Kniha navazuje na v mnoha ohledech přelomový a iniciační soubor teoretických esejů Anthony Pople (ed.): Theory, Analysis and Meaning in Music (Cambridge, 1993); je pokusem – a nutno hned na úvod prozradit, že velmi vydařeným – o praktickou aplikaci teoretických východisek zde naznačených. Opět jde o soubor esejů, jejichž autory jsou přední britští a američtí analytici současnosti. Ti mají společné východisko, kterým je teoretický odkaz Arnolda Whittalla, doyena britské hudební analýzy, představujícího „humanising voice in music theory“.
S výjimkou brilantního metodologického úvodu z pera Craiga Ayereyho, prozkoumávajícího hranice interpetační praxe v hudební analýze, odvolávajícího se ve své kritice pozitivistické hudební analýzy na Nietzscheho, Eca, Barthese a jiné klasiky, se jednotlivé eseje nezabývají teorií interpretace, ale její praxí. Hlavní důraz je kladen na analýzu momentů intertextuality, neboť ty představují „the most explicit form of the correspondences essential to any interpretation“ (s. 30).
Jednotlivé eseje obsažené v tomto svazku jsou rozděleny do dvou skupin, subsumované pod dva klíčové pojmy: „translations“ a „rhetorics“. Tyto pojmy metaforicky označují dva hlavní typy analyzované (a analytické) praxe: (1) „překlad“, tedy transformaci jednoho typu zkušenosti nebo uměleckého díla do díla hudebního, kreativní reinterpretaci, „the artistic attempt to persuade us that the new product is equal to, or more truthful than, its origin (s. 31), a (2) „rétoriku“, tedy snahu struktury díla přesvědčit nás k přijmutí jeho „signifying power“ (s. 31). Oba typy praxe se tedy týkají klíčových otázek reprezentace a persuaze. Do druhé skupiny analýz náležejí také ty, které se zabývají diskruzivními vlastnostmi hudebních děl a hudebně-analytickými strategiemi. Hudební analýza je v tomto pojetí chápána jako činnost odkrývající interpretací dvě dimenze intendovaných obsahů hudebního díla: sémantiku struktury díla a sémantiku díla v struktuře světa.
Do první skupiny, „Translations“, náleží pět analýz. První, pocházející z pera Stephena Walshe, se zabývá identitou Stravinského Symfonie pro dechové nástroje, a to na základě analýzy verzí (z let 1921 a 1947) a skic díla. Studie Derricka Puffetta analyzuje zhudebnění básní jako jeden z typů „překladu“, konkrétně Sechs Gesänge, op. 13 Alexandera Zemlinského, na básně Maurice Maeterlincka z let 1910–1913. Následující analýza Michaela Musgravea je věnována dimenzi prožité reality Schumannovy „Rýnské“ symfonie. Kulturní a kontextuální „obsahy“ Debussyho díla En blanc et noir zkoumá Jonathan Dunsby. Jonathan W. Bernard naproti tomu analyzuje „chybějící“ báseň, jakožto „nonverbální text“, v Koncertu pro orchestr Elliotta Cartera z roku 1969; touto básní je Winds Saint-John Perseho, která měla, podle Carterova tvrzení, velký vliv na kompozici této skladby.
„Rétorická“ skupina obsahuje šest neméně podnětných příspěvků. Studie Jonathana Crosse je věnována analýze dramatické a poetické rétoriky ve skladbách Harrisona Birtwistlea Verses for Ensembles (1969) a Secret Theatre (1984). Krátká, ale intelektuálně nesmírně jiskřivá je analýza rétoriky narativu Mahlerovy sedmé symfonie z pera Kofiho Agawu. Narativitou hudebního díla se zabývají také následující dvě metodologické studie. Obě zkoumají rétoriku analýzy a interpretace. Alan Street tak činí ve vztahu ke kritické recepci Schoenberga, Anthony Pople ve vztahu k odborné recepci Stravinského, konkrétně k Whittallově analýze Stravinského pozdního díla. Podobným otázkám, ale vztaženým k dílu Wagnera a Weberna, jsou věnovány také poslední dvě studie Carolyn Abbate a Dai Griffithse.
Recenzovanou publikaci doporučuji jako skvělý praktický úvod do sémantické hudební analýzy, který může, zejména pro domácího čtenáře, sloužit také jako dokument stavu jednoho z dominantních proudů současné hudební analýzy. A především inspirovat – k psaní, přemýšlení, poslouchání.
Mark Everist – Craig Ayrey (edd.): Analytical Strategies and Musical Interpretation: Essays on Nineteenth- and Twentieth-Century Music. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, 321 s.
TEREZA DIVÁCKÁ
Dne 13. listopadu 2023 se v prostorách Červeného kostela v Brně uskutečnil komorní koncert s názvem „Zpívané dědictví Jednoty“. Repertoár koncertu byl seřazen dle průběhu liturgického roku s písněmi duchovními, středověkými, renesančními a z 12. století.
ADA KUČEROVÁ
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka.
