ALBUM J. L. Procházky z let 1860–1888

prosinec 2013 Eva Mikulášková Kritiky 2013

Dr. Jan Ludevít Procházka

Klavírista, skladatel inspirovaný především folklorem, dirigent (zal. a řídil smíšený sbor Umělecké besedy – korespondence s Lisztem a Hansem von Bülowem: Legenda o svaté Alžbětě, regenschori při pravoslavném chrámu sv. Mikuláše v Praze, řed. jednoty svatovítské), pedagog, hudební kritik a editor (Národní listy, zal. Hudební listy a Dalibor, vyd. české písně a sbory), organizátor koncertů (Musica sacra, jednatel spolku Hlahol), založil s F. L. Riegerem hudební odbor při Museu Království českého (základ sbírek dnešního Českého muzea hudby).

V Albu je hojně zastoupena korespondence s Leopoldem Eugenem Měchurou. Ten provozoval známý pražský salón, který navštěvoval i Fr. Palacký (Měchurův švagr). Procházka nastudovával Měchurovy skladby v Umělecké besedě (Štědrý den, Pohřeb na Kaňku, Májová noc ad.), kdy můžeme nalézt i Měchurovy připomínky k Procházkovu provozovacímu aparátu, ale i jeho vztah k dílu Richarda Wagnera nebo Smetanovu Daliboru.

Další významnou kapitolou je Procházkova korespondence s představiteli dobové moderní české hudby (Smetana, Dvořák, Fibich, Bendl, Křížkovský…). S Bedřichem Smetanou dramaturgicky zajišťoval abonentní koncerty Umělecké besedy (korespondence se zahraničními skladateli a interprety – př. houslista Eduard Reményi). Smetanova díla propagoval v Hamburku – Trio g moll, Z mého života a velice úspěšně Dvě vdovy, ke kterým je vedena rozsáhlejší korespondence. Ta se dá samozřejmě srovnat s Löwenbachovou knihou Bedřich Smetana a Dr. Ludevít Procházka. Vzájemná korespondence. z roku 1914. Smetana se ku příkladu vyjadřuje, že po požáru Národního divadla má finanční problémy kvůli tomu, že nedostal honorář za Libuši a nemůže do Hamburku na premiéru Dvou vdov přicestovat.

Některé z dopisů dokládají i vřelý vztah obou známých osobností, jako např. tento dopis Pavla Křížkovského.[1]

„Dobrý Jeníčku!

Předešlé psaní bylo již 20. Dubna připraveno. Že jste již rozhořčen nade mnou, snadno nahlížím, a stydím se náležitě. Ale nesouďte příliš přísně, neboť to si můžete pomysliti, že bych bez náležité příčiny takové ošklivé nedbalosti se nebyl dopustil. Hlavní příčiná mého mlčení ležela v mnohých nemilých až i smutných příhodách, které mně mezi tím, co jsme se posleze viděli, potkaly. Pomlčím o té moji staré obyčejné písničce, kterouž jsem Vám již dosti často předspíval, totiž že nemám žádné důvěry do mé hudební schopnosti, a že se tedy čím dále, tém vice zmocňuje mne malomyslnost ducha mého, kteráž mne od dalšího pokračování na cestě umělecké zdržuje! [...]”

„Milý příteli

Pamatujete se ještě na onen Kvintett (A dur) s klavírem který asi před 14 lety zásluhou Vaší poprvé v Praze hrán byl? Nemohu se nikde dopídit své partitury. Jenom vím, že Vy jste si dal onen Kvintett opsat a snad jej ještě máte. Kdyby tak bylo, prosil bych Vás snažně mě jej laskavě zapůjčit dal bych si jej opsat.

Nyní tak někdy rád se koukám na své staré hříchy i rád bych tuto po dlouhém čase viděl.

Račte laskavě koresp[ondenčním] lístkem dáti zprávu.

Vám vždy oddaný

A. Dvořák”

V levé části dvojstránky je vždy uveden popis autora a obsahu dopisu, na pravé části nalezneme fotografii a pod ní přesný přepis dopisu. Ten je doplněn číslem foliantu s přesnými rozměry (83 x 139 mm) a poznámkou. Zde se např. nachází, že „Klavírní kvintet A dur, op. 5 měl premiéru na první Procházkově hudební zábavě 22. 11. 1972. Původní rukopis kvintetu je nezvěstný, zmiňovaný opis, revidovaný A. Dvořákem, je uložen v NM-ČMH pod sign. S 76/1587.”

V duchu dobového panslavismu a rusofilství propagoval Procházka také ruské (Rubinštejn) a polské autory, jakož i písně slovanských národů – sbírky Slavia a Písně slovanských národů, Slavische Volksweisen – ale udržoval také korespondenci s rakouskými autory (hl. z Grazu). Lze dohledat i jeden dopis muzikologa Huga Riemanna nebo F. H. Thieriota.

Album je velice profesionálně vyhotoveno (členění, poznámky, fotografie) ve dvojjazyčném znění a skýtá mnoho příležitostí k odkrytí souvislostí kulturního dění nejen v českých zemích, ale i vztahů známých hudebích interpretů, skladatelů a kritiků druhé poloviny 19. století. Jeho obsah je velice čtivý a trefně dokreslovaný věcnými poznámkami s odkazem na literaturu.