Až příliš banální Osud?

listopad 2012 Nikola Illeová Kritiky 2012

Jak jsme již ze všech stran slyšeli, tato Janáčkova opera je dílo značně problematické, jak po stránce textové, tak dramaturgické. Svědčí o tom i těžkosti před prvním uvedením díla, o které skladatel usiloval již od roku 1906, avšak scénicky se uskutečnilo až v roce 1958 ve Státním divadle v Brně. Nyní máme možnost shlédnout teprve třetí nastudování této opery na brněnské scéně.

Za první divadelní výstup tohoto večera možno označit slavnostní proslov primátora města Onderky, když se snažil obecenstvu vylíčit, jak je pyšný na našeho géniuse, skladatele Miloše Janáčka a podobně. Zpět k opeře.

První dějství opery se odehrává někde na kolonádě luhačovických lázní. Boky a strop jeviště jsou bílé, ve stropě je dominantní velké kulaté okno, na levé straně je stěna s dvojími dveřmi, v popředí se nachází stolky se židlemi, vzadu klavír. Operu otevírá poněkud nejistý výstup Poety (Ondřej Koplík) a dění na jevišti pokračuje líčením hostů, jednotlivců a sborů (Dámám není pořádně rozumět) atmosféry v lázních, dokud se neobjeví hlavní postavy Míly (Pavla Vykopalová) a skladatele Živného (Ondrej Šaling). Slečna Míla je ozdobou nejen díky bílému kostýmu dámy v klobouku a s paraplíčkem, ale hlavně díky hlasovému projevu Pavly Vykopalové, které tato postava velice sedí. Stejně povedený je v tomto ohledu výběr Slečny Stuhlé (Tereza Merklová Kyzlinková), když nabádá své svěřenkyně do zkoušky, při níž je využit zmíněný klavír vzadu na scéně. Když konečně osiří Živný s Mílou, aby se vypořádali se svou minulostí, ze které vzešel syn Doubek, režie tento silný moment ubije tím, že jej umístí do restaurace, kde se Živný po celou dobu cpe. Akt uzavírá zábavné handrkování Fanči se studentem o hubičku a rozhořčení Míliné matky (Iveta Jiříková) nad shledáním její dcery s Živným.

Druhé dějství se odehrává v domácnosti Živného a Míly, ve které žijí ještě s Doubkem a Mílinou matkou. Interiér tvoří dřevěné čelo s knihovnou, opět dvěma dveřmi, z nichž jedny vedou jakoby do pokoje Matky. Vpředu klavír a Živný, jenž právě dokončil operu, avšak bez posledního aktu. Vzpomíná s Mílou na začátky jejich vztahu. Šalingovi se tu příliš nedaří ve vyšších polohách, jsou „vytlačené“ a je to slyšet. Přerušuje je Mílina matka: Fatum! … až z toho málem běhá mráz po zádech. Doubka posílají pryč, k Náně, přičemž odhalí její vztah s Žánem, které režie prvoplánově postaví na jeviště, aby se tu přede všemi po pletkách upravovali. Míla hledá Matku, načež obě zmizí za dveřmi. Na scéně zůstane v křečovitém pokleku Doubek a ptá se otce na matku. Živný se zhroutí. Dramatický, bohužel málo vytěžený okamžik.

Třetí dějství začíná uprostřed zkoušky Živného opery. Na jevišti se nachází klavír, židle pro sbor, stojany, atd. Všichni se pozastavují nad divným koncem opery. Do toho přichází Živný, vypráví o opeře – tedy o prvním dějství naší opery, na kterou se díváme. Všichni pochopí, že je o něm. V bouřce uvidí obraz Míly, která přichází zprava, v kostýmu z prvního jednání, efektně nasvícená, vrhá velký stín na protější stěnu jeviště. Po chvilce zmizí. Živný, dosud rozrušen ujišťuje, že poslední jednání je v „rukou božích a zůstane tam“.

Nejlépe se s charakterem postavy vypořádala Pavla Vykopalová, strhující byla též Iveta Jiříková ve druhém jednání. Ondrej Šaling si ve třetím jednání napravil reputaci, bohužel ovšem ve výsledku zůstal daleko za výkonem Petra Levíčka nebo Terezy Merklové Kyzlinkové.

Janáčkovo divadlo, Brno: Leoš Janáček: Osud. Režie: Ansgar Haag, hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker, Scéna: Kerstin Jacobssen, kostýmy: Simona Vachálková, sbormistr: Josef Pančík, dramaturgie: Patricie Částková. Orchestr a sbor opery NDB. Psáno z premiéry 16. listopadu 2012 v Janáčkově divadle, Brno.