CANTŪS MORAVIAE - část druhá

Nové číslo Musicologicy poskytlo prostor také druhé (a zároveň poslední) části recenze pojednávající o inovativním dvojCD Milana Paľy – CANTŪS MORAVIAE. Tato dosud částečně realizovaná série plánovaných deseti nosičů si klade za cíl mapovat současná či pozapomenutá díla moravských autorů psaná pro housle nebo sólovou violu. Iniciátorem a jediným interpretem tohoto ambiciózního projektu je houslista Milan Paľa a v současnosti se může pochlubit právě prvním vydaným dvojCD, jehož druhá část (ale i dílo jako celek) je předmětem tohoto příspěvku.

Obsah druhého CD tvoří díla pouze tří skladatelů, kteří jsou zastoupeni několika drobnými nebo rozsáhlejšími díly. Dvojice skladeb na prvních místech alba vyšla z pera Michala Košuta, který se při psaní svých děl nechává inspirovat jevy přírody, architekturou či archeologií, ale také hudbou historickou, které jsou právě nahraná Sonata (1993) a Ciaccona (2002) důkazem. Prvky a pravidla hudby pozdního baroka zasazené v kontextu hudby moderní jsou v první jmenované kompozici sice povětšinou hůře identifikovatelné, ale přesto lze ve spleti atonality nabýt občasné tonální jistoty, která se pak s pomíjivostí rozvíjí dále ve vzdálené formě barokní chrámové sonáty. Klidnější a obloukově vystavěná Ciaccona pak na houslistu klade podobně vysoké nároky ve hře, které Paľa zvládá se ctí a přehledem, avšak k posluchačům přistupuje značně vstřícněji.

Sedm částí navazující Sonáty „Pizzicato“ (2007–2010) skladatele Pavla Zemka Nováka lze téměř všechny charakterizovat délkou okolo třiceti vteřin. Dosud neprovedené dílo pro sólovou violu vychází ze skladatelovy hluboké katolické víry a svojí připomínkou nehybných expozičních objektů, které jsou doslova „vbity“ do jednotlivých strun (slovy autora) rozvíjí v jeho hlavě myšlenku na přejmenování titulem Crucifixus. Důrazné a ostré pizzicato prochází všemi částmi attacca a více než výstižně dokládá autorovu polemiku nad názvem díla.

Svou stručnou délkou i vedením attacca navazuje dále skladatelův cyklus 25 capriccií na téma Leoše Janáčka (1996). Vlastním osobitým pojetím jednohlasé metody kompozice usiluje autor o zamyšlení se nad domácí janáčkovskou tradicí, která je jistými klasickými prvky ve skladbě patrná. K extrémnímu zlomu skladba dochází v sedmé části, kdy zdánlivý tacet v délce skoro dvou částí nutí ke zvýšení hlasitosti zařízení téměř na maximum, aby sólistova snad až příliš niterná hra vynikla v nahrávacím šumu a k nevůli posluchače se tento záměr ještě několikrát opakuje. Nabízí se otázka, zda jde o úmysl (ne však příliš vyvedený), nebo o technický nedostatek, komfort poslechu to každopádně nepřidává.

Prostor věnovaný skladateli Pavlu Zemku Novákovi zakončuje skladba Unisoni sacri No. 4 (2011–2018) premiérovaná na křtu alba. Jednovětou skladbu charakterizují zejména dlouhé úseky hrané tremolem, které dílu také dalo podnázev. Opět se vyskytující problémy se zvukovou vyrovnaností zde sice dokládají sólistovu schopnost precizního piana, ovšem není-li jej už slyšet téměř vůbec, je jen těžko docenitelné.

Druhé CD uzavírá čtyřdílná skladba Sonata solis fidibus (1980) Jana Nováka, dostatečně nedoceněného skladatele 20. století. Svou přehlednou formou, lehkostí a inspirací neoklasicismem nabízí posluchačsky vstřícnější zakončení nahraného proudu hudby a nabízí rovněž konkrétnější poslechovou představu o stavbě a směřování kompozice. Závěrečná část Grave Con moto Grave v návaznosti na předchozí části zaujme svou mírou dramatičnosti a jasně slyšitelného rozčílení, kterému dal sólista dostatečně vyniknout. Návrat k dílu A pak šestiminutovou skladbu zakončuje stejně dramaticky, jako ji započal a činí tak závěr celému prvnímu dílu projektu.

Za kvalitním a precizním (avšak výše zmíněnými nedostatky narušeným) nahráním a následným zpracováním obou nosičů stojí společnost Pavlík Records. Během tří říjnových dní roku 2018 byl veškerý materiál nahrán v sólistovi dobře známém prostředí sálu Konventu Milosrdných bratří.

Na první pohled jistě zaujme minimalistický, a přitom nesmírně působivý design přebalu alba, za jehož vznikem stojí Eva Turčáková. Většinu přední plochy i obálku vloženého bookletu pokrývá abstraktní malba z roku 1926, jejímž autorem je Josef K. Canto. Celý přebal je pak laděný do příjemného tmavě modrého odstínu a v samém středu bookletu se vyjímá úchvatná fotografie nasvíceného Milana Paľy obklopeného tmou, jak jej zachytil Julian Veverica.

V každém ohledu se jedná o úctyhodný počin pro dobro soudobé houslové a violové tvorby u nás, avšak nejde o sbírku skladeb, kterou by si posluchač pustil k příjemnému rozjímání nebo relaxaci. Svou povahou skladby vyžadují koncentraci, poučenost o jednotlivých kusech a jakýsi vhled a snahu o proniknutí pod na první pohled neprostupnou skořápku skladeb až k jejich jádru.

Jak již bylo zmíněno v prvním díle recenze, křest toho dvojalba proběhl 22. ledna 2019 v prostorách sálu Konventu Milosrdných bratří. Za skromné účasti CD pokřtila – dle slov Milana Paľy – „krstrná mama“ paní profesorka Jindra Bártová, která ve svém proslovu nešetřila chválou. Samotnému křtu předcházel sólistův koncert, na kterém zazněl výběr z těchto dvou CD: Canto I Miloslava Ištvana, Jericho op. 59 Pavla Maria Slezáka, Il pendolo Víta Zouhara a Unisoni sacri No. 4 Pavla Zemka Nováka.

Vydavatelství: Pavlík Records
Zvuková režie: Rostislav Pavlík
Místo nahrávání: Konvent milosrdných bratří, Brno
Datum nahrávání: 15.-17. října 2018
Hudební producent: Milan Paľa