Koncentrované poznatky už předpokládají jistou připravenost čtenáře – jako vyloženě první divadelně teoretická kniha pro začínajícího studenta teatrologie se Kotteův Úvod opravdu nehodí a je radno sáhnout spíše po zavedenějších publikacích a skriptech (jak také doporučuje ve své recenzi pedagog MU Libor Vodička, viz Theatralia – Revue současného myšlení o divadelní kultuře, Ročník 13, č. 2, Brno 2010). Ne snad nezbytné, ale velmi vhodné jsou dřívější znalosti základní divadelní terminologie a historie, a to především pro možnost případného srovnávání. Kotte evidentně čerpá z teatrologické a nejen teatrologické zkušenosti především německy mluvících zemí, které přes svůj nezanedbatelný vliv i na naši oblast mají přece jen poněkud specifický vývoj. Uvedené koncepty proto nelze vnímat jako bernou minci, natožpak jediné východisko našeho uvažování o divadle, ale spíše jako velmi bohatý zdroj poznatků, jimiž lze naše porozumění divadlu diferencovat cestou doplňování či konfrontace. Proto bychom Kotteovu knihu doporučili teprve pokročilejším a s věcí obeznámenějším zájemcům.
K nejvýraznějším kladům Divadelní vědy vydané německy r. 2005 a v překladu Jany Sloukové česky r. 2010 patří její aktuálnost. Kotte zohledňuje – nebo alespoň zmiňuje – nejnovější poznatky a trendy v divadelně teoretickém myšlení; hovoří o souvislosti divadla s médii (avšak zdůrazňuje specifičnost a nezaměnitelnost obou oblastí), zmiňuje fenomén tzv. postdramatického divadla (zejména s ohledem na ojedinělou práci Hanse-Thiese Lehmanna Postdramatické divadlo, kterou vydal Divadelný ústav v Bratislavě 2007), upřesňuje módní pojmy teatrality, performance a kulturních studií, či naopak zpětně připomíná několik variant hypotéz vzniku divadla jako takového. Vyjadřuje se také k celé řadě kanonických teatrologických prací, např. k Freytagově Technice dramatu, Brechtově Malému organonu pro divadlo, Grotowského Chudému divadlu, Schechnerově Teorii performance a dalším. Cenným aspektem knihy je, že autor starší i novější poznatky nijak mechanicky neshromažďuje, avšak uvádí je do souvislostí jako významné a mnohdy paralelně existující myšlenkové proudy, a za použití svých bohatých historiografických znalostí ilustruje příklady. Zároveň je, což je nutno také velmi kvitovat, v rámci svého konceptu divadelní vědy hodnotí.
A jak tedy Kotte vlastně chápe divadlo? Jak jsme zmínili, není a priori předložen jeden ultimativní názor na to, o co se v případě divadla a divadelní vědy jedná, anebo dokonce, o co by se mělo jednat napořád. Kotte se ke své docela pružnému konceptu snáší z výšky, krouživým pohybem, když zprvu předkládá elementární teze, že na divadle nenacházíme nic, co by předtím neexistovalo v životě, přičemž se dostává k principiálnímu pojmu „scénická událost“. Postupným zužováním oblasti, za významného přispění rozličných konceptů herních teorií a různých podob tzv. akcentace událostí (lokální, akustická, gestická či akcentace za pomoci jiných atributů), se dostává k charakteristice divadla jakožto „akcentované události s minimalizací důsledků“. I zde si vcelku oprávněně vymiňuje výjimky potvrzující pravidlo a celkovou relativnost scénických událostí vůči společnosti a době.
Dále se pojednává o všech možných a víceméně nezbytných aspektech divadla: typologie divadelních prostorů, teorii a stylech herectví, dramaturgii, představách o původu divadla (jak z antropologických, tak etnologických a psychologických hledisek), fenoménu masky, stejně jako o přechodových a hraničních žánrech divadelního umění a jeho nezbytném kontaktu s médii, aby se pak kniha obloukem završila v kapitole opět obecnějšího charakteru nazvané Divadelnost. Zde ústí základní a neustále odhalované otázky knihy po podstatě divadla a možnostech a metodách jeho zkoumání, což by zjevně mělo být to, nad čím bychom se měli po prostudování knihy znovu a znovu zamýšlet. Závěrem: Kotteho Úvod do divadelní vědy, třebaže dosti subjektivní a doslova napěchovaný ilustrativními příklady vysvětlovaných jevů a jakkoli zasvěcený spíše západní (německé) tradici, je důležitou a inspirativní knihou pro všechny, kteří mají zájem o hlubší promýšlení a pochopení divadla a procesů, které ho provázejí.
Kotte, Andreas, Divadelní věda (Úvod); přel. Jana Slouková, Praha: Edice disk Velká řada, 2010, 220 s.
TEREZA DIVÁCKÁ
Dne 13. listopadu 2023 se v prostorách Červeného kostela v Brně uskutečnil komorní koncert s názvem „Zpívané dědictví Jednoty“. Repertoár koncertu byl seřazen dle průběhu liturgického roku s písněmi duchovními, středověkými, renesančními a z 12. století.
ADA KUČEROVÁ
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka.
