dvou kapitol z jeho tehdy nově vydané knihy Pravý výlet pana Broučka do Měsíce pro svůj časopis Hudební listy, jež v lednu 1888 také dostal. O rok později žádá Janáček Svatopluka o přebásnění Královniček, v roce 1890 komponuje smíšený sbor Naše píseň taktéž na jeho báseň. V roce 1895 uvažuje Janáček o kantátě na Čechovy Písně otroka. Výčet spojení tvorby těchto dvou osobností zakončím rokem 1912, kdy vzniká balada pro orchestr Šumařovo dítě. Chtěla bych však zdůraznit, že Svatopluk Čech již v této době nežil, zemřel 23. 2. 1908. Po špatných a v tomto směru patrně i dostačujících zkušenostech se získáváním autorských práv v případě opery Šárka, Janáček nejprve požádal o svolení ke zhudebnění díla Čechovy dědice. Úkolem v této věci byl pověřen Artuš Rektorys, který svolení i když s podmínkou (aby text byl umělecký a šířil původní myšlenku díla), skutečně dojednal. Celá záležitost se tak povedla vyjednat vzhledem k době autorova úmrtí až překvapivě rychle- tedy koncem března 1908. Nyní mohly začít práce na libretu, což se však později ukazuje jako obrovský problém, který ve výsledku celou práci prodlouží o devět let, ale samotného Janáčka nakonec dovede k poznání, že si v budoucnu bude tvořit libreta ke svým operám sám.

Jak bylo řečeno v úvodu eseje, na libretu se podílelo hned několik literárních osobností, které ať už z důvodů časových, technických, politických, nebo i lidských a čistě osobních nebyly schopny libreto dle požadavků Janáčkových zpracovat. Zvrat nastal 31. ledna 1917, kdy převzal opětovně práci na libretu František Serafínský Procházka, který s libretem Janáčkovi prostřednictvím drobných úprav pomáhal již v roce 1916. Procházka nyní využil i mnohých námětů a připomínek Maxe Broda. Přes Janáčkovu původní vizi a změny, které se děly v průběhu tvorby libreta jednotlivými literáty v průběhu oněch zmiňovaných devíti let, se nakonec Janáček v této době- na jaře roku 1917 rozhodl k razantnímu kroku, který utváří koncepci této opery do podoby, tak jak ji známe dnes. Upravil a zkrátil třetí jednání, které už začal nazývat jako dohra. Díky tomu samozřejmě došlo i ke změně na konci druhého jednání, kam byla včleněna scéna Würfla, Číšníka, Svatpluka Čecha a také Málinky a Mazala. Takže se toto jednání rozšířilo o společnou píseň tří umělců a monolog Svatopluka Čecha, který opěvuje mládí. Jelikož ale Janáček stále nebyl spokojen s dohrou, tedy dřívějším třetím jednáním, požádal Procházku, aby byl text libreta doplněn o Broučkovo probuzení a vystřízlivění. Janáček tuto myšlenku doplnil ještě o usmíření s hospodyní, kterou později nazval jako Fanynka. Ovšem v momentě kdy byla konečně dokončena dohra, se Janáček rozhodl o rozšíření tohoto operního díla o Výlet pana Broučka do XV. století, kvůli kterému byla ale paradoxně ona dohra posléze ve výsledku úplně zrušena. Veškerá práce na Pravém výletu pana Broučka do Měsíce byla skončena 29. 3. 1917, kdy došlo k dokončení opisu poslední verze partitury a dohry. Na návrh nakladatele, jímž se nakonec stalo nakladatelství Universal Edition Wien, byl název této opery změněn na Výlet pana Broučka do Měsíce. Veškerá vyjednávání o vydání stran opery Výlety páně Broučkovy jsou ale již ve znamení roku 1919. Přičemž klavírní výtah vydala Univerzální Edice 24. 9. téhož roku. A v roce 1920 po předchozích vyjednáváních potom vychází opera Výlety páně Broučkovy kompletně. Jen pro upřesnění dodávám, že Výlety páně Broučkovy jsou potom názvem pro celou bilogii na návrh F. S. Procházky. Premiéra díla se tak konečně mohla uskutečnit 23. 4. 1920 v Národním divadle v Praze. Po přiblížení literární předlohy a složité genezi libreta, bych se nyní ráda věnovala hudbě samotné, instrumentaci opery, případně jejím zvláštnostem. Z hudebního hlediska je tato opera zajímavá v tom, že dokáže diváka přenést z burleskní nálady do naprosté hymničnosti. Nese to s sebou dle mého názoru i ono usazení hlavní myšlenky mezi dvě scény- dva kontrasty. Scénu pozemskou oplývající veselím a sítí lidských vztahů a scénu měsíční, snovou plnou lehkosti. Ona hymničnost, o které jsem se zmínila vychází v určitých místech bezprostředně z názvuku na hymnus a byla zamýšlena jako příklad subtilního humoru. Janáček však obě scény představuje jako reálné tedy naprosto rovnovážné. Pokud bychom měli uvažovat o typických motivech postav, měli bychom asi začít hned měsícem. Měsíc samozřejmě není postavou, ale určitý hybatel v ději. Janáček mu vytvořil typický škádlivý fagotový motiv (h, a, fis- e, fis, a- h, a, fis, d- fis, d, e, a). Určitý motiv potom samozřejmě reprezentuje i měsíčňany, kterým zase patří sled šesti typických septakordů, které Janáček řadí sestupně za sebou. Začínají poněkud netypicky v C Dur. Samozřejmě že Matěj Brouček má také své typické fagotové „as, as, hes, ces, d“ plně vystihující jeho poněkud rázovitou postavu. Dalším výrazným bodem je dle mého názoru i popěvek Málinky a Mazala „Daleko není do rána“, které po skončení opery zůstává v hlavě asi nejednomu z nás.

Abychom se dostali také ke zvláštnostem instrumentace samotné, pomineme-li některé „Janáčkovské“ polohy hlasů (jak nás asi v případě autorových orchestrálních a hudebnědramatických kompozic moc nepřekvapí), nespornou zvláštností je užití poněkud netradičního nástroje. V tomto duchu se ve Výletu pana Broučka do Měsíce projevuje skleněná harmonika/ skleněné harmonium, která výborně dotvořila atmosféru i celkovou náladu Měsíce. Za dob Janáčkových již ale nebyla běžně užívaným nástrojem. I z tohoto důvodu ji na pražské premiéře roku 1920 nahradila celesta, která se používá i nadále. V poslední části eseje bych se ráda dostala k dramaturgii opery. Hovořit však o dramaturgických změnách je však s přihlédnutím k faktu, že píši o inscenaci původní verze z roku 1917 poněkud obtížné. Inscenace byla v režii Pamely Howard, britské scénografky, výtvarnice a v posledních letech také režisérky, která byla tedy i výtvarnicí projektu. Dirigoval sám Sir Charles Mackeras podle nové kritické edice Janáčkovy partitury. Jejím obsahem je původní závěr druhého jednání a dohra, díky čemuž bylo možné hrát samostatně první díl bilogie. Samostatný Výlet pana Broučka do Měsíce se již v Brně hrál, a to v roce 1926 v divadle Na Hradbách, tehdy však nebyla uvedena verze původní, ale šlo o zkrácení a do značné míry úpravu samotných Výletů. Hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka bylo precizní, postavám bylo dobře rozumět, osobně mne však ohromil sbor.

Ráda bych se nyní ale také vrátila k Pamele Howard, která dle mého názoru přistoupila k práci na opeře zodpovědně a její přínos vidím hlavně v tom duchu, že i když je Brouček označován jako jediná komická opera Leoše Janáčka (což jak víme, není zcela přesné označení), Howard ho uchopila pravdivě a realisticky a nevytvořila tak karikaturu. Její pohled byl tedy realistický, avšak ne na překážku původní myšlence Janáčka- prostřednictvím Matěje Broučka a zápletky ukázat na malost některých lidí. I když v kontextu dnešní doby by postava Broučka mohla vyznít nečitelně, nestalo se tak. Scénograficky autorka vyšla také z jednoduchosti za využití otočných kulis. Scéna nebyla přeplácaná, přesto živá a barevná a i při opětovném zhlédnutí opery o rok později mne opět překvapila v tom, že jsem si dokázala i přes její jednoduchost také tentokrát najít něco nového. Ráda bych vyzdvihla scénu, kdy dochází ke změně období, v níž vystupovala ženská část sboru. Zatímco první ženy hrabaly a odvážely v kolečkách spadané listí, další už smetaly sníh. Méně už se mi líbilo měsíční prostředí, což bylo způsobeno poněkud zvláštními kostýmy, kterým jsem nepřišla na chuť bohužel ani napodruhé. Osobně tak dávám své bezvýznamné plus spíše prvnímu dějství a dohře.

Závěrem eseje zbývá říci, že můj pohled na tuto inscenaci je následující. Záměr ukázat světu původní verzi tohoto díla, tak jak skutečně vypadalo, ještě než se Janáček rozhodl koncem první světové války připojit druhý díl a vytvořit tak bilogii, se více než zdařil. Nevidím proto vážnějších rozdílů, rozčarování či chyb této inscenace. Pokud jsem však měla připomínky skrz scénografii, jde jen o úhel pohledu konkrétního člověka, což i po tolika letech od svého vzniku vdechuje této opeře i dnes život a tím umožňuje nejen výlet pana Broučka do Měsíce, ale současně i Janáčkův výlet do dnešní doby. A to je fakt, kterého si v konečném výsledku nesmírně cením a je to taky jeden z důvodů, proč jsem si toto téma vybrala.

Literatura:

VOGEL, Jaroslav: Leoš Janáček: Život a dílo. Státní hudební nakladatelství, Praha, 1963.

ZAHRÁDKA, Jiří: Výlety páně Broučkovy – kapitoly ke genezi a recepci Janáčkovy opery. Disertační práce, FF MU Brno, 2005.

ZAHRÁDKA, Jiří: Text ze statí publikovaných k Výletům páně Broučkovým. Národní divadlo Praha, Praha 2003.

Text vznikl v rámci předmětu FF:VH_706 Literární opera.