Brněnský Don Giovanni. Nejen Dantovo peklo

červen 2013 Eva Mikulášková Kritiky 2013

Velké téma prostopášníka, které bývá zpracováváno mnoha provokativními, nápaditými a progresivními způsoby, bylo režijně uchopeno bohužel příliš popisně, lacině a bezduše. Revoluční myšlenky o bojích sociálních vrstev a tenzích mezi šlechtou a prostým lidem, jakož i emancipační sklony hlavních představitelek, které zmiňuje jako hlavní režijní záměr Berger-Gorski, nebyly prakticky na jevišti uskutečněny. Některá jeho vyjádření o hlavní postavě Giovanniho si dokonce odporují. Přesto, že se dušuje slovy: „inscenoval jsem množství Mozartových oper“, odborníkem na mozartovskou problematiku ve složitějším vykreslení charakterů se nezdá být. Dle mého názoru dnešní náročnější operní divák čeká režijní pojetí inovativní, vedoucí k subjektivnímu psychologickému prožitku, nebo alespoň k zamyšlení, i když by bylo ztvárněno ne soudobými, ale klasickými výtvarnými prostředky, které z větší míry zvolil Daniel Dvořák. Ani ten, který by navštívil operní dům vůbec poprvé, by celkově nemohl zhodnotit užité prostředky kladně. Jediným světlým okamžikem se stala Giovanniho večeře s Komturem, hravě zvolená stylizace pokrmu jako ležící ženy ve spodním prádle- „bažanta, jehož kus chce potichoučku zhltnout“. V totálním protikladu s tímto záchvěvem důvtipu se ocitá choreografie (Hana Litterová). Taneční scéna obscénního večírku, kde se mísily klasicistní tance (prosím, už ne!) na straně jedné s diskotékovým moderním pohybem a rozverností liliputánů s pseudoartistickými výkony klauna, byla jednoduše nesnesitelná. Resumé by znělo nejspíše takto: intelektuálně levná maškaráda (fackování, obcování za portály, přehrávaná gesta ad.) v mnohém rádoby napodobující večírky 18. století po vzoru a s prostředky provinčního divadla před dvaceti lety.

Po výtvarné stránce se Dvořák pokoušel klasicky dobovými kostýmy z tradičních materiálů skloubit námět inspirovaný libertinem Giacomo Casanovou s možnou dekadencí jeho polygamních večírků (v Berger-Gorského zpracování připomínající výjevy z filmu Eyes Wide Shut). Jeho práci ani tentokrát nechyběly lustry tvořené z lebek (brněnská Turandot), stejně jako diskotéková světla mířící v poslední scéně na sochu Komtura držícího meč v plamenech. Pojízdné kulisy, snad napodobující Mozartův rodný dům, spolu s obrovskými trojstrannými schody neumožnily snadné přestavby bez zatažení opony. Přes těžké závěsy v těchto případech sjela promítací plocha s bezvýznamnými výjevy jezera či ulic Benátek v odstínech šedi. Podotýkám, že Benátky byly jen jedinkrát připodobněny v úvodu za tónů overtury, kdy se na scéně objevila gondola, která dopravila Giovanniho a jeho sluhu Leporella do města. Alespoň ale nepůsobily kýčovitě jako v inscenačně zmařených Sicilských nešporách (pohádkově stylizovaná loď s přelety ptáků). Nemohu nezmínit nedostatek nápaditosti ve stylizaci sochy Komtura, stejně jako nesoudnost ve volbě kostýmu pro představitelku Donny Elvíry Danielu Strakovou-Šedrlovou. Zajímavou představu ve mně probudilo několik krátkých okamžiků naznačených stínohrou (černé obrysy těl před světle modrým plátnem) využívanou v zachyceních profilů tváří již v dobách barokních.

Hudebně řídil inscenaci 18. června Ondrej Olos, který v mnohém předčil výkon šéfdirigenta Petera Feranece na premiéře. V roli Leporella se představil vynikající Jan Šťáva (alternace Gustáv Beláček), který svými pěveckými i hereckými výkony strhl publikum. Bravo! V tandemu s představitelem Giovanniho Svatoplukem Semem ho můžeme vidět i v pražském představení (SKUTR) téhož titulu, které je již delší dobu beznadějně vyprodané.

Citace použita ze "slova režiséra" v programu Don Giovanni pro NDB, srovnání vedeno s textem předlohy: Moliére. Don Juan. Praha, ARTUR, 2006.