Čisté, ryzí a řemeslně dávkované lkaní, které pohladí nejedno kočičí bříško. V půlce žhnoucího srpna vpochodovalo na internety album Tomáše Tkáče Povídej říkej mluv, které adresně hovoří a obsažně povídá. V samotném základu nahmatáme písničkářské postupy. Autor, konečně občansky vystupující z ulity kapelové anonymity (Adam de la Halle, Ayala Valva), vše zručně balí jako obratná žena za pultem šunku od kosti do šustivých nápaditých samplů. Sám, občas doprovázen, u počítače, 4 stěny. Rozehrává jakýsi odd pop vyrůstající na bázi experimentální elektroniky (severní islandský vítr?). Naříkání uvěříme a se syrovými výkřiky na vrub předešlé generaci nezbývá než souhlasit, protože „to přece všechno řeší“. I přes niterné monology prosvítá východisko, plánek trasy pro introverty, a šklebí se ironický nadhled. Samomluvy nejsou jedinou přísadou, neboť na desce zaznamenáme i příjemné hlasy Jiřího Feryny a Pavlíny Horvátové. Mluví spolu. Za reprákama. Mluví k nám.
V projevu i celkovém emocionálním náboji se zrcadlí oblíbené Květy, jéčkovská nevinnost a zastřenost Planet. Svérázné, tak trochu 2D texty vznikaly během 8 měsíců pendlování mezi Brnem a Prahou při překračování prahů a uzavírání dveří. Jako interagující pozorovatel si Tkáč dovoluje v brněnském kontextu sympaticky použít slovo „tramvajenka“. Již na úvod se alibisticky odevzdává do rukou dojmologického boha. Vadí, nevadí to? Titulní píseň tematizuje prachobyčejné pocity odcizení a opětovné tepající přítomnosti. Je osobní. Jako ponurá balada se plíží, ale lehkým krokem, tíživě najíždí z běhu oroseným beatem a vrcholí chrámovým rozechvěním. Pod jednoduchým vzezřením máme tendenci hledat záludnosti. „Doma místo sluníčka třezalka a na podlaze krev“ je možná sofistikovanější fráze, než se zdá. Když se podíváme za roh, zjistíme, že třezalka používaná na zklidnění nervů obsahuje hypericin, který způsobuje fotosenzitivitu, a tudíž při slunění popálení kůže.
Tomáš Tkáč
Mikropříběhy jsou servírovány ve zkratce. Čteme deníček, ocitáme se v počítačové hře. Zcela nesobecky znásilňujeme východy slunce i jazyk. Kachličky budeme chtít nekriticky zpívat u táboráku pod hvězdnou oblohou jen ve společnosti buřtu na voščuráku. Debut plný (od)stínů, pocitový, transparentní, bilanční dotváří černobílý cover z pera Antonína Handla. Kdo si může dovolit verš „v kočičím bříšku koťátko tiše vzlyká“? Snad ti, kdož se řídí tím, že „jestli máš doma kočičku tak se jí věnuj, za žádné jiné zvíře ji nevyměňuj“. Jsme na hraně, bahno poblíž, ale napětí z risku za to stojí.
Běžíš. Dokud běžíš. Děkujeme za Tvý ruce. Dokud ještě nebudeš cool. Mňau.
Poslouchej na bandcampu. Foto Jan Prokopius.
