Po říjnové premiéře ikonické choreografie George Balanchina minul soubor baletu Národního divadla Brno další zásadní mezník. Historickou událostí v čase NdB se stal premiérový večer 21. ledna, jež se pyšnil titulem Petite Mort. Celému večeru čtyř kompozic dala název právě choreografie Petite Mort jednoho z nejvýraznějších a právem nejopěvovanějších choreografů - Jiřího Kyliána.
O zařazení Baletu NdB mezi padesát nejlepších světových souborů se zapříčinilo již zmíněné bravurní uvedení Serenade. A onu etablaci měl nyní potvrdit skvostný kus Jiřího Kyliána, jehož jméno na světové repertoáry neodmyslitelně patří, a který si stejně tak jako The George Balanchine Trust pečlivě vybírá, komu svoji choreografii svěří k nastudování. Samotné získání licence už je tedy svým způsobem určitý úspěch. Je totiž puncem pohybové vyspělosti, pro NdB významným o to více tím, že není souborem specializovaným na soudobý tanec, ale tuto neoklasiku nyní najdeme na repertoáru mezi Labutími jezery a Louskáčky. Petite Mort s brněnským souborem nastudovala jedna z Kyliánových múz Elke Schepers.
Další z řady komponovaných večerů by se dal charakterizovat podtitulem v duchu nizozemské dílny – vedle mistra Kyliána se totiž představili i dva jeho dlouholetí taneční kolegové a snad i žáci Lukáš Timulák a Mário Radačovský. Zkomponovali společně čtyři diametrálně odlišné kusy, který jeden za druhým exhibují paletu pohybové všestrannosti souboru, jeden za druhým nesou zcela jinou myšlenku, ale všechny je protkává nit ducha nizozemského souboru NDT. V něm Jiří Kylián zanechal stopu svého jedinečného pohybového slovníku, který jeho interpretovi navždy změní dosavadní možnosti vyjádření i chápání tance vůbec.
Beethoven - parafráze nešvarů divadelních orchestrů
Komponovaný večer otevírá choreografie Beethoven uměleckého šéfa souboru Mária Radačovského. Na první větu páté symfonie Ludwiga van Beethovena postavil na jeviště čtyřicetihlavý taneční orchestr oblečený do smokingu, který replikuje nástrojové skupiny a vizuálně rozebírá strukturu vrcholné symfonické kompozice. Miniatura začíná slézáním se hráčů na jeviště, laděním, hrdelním kašlem zviditelnění chtivého hypochondra, probíráním včerejšího úspěchu Komety. S prvními tóny Beethovenovy páté tanečníci kolem židlí chvíli předvádí hru na nástroj, chvíli se nástrojem stávají oni sami. Ožívá tak partitura, která dosti zdárně znázorňuje jednotlivé vrstvy symfonie. Kompozice je vzdušná, hravá, nechává tanečníkům prostor k širokému hereckému projevu. Choreograf si vyhrál dopodrobna s obrazem jednotlivých partů nástrojových skupin, s dynamickými prvky i sólovým partem hoboje. Je zde třeba zmínit jedno velké (nepochopitelně bohužel ne standardní) plus, jímž je výběr nahrávky. Radačovský zvolil interpretaci Berlínských filharmoniků pod taktovkou Herberta von Karajana (2008), která je pravděpodobně jedna z těch nejlepších romantizovaných, které můžeme slyšet.
Vizualizace hudby v tom nejzákladnějším pojetí, které rozšiřuje svoji uplatnitelnost i na pole výchovného koncertu, balancuje trochu na hraně kýče. Jako samostatný kus by nemusela obstát, jako zahájení večera však funguje velmi dobře a na diváky působí jako spínač uvolněnosti. (Škoda, že tuto hru na orchestr nedohrál choreograf až do konce se stejným jízlivým vtipem, jako na začátku – jako je to oním v divadelních orchestrech častým hráčským nešvarem, po odšmidlání partu by při poslední ukláněčce sólistů polovina hráčů už čekala na zastávce na autobus a orchestřiště by se podobalo prérii za pravého poledne.)
Foto: Pavel Hejný
Spolu – inscenace, v níž se chodí, běhá a padá
Druhým kusem večera se stala též choreografie Mária Radačovského – Spolu na hudbu smyčcového kvartetu d-moll Franze Schuberta Smrt a dívka. Inspirací mu byl vlastní příběh založení souboru Balet Bratislava, který fungoval v duchu NDT2, nesl styl tance 21. století a jehož nelehký, krátkým časem odměřený osud zatížený finanční situací zanechal nejednu jizvu, kterou Radačovský vryl do tanečního opusu. Je to příběh snadno aplikovatelný pro situaci Baletu Bratislava, souboru vedeného Jiřím Kyliánem i jakoukoliv situaci muže, který se rozhodne jít pevně za svým cílem a situaci skupiny, která se rozhodne jít za ním.
Radačovský pro choreografii využil úplně celé šířky a délky velkého jeviště Janáčkova divadla a obnaženým prostorem nechal prostupovat muže – tahouna skupiny (Arthur Abram). Svůj choreografický kus Radačovský dle svých slov věnoval svým věrným bláznům Baletu Bratislava, jako projev díků a vděčnosti. A někteří z oněch bláznů byli, jak se zdá, do prvního premiérového obsazení ve svých rolích také obsazeni. Ať už Arthur Abram, Natasa Dudar a Daniel Datcu nebo Klaudia Radačovská, kteří mají z Baletu Bratislava Radačovského pohybový slovník doslova nasátý, odvděčili se i teď oni jemu absolutní vervou a citelným nadšením. Stejně dobře ale fungovalo i obsazení zejména Barbory Bielkové a Florenta Orperto nebo Ivony Jeličové a Martina Svobodníka v nejexponovanější pasáži druhé věty Smrti a dívky – duet dvou výrazově silných osobností s dravostí a energií na život a na smrt jim vlastní.
Barbora Bielková, Florent Operto, foto: Pavel Hejný
Spolu je týmová hra o sounáležitosti, o lidské potřebě společnosti, potřebě do ní patřit, vůči ní se vymezit, moci se do ní vrátit – hlavně nezůstat sám. A ta skupina, posílena společným zážitkem jde dál a nese s sebou tu ideu, za kterou se bili, už jen pro to, že jejich tahoun – revolucionář, za ni padl na barikádě.
Foto: Luděk Mrkos
Maskuline / Feminine
Spolutvůrce večera Lukáš Timulák na jednoduché scéně odvážně rozehrává stokráte opakované klišé rozdílnosti fungování mužského a ženského světa. I přes tu letitou repetici přece našel způsob, jak se vyhnout otřelosti. Ve dvou svazcích o čtyřech kapitolách břitkým humorem řečí mluvenou (text Petr Biľak) i specificky pohybovou karikuje denní záhady soužití dvou živočišných druhů, jejichž odlišnost je nevyhnutelná biologickou předurčeností.
V roli ženy schopné pěti činností najednou exceluje Ivona Jeličová – prototyp tak vyspělé tanečnice, která si poradí s klasikou i nyní s až robotickými prvky Timulákova slovníku (asi vůbec nejprogresivnějšího, jaký lze na prknech kteréhokoliv národního divadla vidět), ve kterém dokáže být elegantní dámou nad věcí. Gestikou a celkovým výrazem překvapovala neustále povídající Ilaria Ghironi i Emilia Vuorio, do nynějška obsazovaná spíše do jemnějších rolí, než jako ženštěna sekýrující a lehce neurotická. Fantasticky přesvědčivý je v náročném partu tvárný Martin Segeťa nebo Florent Operto v roli tchýně.
Hudba Herbieho Flowerse a Barryho Morgana postavená na basové melodické lince, padesátkové kostýmy i lehký příběh dělá inscenaci dobře stravitelnou i diváckým nováčkům. Timulákovi se povedlo vystavit choreografii, která baví a zároveň dokazuje, že na prknech národních divadel nachází úspěch i umění progresivní a nemuzejní.
Arthur Abram, Gregor Giselbrecht, Florent Operto, foto: Pavel Hejný
Petite Mort – vrchol všeho
Petite mort = malá smrt, vrchol. Představuje vrchol nejen v etymologickém původu sousloví, ale i jeden z vrcholů Kyliánovy tvůrčí práce i tanečního umění vůbec. Choreografie šesti mužů, šesti žen a šesti šermířských kordů na kost obnažuje vrchol partneřiny taneční, odrážející tu životní. Jiří Kylián postavil choreografii na části dvou klavírních koncertů W. A. Mozarta - hluboce drásavé i lyricky hravé Adagio koncertu č. 23 A dur a idylické Andante koncertu č. 21 C dur. Jeho nevídaný cit pro hudební emoci způsobuje, že pohybová a hudební složka se skutečně navzájem umocňují, tanec Mozartovu hudbu s jemnocitem zhmotňuje. Zprvu však nechává pracovat ticho, které se ukazuje jako mocnější, než kterákoliv hudba. Protíná jej šlehy šermířských kordů, které dal do rukou mužům jako znak síly. Už tady se projevuje nutnost pohybové i mentální vyzrálosti všech interpretů, v úvodní pasáži mužského sboru totiž udává rytmus jen jejich společný dech a vnímaní sebe navzájem. Tady sice pohybová sehranost scházela, ve výsledném dojmu to však nebylo špatně. Na každém jednom tanečníkovi bylo znatelné, jak moc s každým krokem žijí, jak dýchají atmosféru hmotněné maskulinity tvořené sebou samým, svou zbraní, svou vlastní mužností. A to je mnohem podstatnější, než oku možná libější, na dojmu a emoci však ubírající preciznost.
Dámy zprvu nechává proplouvat v černých krinolínách, za jejichž naškrobeností a maskou nedobytnosti schovávají všechnu živočišnost. Jejich nahota se pak ukazuje zároveň jako porcelánová křehkost, zároveň jako zbraň mocnější než kord. Tak jako je to v Kyliánových choreografiích často vídané, i architekturu Petite Mort zakládá na pas de deux. Do šesti párů byli nasazeni převážně sólisté a demisólisté souboru. Snad na žádné z posledních premiér nebyla cítit taková nervozita, jako právě nyní – očividný respekt k dílu a dlouholeté čekání na takovou příležitost. Tančili bez zbytečné sebekontroly, s maximálním citem pro expresivitu i intimitu. Velmi překvapivý byl duet Ivony Jeličové a Ivana Popova, kteří - standardně excelující v klasických kusech – znova prokázali výrazovou všestrannost, výrazný byl opět Martin Svobodník ztělesňující mužnou dominanci i ochranitelský instinkt ke zranitelnosti, kterou mu výborně oponovala Elizaveta Shibavea.
Emilia Vuorio, Gregor Giselbrecht, foto: Pavel Hejný
V sedmnácti minutách nechal Kylián vykrystalizovat skrývané skutečnosti té části mužského a ženského světa, o které se jen těžko mluví. Zračí se v nich agrese a jemnost, subtilní emoce a nepřekonatelná síla, sexualita. Nesmírně citlivě zachází s erotickými motivy, s do nejhlubšího detailu vypointovaným pohybem.
Klaudia Radačovská, Arthur Abram, foto: Pavel Hejný
Stejně tak jako se v Mozartově hudbě dá při každém dalším poslechu objevit něco nového, dosud neslyšeného, tak při každém dalším zhlédnutí Petite Mort vyplouvá na povrch něco dosud neobjeveného. Nový prvek, nový cit, nová zkušenost, nově shledaný fakt. V tom tkví Kyliánova genialita a to lze shledat i lakmusovým papírkem mistrného umění - vrchol soudobé (sic už přes 20 let staré, patrně stále nepřekonatelné) choreografie, nejčistší a neopravdovější, jakou jsme zde dosud mohli vidět.