Režisérské duo Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, známé jako SKUTR, zasadilo Broučkovy výlety do nebarevné kompozice, které dominu-jí železné konstrukce se schodišti, potažené lehkými průsvity. Tato scénická vizualizace Jakuba Kopeckého působí možná lehce studeně a nezvykle málo vesele, zato v měsíčních scenériích prvního snu (notně připitého) pana Broučka v bílém prosvícení nadpozemsky. Stejně tak byl dokreslený i výlet druhý - do šedé ponurosti XV. století. Příhodné fascinaci přidávají do detailu dotažené kostýmy Simony Rybákové. S jejich doplňky (např. květinovými věnci) promyšleně pracuje i taneční choreografie, o niž se zapříčinil Jan Kodet. Dal vyniknout hlavně vynikajícímu sólistovi Jindřichu Panskému v roli Pegase, který propojoval dějové linie a odvážně se plazil po kulisním lešení.
V roli nemotorného pana Broučka se představil holandský tenorista Arnold Bezuyend. Pěvecky výbornému projevu a plnému hlasu přišla však ke škodě špatná artikulace náročného libreta. Na něm ale mnohokrát škobrtli i ostatní představitelé hlavních rolí. Představitel Mazala Adam Zduni-kowski byl herecky velmi přesvědčivý, po nadějném začátku se ale ukřikl na nejvyšším tónu svého partu a až do konce první poloviny značně zeslabil. Již zmíněná zhoršená výslovnost je však jediné, co nedobře předvedeného by se dalo najít na příjemném sopránu Málinky v podání Agnieszky Bochonek-Osiecké. Nutno je zmínit výkon Martina Gurbaľa v roli sakristiána, uchvacujícího hlasem i zjevem. Vypjatý závěr první části si zasluhoval přestávku. Ta přišla k dobru, jak se zdálo, všem očividně i slyšitelně vyčerpaným účinkujícím. Zprvu rytmicky nejistý sbor nesrovnalosti vyhladil a pokračoval pevněji, i když se pohyboval i po bocích hlediště. To bylo mimochodem velmi efektním choreografickým počinem – z bojovně odhodlaného chorálu znějícího ze zadu divákům skutečně mrazilo.
Inscenaci hudebně nastudoval a orchestr tento večer i řídil dirigent Robert Jindra. Opět se projevila jako ke zlepšení ústící ona pauza mezi dějstvími, před níž to pod jevištěm lehce skřípalo. Rytmickým i intonačním nepřesnostem v náročné partituře se v druhé půli podařilo o mnoho více předejít a soubor tak nabyl jistoty a svérázu.