Big Bandová evoluce v Bílém domě aneb výchovný koncert pro dospělé

Tomáš Vrtek Kritiky 2016

Letošní třiadvacátý červen se nesl nejen v duchu tropických letních teplot, ale i ve znamení moderního velkoorchestrálního jazzu. Jako místo určení bylo tentokrát zvoleno prostředí Bílého domu (rozuměj sálu Břetislava Bakaly, nikoli sídlo americké hlavy státu) a jako hlavní protagonisté celého večera se nám představilo těleso s názvem Cotatcha orchestra, tradiční big band založený a vedený trumpetistou Jiřím Kotačou. Tento orchestr je tvořen jak studenty jazzové interpretace na Janáčkově akademii (sourozenci Kotačovi, Martin Konvička), tak i muzikanty velmi zkušenými a vyspělými (Vincenc Kummer, Martin Kleibl), kteréžto dva protipóly se rozhodně vzájemně nevylučují, protože jazzové oddělení na JAMU je také plné protřelých a zkušených hudebníků.
Koncert byl rozdělen na dva tematické sety a první z nich byl zahájen skladbou Groove Merchand z pera orchestru Thada Jonese Mela Lewise, kterému byla věnována první polovina. Jako vhodným a podle mého názoru nejvíce kompetentním průvodcem dějinami jednoho z nejvlivnějších těles v jazzové historii nemohl být nikdo jiný, než jazzový teoretik Jan Dalecký, který publikum touto první částí provedl mluveným slovem a zajímavými historkami z oblasti tohoto orchestru, neb, jak nám sám řekl, jej měl několikrát možnost slyšet naživo v jejich nejplodnějším období (1965-78). Díky těmto dlouhým, ale zajímavým výplním mezi skladbami měla tato část charakter spíše „výchovného koncertu“, to však není myšleno vůbec pejorativně, ba právě naopak, protože Thad Jones Mel Lewis big band je u nás stále poněkud nedoceněný na to, jaké renomé ve světě má a jak se naše země historicky považuje za evropskou velmoc jazzových velkých orchestrů (především díky Big bandu Gustava Broma).
Cotatcha orchestra zahrál ještě čtyři skladby Thada Jonese Mela Lewise – Quietude, velmi svižnou Cherry Juice, nádhernou baladu A Child is born, kterou bohužel kazily rozladěné trumpety a bluesovou dvanáctku Ahunk Ahunk.
Druhá polovina patřila už autorským skladbám jednotlivých členů či vlastním aranžím jazzových standardů. Jako první zaznělo blues od kontrabasisty Vincence Kummera. Bez okolků přiznávám, že tento pětasedmdesátiletý muž patří k mým nejoblíbenějším muzikantům, které mám tu čest znát osobně, a to nejen kvůli jeho hráčským schopnostem (ve svém věku stále hraje jak mašina), ale i kvůli jeho skromnému vystupování na to, kolik toho má za sebou (během emigrace ve Švýcarsku hrál mimochodem i s Melem Lewisem). Jako další v pořadí následovalo Kummerovo aranžmá skladby Minority, kterou proslavil Bill Evans a poté další evansovka Time Remembered, tentokrát aranžovaná pianistou Martinem Konvičkou. Oficiální část koncertu zakončily dvě skladby Vincence Kummera, přičemž v první z nich se představil i jako sólista a v poslední skladbě, Hancockově Dolphin dance, dostal velký prostor pianista Martin Konvička. Jako přídavek zazněla skladba Thada Jonese, která za tímto koncertem udělala definitivní tečku.
Co se týče technické stránky, tak i přes skvělé výkony všech zúčastněných bohužel nejsem přesvědčen o volbě prostoru. Byť zvukaři dělali, co mohli, tak zvuk nebyl místy úplně ideální (zejména velmi ostrý kontrabas a piano zněly velmi divně), o horku, které v této době panuje a které mělo vliv na výsledný zvuk tělesa, protože zejména dechy ztrácely na intonační přesnosti, ani nemluvě. Jako vhodnější prostor budiž Husa na provázku, či moderní Sono centrum, které ovšem kvůli vytíženosti a finanční dostupnosti není zřejmě tak snadné zařídit. I přes tyto neduhy ale tento koncert může sloužit jako odkaz na jeden z největších big bandů jazzové historie a na moderní jazzové orchestry jako takové.