Balet NdB na MUSICOLOGICA: Louskáček – barevný karneval v choreografické genialitě

říjen 2014 Petra Švandová Kritiky 2014

Do Vánoc sice daleko, ale na jevišti Janáčkova divadla se už staví strom, vznášejí se sněhové vločky a ožívá pohádková klasika, z velkých baletních domů v žádném roce nevynechaná. Po dvanácti letech osvědčené inscenace přichystalo Národní divadlo Brno 10. října 2014 jako první premiéru sezóny Louskáčka Petra Iljiče Čajkovského ve zcela novém a fantazijním ztvárnění. Toto nastudování kanadského choreografa Fernanda Naulta vzniklo již v roce 1964 a od té doby je tradičně uváděno v Montrealu.

Velkolepá verze klasického baletu je bez nadsázky geniální choreografií. Promyšlené a lehce působící taneční scény jsou dokonale propojené od částí sólových až po náročné sborové, plynou hladce a nenuceně rychle. Co do obsazení sólistů, jde o skutečnou expozici všech předností brněnského baletu. V rolích Kláry a Fritze se bez přehánění obdivuhodně protančili posluchači konzervatoře Karla Koutná a Robert Koch, vedle nich vynikající Andrea Popov Smejkalová a Ivan Popov, Ivan Příkaský, Klaudia Bittererová či Jan Fousek. Nezklamou, nadchnou! V jediné alternaci vystupuje soubor 46 tanečníků, na dalších 70 čítá obsazení rolí dětských. Tento výčet jen naznačuje, do jak velkého sousta se letos Louskáček zalouskl. Přesto je souhra všech dokonalá a precizní a obsazení studentů i dětských rolí ve sboru myší, oveček a vloček nelze jinak než s obdivem vyzdvihovat.

Scéna Petera Horneho sází v celém rozpětí na silnou a pro dětské diváky velmi poutavou stránku vizuálnosti, barevnosti, světlo, snovou výpravu a bohaté kostýmy. V jedno se zde spojuje kombinace ruské tradice v „obývákové scéně“ štědrého večera - monumentální vánoční strom za červenou oponou, mohutné lustry, malovaná truhla a Kolombína s Harlekýnem a styl ala Walt Disney. Ve druhém dějství o snu malé Klárky až přechází zrak ze zlatavých andělíčků, porcelánově křehkých vloček a světa cukrátek. Prostoru uzavírajícímu prospektu vévodí vzdušný zámek a ze shora barokně operní zlaté sufity. Do všech detailů propracované dekory a figurky jsou až překvapivě přeslazené, podle romantického vzoru nutného exotismu není ušetřeno ani na španělském, čínském a orientálním tanci se všemi kulisními náležitostmi. Navrch tomu je jedna netaneční role korpulentního šaška, který vyplňuje pomlky jednotlivých scén. Zejména grand pas de deux, kde se najednou setkávají všechny ty neuvěřitelně barevné a naleštěné postavy, hazarduje na hranici hyperglykemického šoku. V závěru přijíždí lohengrinovská labuť a po ní by vás nepřekvapilo už opravdu vůbec nic. Všechno dohromady je to tak trochu na pomezí kýče. Leč Louskáček je pohádka. A ta je o kouzlech a snění, o probuzení nemožného a tady je všechno předem prominuté a svým způsobem líbivé.

Co v premiérovém představení poněkud klopýtalo, byla stránka hudební. Jde sice o záležitost vánoční sezóny, ještě na ni ale nemohlo usednout mnoho prachu a už se zkouší znovu, letos pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra. Dynamikou a sytostí byl sice zvuk příjemně plný, nástupy orchestru i sólových částí byly však často nejisté a rytmus mnohdy tak nestabilní, že budil dojem nepřesných kroků všech tanečníků. K dobru příliš nepřidaly ani vokály před závěrem prvního dějství, intonačně zcela pro ucho trápivé, v dějství druhém se však již mnoho nepříjemností uhladilo. I když je možné, že celkovým zjevem zaujatému divákovi se nerovnoměrnosti stírají, s ohledem na až notorickou známost jednotlivých melodií by bylo zkrátka lépe Čajkovského instrumentaci uvádět až s takříkajíc „mozartovskou“ přesností. To je sice požadavek rovný velkého nátlaku zodpovědnosti, ale nepřesahuje jistě možnosti a jednoznačné vlohy tohoto orchestru.

Celému kouzlo této vánoční nostalgie by byla vlastně každá umírněnost na škodu. A je-li tohle směr zvedající se laťky úrovně taneční i scénické, kterým se chce balet Janáčkova divadla ubírat, jak zazněla slova uměleckého šéfa Mária Radačovského, pak má brněnská scéna baletu našlápnuto na zlaté časy.