Život a dílo slavkovského regenschoriho Františka Toufara-France (1897-1942)

Karol Frydrych Studie 2015

Jelikož manželství Antonína France s Helenou roz. Untersandrovou (* 18. srpna 1856, Slavkov u Brna - † 4. července 1896, Slavkov u Brna č. 300), stejně jako druhé manželství s Marií roz. Svobodovou (* 25. března 1869, Slavkov u Brna - † 3. února 1964), dámskou krejčovou ve Slavkově u Brna, nebylo naplněno zrozením dítěte, rozhodl se šedesátiletý Antonín Franc přijmout Františka Toufara – vnuka své sestry Barbory Toufarové, za vlastního.

Dle výnosu c. k. mor. místodržitelství ze dne 11. dubna 1911 č. 28746 se poznamenává:

„C. k. okresní soud ve Slavkově usnesením ze dne 5. dubna 1911 č. P 131/10/21 svolil, aby tento (František) byl Antonínem Francem, cestářem ve Slavkově za vlastního přijat a potvrdil smlouvou o tom ve smyslu § 181 ob. zák. obč. Adoptovaný má od této doby připojit ku svému rodinnému jménu jméno svého volitele a užívati jména František Toufar-Franc.“

Studium
František Toufar bydlel ve Slavkově u Brna (Růžová ulice č. 228) od 8. září 1901 – adoptivní otec se rozhodl pro osvojení po důkladné rozvaze, po deseti letech společného soužití. Základní vzdělání získal na Obecné škole (I. třída: 1903/1904 – V. třída: 1907/1908) a Měšťanské škole chlapecké (I. třída: 1908/1909 – III. třída: 19010/1911); ve Slavkově navštěvoval též Hudební školu Josefa Šerého, kde se nejprve učil hře na housle, později i hře na klavír a zpěvu. Ačkoli Antonín Franc neovládal žádný instrument, miloval hudbu, proto také koupil Františkovi po ukončení měšťanské školy nový klavír.

Vzhledem k podpoře otce a k dispozici hřivny absolutního hudebního sluchu, se František rozhodl dále odborně vzdělávat na Janáčkově Varhanické škole v Brně (1912-1914, 1918/1919). Ačkoli školní rok 1913/1914 byl nejčilejším a nejslibnějším rokem v historii této instituce, zdárný vývoj narušila I. světová válka. Františka postihla též nemoc – na doporučení Leoše Janáčka se zotavoval varhanickou službou v Ivanovicích na Hané. Také proto absolvoval třetí ročník (třebaže chtěl ve studiu kontinuálně pokračovat) až ve školním roce 1918/1919 – s vyznamenáním. U Mistra Janáčka měl předměty: improvizace, harmonie, skladba a rytmika.

V témže roce se Varhanická škola – ústav ku vzdělání učitelů hudby, skladatelů, kapelníků a sbormistrů – přeměnila na Státní hudební a dramatickou konservatoř Brno; Franc zde vystudoval dvouletý učitelský obor (17. září 1919 - 28. června 1921): v klavíru byl žákem Jaroslava Kvapila (1868-1950) a Viléma Kurze (1872-1945), ve sborovém zpěvu a řízení sboru Ferdinanda Vacha (1860-1939), v řízení orchestru Františka Neumanna (1874-1929), v instrumentaci Osvalda Chlubny (1893-1971), ve hře na housle Rudolfa Reissiga (1874-1939) a Oldřicha Vávry (1879-1957). Na absolutoriu je hodnoceno jeho umělecké nadání jako „vynikající“.

 

Složením zkoušky u Státní české zkušební komise pro učitele hudby v Brně 12. května 1921 získal nejprve aprobaci k vyučování hry na klavír a sborového zpěvu, 31. května 1922 též aprobaci učitele hry na housle. Učitelským zkouškám předsedal Eduard Tregler (1868-1932), funkci místopředsedy zastával Maxmilián Koblížek (1866-1947). Získanými aprobacemi nabyl „způsobilosti učitelské pro školy střední, pro ústavy ku vzdělání učitelů neb učitelek, pro školy státem subvencované i pro školy soukromé.“

Brannou povinnost František Franc splnil u Čs. Doplňovacího okresního velitelství v Brně (domobranecké skupiny), v hodnosti vojína čest. svobodníka po studijní dovolené 15. prosince 1920. Dne 28. září 1921 se oženil s Marií Kocianovou (* 5. srpna 1902, Slavkov u Brna č. 51 - † 21. března 1985), dcerou Jana Kociana (* 21. srpna 1863 - † 8. září 1951), měšťana a fotografa ve Slavkově u Brna a Františky rozené Richterové ze Šlapanic (* 2. dubna 1874 - † 29. prosince 1969). S ní měl tři dcery: Marii, provd. Kolníkovou (* 16. listopadu 1923, Slavkov u Brna - † 24. října 2006), Evu, provd. Újezdskou (* 3. listopadu 1928, Slavkov u Brna - † 10. září 2007) a Dobromilu, provd. Mandelíkovou (* 25. ledna 1933, Slavkov u Brna - † 23. února 2014).

Ředitel kůru, sbormistr Cyrilské jednoty (1922-1942)
Slavkovská kruchta měla za éry Francova předchůdce Josefa Šerého (* 1. října 1849, Vlašské Klobouky - † 4. září 1921, Slavkov u Brna) vynikající pověst. Šerý, absolvent tříletého varhanního kurzu ve Vídni, dal podnět ke vzniku Cyrillské jednoty ve Slavkově – z titulu regenschoriho pak řídil její pěvecký sbor (1885-1921), se kterým provedl oratorium Sedm slov Vykupitelových na kříži Josepha Haydna, části z Palestrinovy Missa Papae Marcelli a ze Stabat mater Antonína Dvořáka. Za zmínku rovněž stojí, že v posledním roce jeho působení měla jednota 177 členů: 3 zakládající, 8 čestných, 107 přispívajících a 59 činných. Za zásluhy o chrámovou hudbu mu byl udělen záslužný kříž Pro Ecclesia et Pontifice (7. března 1909), což je nejvyšší vyznamenání, které může papež udělovat i laikům.

V roce 1920 začal Franc nacvičovat členy Jednoty Orelské – budoucí čekatele a čekatelky činných členů Cyrilské jednoty. Od roku 1921 zastával post druhého varhaníka ve Slavkově, po smrti Josefa Šerého jej s platností od 1. ledna 1922 jmenoval „definitivním varhaníkem a ředitelem kůru“ děkan Václav Uhýrek (v dohodě s Kostelním konkurenčním výborem ve Slavkově). Zároveň se stal též uměleckým vedoucím jednoty, jíž věnoval nejvíce času: sbor nacvičoval 2x týdně (v úterý a pátek od 20 do 21 hod.), vystupoval s ním každou neděli na hrubé mši sv., často i o svátostném požehnání, při všech významných svátcích a církevních událostech. Smíšený sbor jednoty postupně doplnil o poměrně početný orchestr.

Mezi první výrazné úspěchy patřilo účinkování na svatbě Leopolda barona Wenzel-Sternbacha a Kristiny Bohumily z rodu Dubských v dubnu 1922 v Lysicích či svatodušní koncert 5. června téhož roku ve Slavkově.

Velkou manifestací víry, farnosti při chrámu Vzkříšení Páně a reformních ideálů byly oslavy padesáti let slavkovské Cyrilské jednoty konané pod záštitou brněnského biskupa Mons. Josefa Kupky: 27. října 1935 se hrála velká opereta Lojzička Jiřího Baldy a Jaroslava Jankovce, dne následujícího zazněla Missa brevis II. in D-dur, op. 9Eduarda Treglera, Patronu české země Vojtěcha Říhovského a Pange lingua in A-dur Petra V. Kociána. Téhož dne se ve dvoraně Spořitelny ve Slavkově konala také slavnostní akademie. Na hudební produkci se podílelo 120 zpěváků cyrilských jednot ze Slavkova, od sv. Michala v Brně a z Pustiměře; na varhany doprovodil koncertní Mistr Bedřich Antonín Wiedermann, řídil František Franc. Dvoudenními oslavami však entuziasmus z výročí neskončil: v průběhu Vánoc interpretoval sbor jednoty osm pastorálních mší: Gregorovu, Halíkovu, Hradilovu, Kolaříkovu, Mýtného a tři mše Janáčkova žáka Eduarda Marhuly.

K umělecky zlaté éře bezesporu patří léta čtyřicátá, např. v roce 1940 jednota účinkovala 75x ve farním chrámu Páně, realizovala 84 zpěvních zkoušek a měla 70 členů – z toho 55 členů a členek, 5 čekatelů a 10 čekatelek. Jedním z vrcholů v historii jednoty se stalo rozhlasové vysílání přenosu liturgie ze slavkovského kostela 20. října, kde zazněla Mše F-dur, op.17 Františka Picky pro smíšený sbor a orchestr, dále mužský sbor De profundis Antonína Hromádky, Pange lingua Petra V. Kociána pro smíšený sbor, Francovo graduale Liberasti nos, Domine pro smíšený sbor a Píseň k sv. Václavu pro sólový hlas s průvodem varhan. Na královský nástroj doprovázel Jaroslav Walter.

Cyrilská jednota se podstatným způsobem podílela také na veřejném koncertním životě. Uskutečnila koncerty k poctě významných skladatelů (Ludviga van Beethovena, Josefa Bohuslava Foerstera, Pavla Křížkovského, Bedřicha Smetany aj.) – posledním velkolepým podnikem pod taktovkou Františka France bylo provedení Stabat mater dne 6. dubna 1941 u příležitosti 100. výročí narození Antonína Dvořáka. Ke cti Slavkováků patří, že s výjimkou tenorového sóla zvládli produkci ve vlastní režii.

František Franc účinkoval také se sekcemi smíšeného sboru jednoty: např. s ženským pěveckým sborem mj. provedl kompletní cyklus Moravské dvojzpěvy Antonína Dvořáka, s mužským sborem tvorbu Josefa Bohuslava Foerstera, Karla Bendla aj. autorů. Po vzniku divadelního souboru Cyrilské jednoty se ujímal též nácviku a řízení hudebních složek četných her se zpěvy a operetních představení. V ochotnickém divadle vytvořil Franc velkou epochu, v které nastudoval a uvedl:

Balák, Karel: Madlenka z kovárny – opereta (1936-2x)

Balda, Jiří: Andulka Šafářova – hra se zpěvy a tanci (1926)

Balda, Jiří – Kohout, Jára: Lojzička – opereta (1935)

Balda, Jiří – Nížkovský, Ruda: Odtroubeno – opereta (1937)

Bartoš, Felix: Zasnoubení na manévrech – opereta (1930)

Bogner, Adolf: Úděl sirotka – drama (1924)

Branald, Richard: Každý snad má něco rád aneb Vincenc Duha, správný sluha – opereta (1933)

Faster, Otto: Pražské švadlenky – fraška se zpěvy (1924)

Fořt, Karel: Má panenka modrooká – lidová hra se zpěvy a tanci (1928)

Fořt, Karel: Tulácká krev – lidová hra se zpěvy a tanci (1926)

Fořt, Karel: Veselá bída – lidová hra se zpěvy a tanci (1926)

Fořt, Karel: Z českých mlýnů – hra se zpěvy a tanci (1930-2x)

Fořt, Karel: Slečinka z bílého zámečku – hra se zpěvy a tanci (1931)

Fryč, J.: Růžový talisman – opereta (1924)

Grohmannová, Slávka: V tom našem kostelíčku – opereta (1937)

Hejda, Štěpán: Dvě srdce tančí dokola – opereta (1936)

Jager, Xaver: Noční manévry – opereta (1923-2x, 1926)

Kubík, Josef – Mrázek, František – Regnis, V.: Brandejští dragouni – opereta 1935)

Kudela, A. V.: Skryté lásky – opereta (1923)

Labuda, Antonín (pseudonym Labuťa, Tóňa): Šumavský slavíček – lidová hra se zpěvy (1929)

Liška Doublebský, Josef: Růže prérie – opereta (1931)

Rajhel, Antonín: Když v háji pod strání lásce vyzvání – opereta (1930)

Rudloff, Jaroslav: Dědečkovy housle – vesnická povídka se zpěvy (1923-2x)

Rudloff, Jaroslav: Kozlanská garda – zpěvohra (1924)

Rudloff, Jaroslav: Na Kozlanském klepáči – vesnická povídka se zpěvy (1924)

Stěžerský, Václav: Dražba na nevěstu – fraška se zpěvy (1927)

Stěžerský, Václav (pseudonym F. K.): Lucifer aneb Zázračný elixír – opereta (1933)

Streit, Jaroslav: Mistr Šidlo aneb jak se ty kopyta rojily – fraška se zpěvy (1927-2x)

Šetina, Rudolf: Květy podzimu – opereta (1924)

Šetina, Rudolf: Píseň mládí – hudební veselohra (1923-2x, 1926)

Šíma, Antonín: Nezvedená Lída – obraz ze života se zpěvy (1936)

Tobis, K. – Špilar, V. – Mírovský, V. – Rohan, V.: Na tý louce zelený – opereta (1936)

Zamazal, Antonín (pseudonym Horský, M.): V poutech lásky – opereta (1926-2x)

?: Hančin románek – opereta (1932)

Tato jeho činnost vyvrcholila roku 1940 nastudováním a uvedením jednoaktové prokomponované komické opery V studni Viléma Blodka ve dnech 21., 22. a 29. září 1940.

Během prvních čtyřiceti let 20. století Cyrilská jednota vyprodukovala na 70 činoher, přes 60 zpěvoher a bezmála 70 nejrůznějších koncertů, večírků a hudebních akademií dále přes 50 celých mší a desítky děl menších forem - Franc na kůru interpretoval především skladby autorů: Johanna Caspara Aiblingera, Karla Čapky-Drahlovského, Josefa Förstera, Roberta Führera, Josefa Güttlera, Václava Emanuela Horáka, Josefa Chmelíčka, Františka Kolaříka, Pavla Křížkovského, Eduarda Marhuly, Václava Mýtného, Josefa Nešvery, Františka Picky, Ignaze Reimanna, Jakuba Jana Ryby, Vojtěcha Říhovského, Franze Schöpta, a Eduarda Treglera. V průběhu velikonočního tridua zaznělo Sedm slov Vykupitelových na kříži Josepha Haydna, Stabat mater Antonína Dvořáka, kantáta Na Golgotě Josefa Cyrila Sychry nebo oratorium Golgota Václava Hausmanna, vydavatele časopisů Českoslovanský varhaník, Hlasy hudební a Slovanská hudba.

Pedagog (1922-1942)
Hudební škola Josefa Šerého ve Slavkově vychovala od založení roku 1871 mnoho instrumentalistů a zpěváků – vydatně tak zasáhla do veřejného kulturního života města i regionu. Nutnost edukace dorostu pro chrámový orchestr a sbor Cyrilské jednoty si dobře uvědomoval i Šerého nástupce na kůru.

O získání koncese ke zřízení soukromé hudební školy vypovídá dopis Čs. okresní politické zprávy ve Vyškově ze dne 3. července 1922: „Poněvadž jste vyhověl podmínkám výnosu moravské zemské politické správy v Brně ze dne 15. ledna 1922, čís. 131.637/VII., kterým vzato na vědomí, že v domě č. 288 ve Slavkově otevřete hudební školu pro vyučování zpěvu a hře na klavír, housle a varhany, můžete začíti s vyučováním.“

Nově vzniknuvší Koncesovaná hudební škola Františka France ve Slavkově sídlila do jara 1930 na Růžové ulici č. 228 (dnes ul. Boženy Němcové), poté v nově postavené rodinné vilce na Štefánikově ulici č. 961 (dnes ul. Malinovského). Hudební škola Františka France ve Slavkově disponovala třemi učebnami – dvě menší učebny sloužily k individuální výuce, ve větší učebně probíhala hromadná výuka a koncertní vystoupení žáků (koncerty se ojediněle konaly i v sále Spořitelny).

Škola měla ze začátku čtyři obory: 1) houslový (přípravka + 4 ročníky pokračovací); 2) klavírní (přípravka + 4 ročníky pokračovací); 3) varhanní (přípravka + 3 ročníky pokračovací); 4) zpěv (přípravka + 3 ročníky pokračovací). Později přistoupil ještě obor akordeonový. Žáci byli přijímáni od osmi let, ve výjimečných případech i dříve. Vyučování probíhalo 2x týdně. Zápisné ve školním roce 1922/1923 činilo 4,- Kč, školné 240,- Kč.

K základní instruktivní literatuře hry na housle patřila Praktická škola hry na housle Jana Maláta, dále Studie pro housle, op. 45 Franze Wohlfahrta, 36 Etüden für Violine II., op. 20 Paula de Keysera, cvičení Otakara Ševčíka, Jacquese Féreola Mazase aj. Základem pro klavíristy byla Přípravná škola hry klavírní, op. 101 Ferdinanda Beyera, Theoretisch-praktische Klavirschule, op. 238 Louis Köhlera, ve vyšších ročnících etudy Carla Czerneho, přednesová literatura Petra Iljiče Čajkovského etc. Pro výuku hry na královský nástroj sloužila Theoreticko-praktická škola na varhany, op. 15 Josefa Trumpuse a 24 lehkých předeher pro varhany, op. 48 Františka Zdeňka Skuherského. Zpěv Franc učil dle učebnic Antonína Hromádky, dále např. používal sborník Pějme píseň dokola – 50 národních písní v úpravě Jindřicha Másla aj.

Vedle individuální výuky kladl Franc velký apel na nástrojovou souhru, proto elévům upravoval party tak, aby brzy mohli hrát se zkušenějšími hudebníky v chrámovém orchestru. Se svými žáky každoročně pořádal: tři až čtyři žákovské besídky, dětské pohádky se zpěvy, dětské karnevaly, hudební produkce a akademie se skladbami Antonína Dvořáka, Ludviga van Beethovena, Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Bedřicha Smetany aj.

Své žáky dovedl nadchnout a motivovat: někteří z nich pak pokračovali ve studiu hudby a této múze se věnovali cele, většina se zapojila do kulturního dění města v pěveckých sborech, instrumentálních souborech a ochotnických spolcích až do devadesátých let 20. století. Z hudební školy Františka France vzešli profesionálové: Václav Fanta (housle), Eva Francová (klavír), Marie Francová (klavír), Stanislav Hejdušek (zpěv), Jindra Krapková (klavír), Jiří Majer (muzikolog), Jan Spurný (hoboj), Jiří Volák (dirigování) a Joža Walterová (zpěv).

Zatímco František Franc zajišťoval výuku výhradně sám, za řízení školy manželkou Marií, jež převzala koncesi vdovským právem, zde působili učitelé: dcery Marie a Eva Francovy (klavír), Jaroslav Svoboda (housle), Josef Pukl (varhany) a Emanuel Pospíšil.

Marie Francová školu zrušila při odchodu na penzi roku 1955. Štafetu od 1. února 1956 převzala nově vzniknuvší státní hudební škola, na niž kontinuálně navazuje nynější Základní umělecká škola.

Krátkou epizodou se stalo Francovo působení v pozici učitele zpěvu na Státním československém reálném gymnasiu v Bučovicích (1. března-30. června 1933).

Dirigent Slavkovského orchestrálního sdružení (1937-1942)
Slavkovské orchestrální sdružení existovalo v letech 1934-1937 (pod vedením primária Bedřicha Krapka a bývalého vojenského hudebníka na penzi Františka Lauše) pouze jako menší salónní orchestr. S příchodem Františka France v roce 1937 se změnilo mnohé – soubor byl doplněn o instrumentalisty, kteří se do té doby věnovali výhradně chrámové hudbě, nejlepší žáky z Hudební školy Františka France ve Slavkově u Brna, o hudebníky, kteří nebyli organizováni v žádné kapele a o členy tehdy velmi úspěšného a kvalitního tanečního orchestru TAJB (= The amateurs jazz band), takže již v roce 1938 mělo těleso 45 členů. Záhy se členská základna amatérského symfonického orchestru ustálila na počtu padesáti hudebníků. První samostatný veřejný koncert se uskutečnil 7. května 1938, následně soubor realizoval ročně jeden až dva koncerty. Zásluhou soustavné umělecké práce byl orchestr schopen nastudovat a veřejně uvést Slovanské tance, IV. větu z Novosvětské symfonie, předehry Karneval a Můj domov Antonína Dvořáka, symfonickou báseň Vyšehrad, úryvky z oper Dalibor a Hubička Bedřicha Smetany, dále baletní hudbu Z pohádky do pohádky Oskara Nedbala a v kooperaci s Cyrilskou jednotou též operu V studni Viléma Blodka a Stabat mater Antonína Dvořáka.

Skladatel
Nedílnou součástí studia na Varhanické škole v Brně byla Nauka o skladbě hudební, vyučovaná Leošem Janáčkem, jež sestávala z dílčích předmětů: 1) O souzvucích a spojích souzvukových; 2) O tonině. Závěry a modulace; 3) Nauka o sčasování (o rytmu); 4) Skladba oporová (kontrapunkt); 5) Skladba popěvná (imitace); 6) Útvarnost skladeb (formace). Ačkoli ve třetím ročníku elévové povinně po léta komponovali mši pro smíšený sbor s průvodem varhan, v historicky posledním školním roce Janáčkovy školy to již pravděpodobně obligátní nebylo. V pozůstalosti se totiž zachovala kopie dotazníku ze dne 23. října 1933, adresovaná brněnskému muzikologovi a redaktorovi Pazdírkova hudebního slovníku naučného prof. Vladimíru Helfertovi, s chronologickým výčtem Francových skladeb – mše však uvedena není.

Píseň snoubencům – pro smíšený sbor a capella (1920)

Narodil se – vánoční vložka pro soprán, alt a varhany (1921)

Sláva Bohu – vánoční vložka pro soprán, alt a varhany (1921)

Jdi dítě již – smuteční smíšený sbor a capella (1922)

K oslavě Kosmákově – oslavný smíšený sbor a capella (1923)

Spi, dívko milená – smuteční smíšený sbor se sopránovým sólem a capella (1923), vydáno v roce 1931 v Brně u Otakara Pokoje

Dětská procházka – šest obrazů pro klavír (1924), vydáno v roce 1933 v Brně u Otakara Pokoje

Hrobe tichý – smuteční smíšený sbor a capella (1925)

Otče náš, mše F dur (Kyrie, Gloria) – pro smíšený sbor a varhany (1925)

Králi mocný – píseň k Pánu Ježíši pro soprán, alt a varhany (1925)

Dokonáno jest – vložka na Velký pátek pro smíšený sbor a capella (1925)

Prapor Krále – vložka na Velký pátek pro smíšený sbor a capella (1925)

Zakletý zámek – zpěvy k dětské pohádce s průvodem smyčcového orchestru (1926)

Tulácká krev – 3 zpěvní vložky do divadelní hry s průvodem orchestru (1926)

Mistr Šídlo – zpěvy k divadelní hře s průvodem malého orchestru (1927)

Zdrávas, Maria – pro sólo soprán a varhany (1927)

Dej Bože dvěma duším – sólová svatební píseň s průvodem varhan (1927)

Zlatá rybka – zpěvy k dětské pohádce s průvodem smyčcového orchestru (1928)

Buď zdráv, Velepastýři náš! – pro 3 ženské hlasy a capella (1928)

Světlá hvězdo – sólová píseň k sv. Václavu s průvodem malého orchestru (1929)

Našim novým zvonům – pro smíšený sbor a capella (1929)

Umřely jste – vložka k oblékání klášterních sester pro soprán, alt a varhany (1929)

K jmenování monsignora – oslavný smíšený sbor a capella (1929)

Vzhůru do Slavkova – pochodová píseň s průvodem malého orchestru (1931)

Matko přesvatá, arr. – pro čtyřhlasý ženský sbor (1931)

Krakonošova medicína – zpěvy k dětské pohádce s průvodem smyčcového orchestru (1932)

Přispěchejte – pohřební vložka pro smíšený sbor a capella (1932)

Podzim – šest nálad pro klavír (1933)

Jelikož s opisováním partů a partitur vypomáhali další hudebníci, autorství neoznačených rukopisů v pozůstalosti a farním archivu lze určit jen stěží. Dle kroniky Cyrilské jednoty z jeho tvorby nejčastěji zněla Píseň k sv. Václavu pro sólový hlas a varhany. K posledním pracím patří graduale Liberasti nos, Domine (1940) pro smíšený sbor.

Je nasnadě, že Franc komponoval pro potřeby kulturního dění ve městě: drobnější i rozsáhlejší skladby chrámové, hudební složky divadelních her či instruktivní dílka pro své žáky na hudební škole. Z dochovaných skladeb stojí nejvýše klavírní cyklus Dětská procházka, jenž obsahuje skladbičky: 1. Procházka, 2. Lanochodec, 3. Houpačka, 4. Loutkové divadlo, 5. U kolotoče, 6. Kolovrátek.

Závěr
O posledních chvílích života Františka Franze kronika Cyrilské jednoty uvádí: „Nacvičený a připravený Smetanův koncert, který se měl uskutečnit koncem ledna 1941, se nekonal pro onemocnění a pak úmrtí našeho sbormistra. Jak žil stále s hudbou Smetanovou jsme poznali v jeho nemoci, i když měl oči zavřené, stále bylo vidět pohyby rukou a na otázku: Co dělá?, odpověděl: Musím stále dirigovat Českou píseň. To byl jeho oblíbený sbor. Provedení mu však nebylo souzeno - zemřel neočekávaně 31. ledna 1942 po krátké nemoci ve věku pouhých 45 let. Účast na pohřbu ukázala, jak byl oblíben lidmi nejen ve Slavkově, ale v celém okolí pro svoji klidnou a mírnou povahu a pro kázeň, kterou měl ve svém sboru a orchestru. Žil jen pro to a svoji rodinu.“ Pohřbu se zúčastnilo mj. také dvanáct kněží.

František Franc působil ve Slavkově jako polypersonální osobnost – ředitel kůru, varhaník, sbormistr, dirigent, ředitel hudební školy, skladatel, organizátor hudebního života – dvě desetiletí.