O tom, že si Balet Národního divadla Brno posouvá laťku úrovně s každou další sezónou o příčku výš, mluví i jeho první letošní dramaturgicky odvážná novinka. Premiérou 29. října v Janáčkově divadle uvedl soubor na repertoár triptych z děl choreografů pocházejících ze Spojených států. Komponovaný večer příznačně titulovaný Made in USA doplňuje stávající repertoár širokým záběrem co do taneční techniky i výsledné podívané – od naleštěné neoklasiky až po černé divadlo.
Jedním takovým lakmusovým papírkem, že se soubor baletu NdB etabluje mezi nivó souborů světových, může být právě Serenade choreografa George Balanchina, jejímuž uvedení předchází udělení licence dobře střežené organizací The George Balanchine Trust. Od doby vzniku choreografie (1934, zprvu jako lekce jevištního pohybu) k nám tak – jak už to se západním dovozem bývá - dorazila se zpožděním, zato důstojně s prověřenou známkou úrovňového standardu.
O věrnou imitaci originální předlohy se nastudováním zapříčinila členka The George Balanchine Trust Patricia Barker..jpg)
Modrý prospekt, velké modré tylové sukně – takový je první pohled na nadýchanou choreografickou ikonu George Balanchina, který svou tvorbou zásadně posunul hranice klasického tance. Vychází sice ze špičkové techniky, klasické figury ale posouvá do zcela nových rozměrů, narušuje ustálený kánon, pracuje s jevištním prostorem do celé jeho hloubky. Soubor dostal v tomto příběhem nezatíženém díle příležitost prokázat souhru, preciznost pohybu a lehkost přednesu. A to prokazuje jak sbor, tak i sólisté (Klaudia Radačovská, Erika Wakizono, Gregor Giselbrecht, Martin Svodník). Nutno je při této příležitosti výčtu bravurních výkonů zvláště zmínit v menších sólech obsazenou Ilariu Ghironi, která skutečně vynikala technikou i výrazem.
Choreografii provází Serenáda pro smyčcový orchestr C dur Petra Iljiče Čajkovského s majestátním úvodem mozartovského stylu v pomalém tempu. Balanchine pro účely své choreografie navíc prohodil poslední dvě věty Čajkovského díla, které pak v modrém světle končí lehce melancholicky. A snad pro Balanchinův dar hudebního vnímání i vzdělání zachází s hudbou neobyčejně jemnocitně a v absolutně přirozeném souznění. Vytvořil tak - a brněnský soubor brilantně uvedl v život - snově čistou taneční kompozici, lyrickou jako její hudební ekvivalent.
Druhý kus večera tvoří moderní styl snoubený s klasicistní hudbou v choreografii soudobého tvůrce Oliviera Weverse. Námětem děje inscenace Sofa se mu stal právě tento velký kus nábytku. Kolem něho totiž proplouvá celé lidské já v tom nejuvolněnějším slova smyslu. Všechny jeho dimenze zapracovává Wevers za doprovodu Klavírního koncertu č.9 Wolfganga Amadea Mozarta. Choreografie pro čtyři taneční páry, z nich jeden sólový, ironizuje, genderově naráží, natahuje napětí, úzkost i hravost. Synonymum domáckosti zde dotahují kostýmy – ponožky a negližé, ačkoli v do rámu hudby zapadajícím klasicistním nádechu.
Dvě krajní věty jsou komické a úsměvně hašteřivé, plné teatrálních gest. Jsou více fraškou a nápaditost jejich témat by mohla být o něco více vyčerpávající. Oproti tomu druhá Andantino věta potýkající se s ponurostí a svízelí jde hloub na dřeň, nese nejpůsobivější témbr. Sólisté Ivona Jeličová a Uladzimir Ivanou, kteří mají v inscenaci stáhnout rozličné póly partnerského života přibližně do třiceti minut, jsou v tíživé prostřední části nejpřesvědčivější. Jejich pohyb je užší, nechává jim však rozmach k široké emocionalitě.
Obě díla doprovázel orchestr Janáčkova divadla, který dnes v baletním představení poprvé řídil Robert Kružík. Vedl jej v dynamice i tempech přiměřených pro tanečníky, ale i posluchače. Zatímco v Serenade vynikal orchestr maximální expresivitou, u Klavírního koncertu se zdržel přehnané romantizace tak akorát. Za sólový klavír usedl vynikající, s emocí o něco méně (stále však v mezích) spořivější Jiří Hrubý. Jednoduše: orchestr byl po premiérový večer vpravdě rovnocenným spoluhráčem tanečníků.
Posledním dílem do skládačky pestrého triptychu se stal výstřižek z celovečerní inscenace Lunar Sea Mosese Pendletona, uměleckého šéfa taneční skupiny MOMIX (s baletem NdB nastudovali Cassanda Taylor a Joshua Christopher). Noir Blanc staví na základech černého divadla vizuální iluzi, připodobňuje fascinující beztížný pohyb na měsíci. Na zcela zatmělém jevišti jsou viditelné pouze ty bílé, až fosforeskující části jinak černých kostýmů, kterými pak tanečníci skládají puzzle obrazců vlastních těl. Divák je tak hypnoticky unášen nadpozemsky odhmotnělým pohybem, do transu uváděn hudbou několika současných autorů. Strhující dění měsíčního svitu a hlediště odděluje fólie s projekcí, která však celému vjemu svou intenzitou poměrně dost ubírá.
Samotná choreografie si pohrává nikoliv se samotným krokem, ale až s jeho výsledným vizuálem. O to více klade míru náročnosti na dokonalou sehranost tanečního páru, který se pohybuje po jevišti tmou zbaven zraku..jpg)
Z pohledu dramaturgie jde tak trochu o baletní večer pro fajnšmekry – nenese příběhy velkých bílých produkcí ani hlubokou tématiku, ale v podstatě (bez jakkoli hanlivého přízvuku) přehlídku variability celého souboru. Ten prokazuje svoji tvárnost – jak již bylo několikrát zmíněno – výrazu i techniky od novátorského pojetí špiček po až artistické kusy poslepu s nepředstavitelnou lehkostí a samozřejmostí. A doplněním repertoárové palety o inscenaci diametrálně rozličnou syžetem i technikou tak i snad svou světovou konkurenceschopnost.
Fografie byly převzaty z oficiálního webu NdB.
BRODSKÁ, Božena. Romantický balet. Praha, 1981.
DUFKOVÁ, Eugenie. Váňa Psota. Brno: Nakladatelství Šimon Ryšavý, 1997, 165 s.
HALÁSZ, Andrej. Analýza a syntéza tanečního duetu. Vyd. 1. Jinočany: H & H, 1994, 339 s.
KRÖSCHLOVÁ, Eva. Jevištní pohyb: herecká pohybová výchova. 5. dopl. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, Divadelní fakulta, Katedra autorské tvorby a pedagogiky, 2015, 242 s.
PASEKOVÁ, Dana. Jiří Kylián. 1. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, Hudební fakulta, 2001, 15 s
TEREZA DIVÁCKÁ
Dne 13. listopadu 2023 se v prostorách Červeného kostela v Brně uskutečnil komorní koncert s názvem „Zpívané dědictví Jednoty“. Repertoár koncertu byl seřazen dle průběhu liturgického roku s písněmi duchovními, středověkými, renesančními a z 12. století.
ADA KUČEROVÁ
Komorní opera Hudební fakulty JAMU v listopadu představila jednu z nejuváděnějších oper 17. století, Monteverdiho Korunovaci Poppey. Příběh kruté lásky z doby vlády císaře Nerona je nepochybně poutavý a v lecčem aktuální i pro dnešního diváka.
