CANTŪS MORAVIAE – ambiciózní nahrávací počin Milana Paľy

CANTŪS MORAVIAE, to je název série CD, jež mapují díla pro housle nebo sólovou violu. Nejde však jen o ledajaká náhodná díla, smyslem je prezentovat či zkompletovat mnohdy zapomenutá a „na ulici pohozená“ díla autorů 20. a 21. století spjatých s Moravou (a jejími centry: Brnem, Ostravou, Olomoucí a Kroměříží). Iniciátorem a jediným interpretem tohoto ambiciózního projektu je houslista Milan Paľa, který tímto počinem navazuje na již realizovaný projekt pěti dvojalb Milan Paľa: Violin Solo in the Works of Slovak Composers I–V. Ze série CANTŪS MORAVIAE je v současné době vydáno první dvojalbum z plánovaných deseti CD, a je tedy předmětem zájmu tohoto textu. Jak sám interpret poznamenal na křtu alba (který proběhl 22. ledna v sále Konventu Milosrdných bratří), patrně to s dramaturgií poněkud přehnal, avšak stále doufá, že se mu podaří naplnit stanovený cíl – tedy nahrát mnohdy zapomenutá i jemu dedikovaná díla moderních moravských skladatelů.

V souvislosti se slovenským houslistou a violistou Milanem Paľou se vžilo úsloví „enfant terrible sólových houslí“. Charakteristická je pro něj hra celým tělem, sytý zvuk nástroje, silový projev a průbojná energie vyzařující z přednesu. Jeho projev je nezaměnitelný a překážku mu nečiní skladba téměř jakéhokoliv stylového období. Na kontě má například nahrávky sonát Beethovena, Brahmse a Griega nebo Bachovy Sonáty a partity. Jeho rozsáhlému repertoáru však dominují především koncerty a komorní díla autorů 20. a 21. století.

První skladba CD1 pochází z pera Miloslava Ištvana. Canto I (1979) pro sólovou violu zahajuje desku živým a dravým úvodem v tečkovaném rytmu. Tento vstupní motiv následně v celé skladbě plní funkci jakéhosi refrénu, který je důležitým pojítkem v montáži různých hudebních úseků a usnadňuje posluchači orientaci. Skladba je jednou částí diptychu, může na ni dále navazovat také Canto II, ve kterém zaznívají podněty z první části v montáži pro magnetofonový pás.
Stále žijící skladatel Leoš Faltus se na CD prezentuje dvěma díly. Canti del´ Orfeo (1980) je skladba pro sólové housle obsahující pět částí. Rok po ní skladatel použil opět klasické orfeovské téma k napsání opery, materiál sólové skladby v ní však použitý není. Dva vzájemně kontrastní zpěvy – tklivý a poněkud živější a barvitější – jsou odděleny třemi polyfonními ritornely. Pro skladbu jako celek je pak charakteristické tonální neukotvení a problematická orientace v jednotlivých částech. Totéž by se dalo přisoudit také druhé autorově skladbě, Capricciu (1984), která ve svých třech minutách pracuje s několika motivickými nápady a jejich variačními obměnami.

Pět monologů (1963) Davida Spilky vychází ve velké míře z autorova silného vztahu k literatuře. Každý z nich je označen italským výrazovým označením, které charakterizuje vyznění dané hudby. Všechny části však působí výrazově poněkud jednotvárně, na škodu by nebyla větší divergence vzájemně dosti kontrastních označení (Risoluto – rázně, Leggiero – mírně apod.)

Nelehký životní osud Josefa Adamíka, který z jeho vlastní vůle skončil tragicky, tematicky koresponduje s jeho dílem Náhrobek Sabbatai ben Kohena (1980). Dvoudílná skladba reflektuje dojmy z návštěvy židovského hřbitova v Holešově, kde se v neuspořádaném prostoru nachází právě náhrobek jmenovaného židovského rabína ze 17. století. Specifickou záležitostí zde je skordatura (tedy přeladění strun) v jednotlivých částech – a, d1, a1, fis2 v první a d, d1, a1 a f2 ve druhé – a také použití basového smyčce. Celá skladba je charakteristická dynamickými kontrasty a zřetelně zde oproti předchozím skladbám vyniknou prosté durové i mollové akordy, které zaznívají v trojzvucích non arpeggio.

Skladbu Jericho op. 59 napsal skladatel Pavel Mario Slezák v roce 1987, definitivního přepracování se však dočkala až v roce 2008. Název odkazuje ke starozákonnímu biblickému příběhu v pojetí, jako by vypravěč samotný děj příběhu viděl. Partitura je hojně zaplněna výrazovými poznámkami, které se velmi často proměňují. Skladba začíná ostrým úvodem, ze kterého však následně vyplývá líbivá a melodická pasáž. Hlubší význam a možnost k zamyšlení se nad poselstvím hudby pak může podnítit opakování a ritardando jednoduchého sekundového motivu, zdánlivě znějící jako nevyslovená otázka, kterou i autor zamýšlel jako touhu po něčem neznámém, a především jako onu otázku…co bude dál?

Diametrálně odlišnou kompozici pak nabízí Rudolf Růžička. Nahraná Suita IX (1993) od prvních tónů zaujme rozměrnějším zvukem, ve kterém zní něco více než sólový smyčcový nástroj. Jako jeden z prvních českých skladatelů se Růžička začal zabývat elektroakustickou hudbou, a právě v této skladbě jsou housle doprovázeny elektroakustickými zvuky. Zcela jistě nejde o objektivní měřítko, ale oproti dalším skladbám na CD vyžaduje tato kompozice skutečnou skoro až odvahu a sílu poslechnout ji celou. Téměř neutichající spleť extrémně disonantních harmonií v podkladu pod disonantní melodií houslí prochází víceméně attacca třemi částmi suity.

Radomír Ištvan si i přes skladatelský vliv svého otce (Miloslava Ištvana) vytvořil vlastní kompoziční styl. Skladba Arcuatus III. (2011) je třetí skladba v řadě, jejíž společným jmenovatelem je základní hudební materiál a daná dramaturgie a forma. Kusy se pak liší instrumentací. Pětiminutovou kompozici charakterizují velké intervalové skoky houslového jednohlasu a vyniká poměrně tradičním způsobem hry podpořené vibratem, který není v případě Milana Paľy příliš obvyklý.

Nejvíce melodická a tonálně ukotvená skladba Il Pendolo (1998/2017) Víta Zouhara zakončuje první album. Dílo bylo zkomponováno pro Rotundu Květné zahrady v Kroměříži a v překladu název „kyvadlo“ odráží pohyby v tomto místě stojícího Foucaultova kyvadla. Působivost skladbě dodává nenápadné a nečekané brumendo držené houslistou, které podkresluje hru. Znalý posluchač by také mohl rozpoznat prvky minimalismu (který je skladateli přisuzován) i typické souzvuky používané autorem v jeho jiných dílech, které mohou odkazovat na jeho tendenci využívat materiál historické hudby.
Pokračování, jehož předmětem bude reflexe druhého CD a dvojalba jako celku bude následovat ve druhém díle recenze.

Vydavatelství: Pavlík Records
Zvuková režie: Rostislav Pavlík
Místo nahrávání: Konvent milosrdných bratří, Brno
Datum nahrávání: 15.-17. října 2018
Hudební producent: Milan Paľa