Co je všechno SKLADEM?

Petra Švandová Kritiky 2015

Někdejšímu nádražnímu překladišti v Brně poslední směna dávno odzvonila. Na místě opuštěného skladu Českých drah zvaném Malá Amerika už nějakou dobu roste podhoubí pro umění více či méně undergroundové. Po dva večery 27. a 28. září zde na místo dělníků překládalo krabice uskupení Lance Jay Dance – nová taneční platforma v Brně. Která provokuje, naznačuje, nevysvětluje, naléhá…



Sám název SKLADEM v kontextu industriálního prostředí předem nabádá k přemyšlení. A je to vlastně jediné, co divákovi zbývá – nedostane do ruky žádný program, neuslyší ani slovo navíc. Martin Svobodník a Adam Sojka, kteří za performance stojí nejen jako choreografové, ale také jako iniciátoři nové taneční platformy vůbec jsou sice členové souboru baletu Národního divadla Brno, avšak dávají tušit, že s divadelní pompézností bude mít jejich projekt jen málo co dočinění. Jediné s divadlem spojující je snad spolupráce s profesionálními baletkami. Jde o zcela svobodnou, nezávislou a svépomocnou formu taneční společnosti, která v Brně doposud chyběla. Kdo viděl v NdB Game Over Adama Sojky a bratrů Svobodníků, už může být poučen, že kreativita tohoto choreografického komba co do pointy sdělení i technické preciznosti pohybové, světelné i hudební nemá omezené periférie. Ač mají všichni z účinkujících klasický základ, ani na chvíli je na špičkách neuvidíte. Choreografie má základ v soudobém tanci, pokud lze o takové charakteristice vůbec mluvit. Tvůrci užívají neohraničený pohybový slovník, využívají variabilitu pohybu těla úplně jiným, novým, živým, neobvyklým způsobem. A ten je perfektní.



Scéna je od počátku zastavěna zdí krabic, která přejíždí za dunivé hudby (a občasné ozvěny nádražního hlášení) z jedné strany na druhou, zezadu dopředu, nekonečně dlouho. Zpoza ní pak roboticky vychází pětice uniformě bíle oděných tanečnic, které stále nenapoví, o co jde. Občas se zastaví, do prázdna podají ruku, hypnoticky hledí na diváka, chvíli se pohybují spolu strojovou přesností. Zeď, na kterou zahalený sprejer vyrobí podivně přikrčeného člověka, padá, aby ji dva mladíci ve vytahaných svetrech (Martin Svobodník, Adam Sojka) nesmyslně skládali zpět. Stejně tak jako rozkládají diváka, který vůbec ničemu nerozumí. Nerozumí, proč ti dva předtím několik minut zrychlujícím se tempem jen kolem dokola obíhali acetonem čpějící scénu pod disco koulí, která se netřpytí, kam to utíkali a věděli proč? A tak se ti citlivější možná začnou ptát: a já to snad vím, kam běžím? Nehraje tak trochu ta monotónní hudba na struny monotónního systému podprahově křičícího „produkuj nebo zhyň!“? Do té zvláštní situace, které nerozumíte, přichází drobná Emilia Vuorio a mluví na ně řečí, které taky nerozumíte a oni dva zjevně také ne. Po tom proslovu, ze kterého můžete mít jen pocit (že je všechno marno?), pod heslovitými nápisy o „samotě“ a „ničem“ tančí a potkává se - s Natasou Dudar. Jdou k sobě zčásti jako černá a bílá v největším možném protikladu, zčásti k sobě zcela splývají, takže nevíte, jestli potkala odpůrce, pomoc nebo svůj rozporuplný obraz. Ve zlatavě teplém světle a najednou i o mnoho více melodické lince klavíru spolu tančí do posledního pohybu precizně něco tak čistého a jemnocitného a zároveň i hrozně zákeřného. Nikdy se nedozvíte, jestli bílá srazila k zemi přítele, nepřítele nebo své druhé já.
Zlaté světlo zrudne, hudba zhrubne a jiná dvojice (Kateřina Nováčková a Anita Glosová) všechno změní. V až metalově brutální árii dechberoucně střídají maximálně vypjatou variaci se statickou chvílí, v ní prodýchávají stupňující se nervozitu, hledí a vyčítají Vám tím pohledem snad úplně všechno. Pak zase všechny čtyři do vyčerpání běhají kolem dokola, dokud se nezjeví jako sen o andělovi bílá Martina Vlachová, která budí naději, že do toho zmatku vnese trochu útěchy. Ale i ona se jako všichni úsečně odvrátí a zeď se znova uzavře.



A tak se jako divák v tom nepochopení a vlastně tak trochu i vzteku, co Vám to jen způsobili, přijdete podívat na druhý den znova. A když právě začnete pociťovat, že už přeci jen víte, o co jde, svým fascinujícím způsobem Vás ujistí, že jste stále stejně mimo. A že to jste si jen vzpomněli, že jste si tu mezi těmi krabicemi možná jako děti hráli na schovávanou, že jste tady jako puberťáci chodili malovat na zeď, že jste tu možná pracovali, možná jste tady v překladišti krabic prázdné hodnoty koneckonců potkali sami sebe.

Má-li tedy soudobé umění (už ošklivě okřídlenou frází řečeno) předávat něco - sdělení, nevyprávět pohádky, ale nechávat diváka profilovat do neurčeného děje svůj svět, pak prosím, Lance Jay Dance, tvořte a buďte v nás ten zmatek! Protože donutíte-li nás o tom ještě dva dny přemýšlet (ať už to tak bylo či nebylo záměrem) ne v pozlaceném rámečku umělecké kvality, ale ryzí hodnoty, má to ten pravý smysl.

Lance Jay dance: SKLADEM
27. a 28. září 2015
Choreografie: Adam Sojka a Martin Svobodník
Tančí: Emilia Vuorio, Natasa Dudar, Kateřina Nováčková, Anita Glosová, Martina Vlachová, Adam Sojka, Martin Svobodník
Produkce: Michael Kořínek
Sponzoruje: Model Group Opava
Scéna: Lenka Topilová
Realizace kostým: WolfGang
Graffiti: Malujemejinak
Video: Jan Fuksa
Grafika: Tomáš Šťovíček
Hudební spolupráce: Petr Duchalík
Světla: Pavel Petrů / Michal Sklenář
Zvuk: Pavel Vacek / Dušan Sedlařík

Foto: Lance Jay Dance

BULÍNOVÁ, Karolína: BULÍNOVÁ, Karolína. Profese tanečníka: mezi obdivem a odsouzením. 1. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, 2013, 190 s.
FERJENTSIK WERNEROVÁ, Blanka. Tanec a společnost. 1. vyd. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2009, 143 s.
HALÁSZ, Andrej. Analýza a syntéza tanečního duetu. Vyd. 1. Jinočany: H & H, 1994, 339 s.