Co vzpomněl Jaroslav Smolka

září 2014 Petra Švandová Kritiky 2014

Úvodem vzpomíná na skladatele Ladislava Vycpálka (jehož monografii sepsal v rámci diplomové práce), s nímž se setkal zprvu skrze jeho České requiem jako člen Českého pěveckého sboru Jana Kühna. Jako bizarní vytahuje neshody mezi Vycpálkem a Václavem Dobiášem, nařknuvšího ho ze sprostoty a jejich tiché výtky, přeposílající si přes tehdy neboze naivního Smolku. Stejně tak jako ironické přestřelky se Zdeňkem Nejedlým v Hudební revui. Jako skladatele, dirigenta i pedagoga s jiskrným a nápaditým kritickým talentem líčí Karla Boleslava Jiráka, který na konzervatoři vedl naše významné osobnosti pozdější generace (Miloslava Kabeláče, Jaroslava Ježka, Klementa Slavického a další). Krom jeho stylově břitkých i nad poměry krutých kritik mu v knize Smolka připisuje k dobru i jistý organizační talent a schopnost obklopovat se schopnými spolupracovníky, díky čemuž se jako hudební ředitel tehdy se široce rozvíjejícího Československého rozhlasu podstatně přičinil o založení jeho orchestru, dnešního SOČRu. Jeho hrdost v prosazování svého skladatelského díla však později Smolka označuje jako jemu osudnou. Smolka vzpomíná, jak se společně s některými vlivnými lidmi oboru v čele s profesorem Mirko Očadlíkem snažili zajistit Jirákovi poklidný návrat do rodné vlasti z nuceného exilu. Pro Jirákovi zvyšující se sebevědomé požadavky na jistotu produkce vlastní hudby, které v době totality nebylo možné splnit, se návrat neuskutečnil. Smolka tak s lítostí shrnuje tyto události jako snahu o připomenutí významné osobnosti, českého skladatele, ale osobnost sama ji nepochopila.

S Aloisem Hábou, kterému je též věnována kapitola, se Smolka setkával na zasedání hudebně-teoretické skupiny sekce hudební vědy Svazu československých skladatelů, kam jej jako svého premiantního studenta brával Karel Risinger. Při společných cestách z těchto zasedání spolu Smolka a Hába vedli mnohé rozpravy o problematice hudební tvorby a autor zde vypichuje některé Hábovy výroky, které téměř jistě nebyly doposud nikde publikovány. Mnohé se točily kolem impresionistické hudby, ke které měl Hába jako představitel meziválečné avantgardy kritický vztah. Smolka vypráví o své propagaci Háby v Berlíně i tom, jak se později setkali při nahrávání některých jeho děl v Supraphonu, které z pozice hudebního režiséra řídil. Důsledkem toho se stal kupříkladu i „jakýsi princip čtvrttónového citlivého tónu“, k jakému při nahrávání houslistu Antonína Nováka nabádal.

Na laskavého a vzácně objektivního profesora hudební teorie, Karla Risingera, přes jeho mírnost a toleranci svoji hudební teorii také tvrdě hájícího, pamatuje Smolka též jako na blízkého přítele, o němž měl psát skladatelský portrét do Hudebních rozhledů. I blízké přátelství, na spontánní sympatii založené, s Janem Klusákem líčí Smolka s přívětivým nasazením. Seč se poznali jako spolužáci na skladbě na AMU a ve své podstatě i jako předem daní rivalové, v rozsáhlé kapitole není k němu křivého slova. Dochvilnému, uhlazenému a čestnému Honzíčkovi (jak jej mnohokrát důvěrně oslovuje) připisuje přední postavení nejen mezi studenty jejich ročníku a jeho jedinou dvojku v hodnocení ze skladby vyčítá pokřivenému, v mnohé zásadní křivdy ústícímu vztahu mezi ním a na něm si zasednuvším Václavem Dobiášem.

Poněkud odlišně pojatou kapitolou o recepci osobnosti a díla Zdeňka Nejedlého zahajuje a ukončuje autor výtkouk jeho neudrženému odkazu a nezájmu mládí jedenadvacátého století. Jako předního protagonistu tzv. „bojů o Dvořáka“ jej, údajně i jako veřejnost, označuje za nevyrovnaného podivína, který se dostal do ošemetných polemik i se svými žáky, jako byl například Vladimír Helfert, a sporů nejen s Ladislavem Vycpálkem a nejen na poli literárním. Smolka vypíchl chyby, které se měly dostat do Nejedlého studií k dějinám hudby, které byly dle něj dávno překonány a v novém století dokonce potupně zapomenuty. Vybarvování jeho komunistické příslušnosti a kritičnosti českého hudebního dění z bezpečí Moskvy se vyhrotilo v poněkud neuctivé anekdoty. Smolkův z jedné strany hájící postoj vůči nejapným a snad i nepravdivým, leč rychle se veřejně šířícím vtipům střídá na těchto stránkách postoj značně kritický. Tato protichůdnost však zůstává pro čtenáře ne dočista zasvěceného v hávu nevysvětleném…

Že prošla bez povšimnutí významná data výročí narození a úmrtí profesora Mirko Očadlíka, obě zakončená čtyřkou, soudí Smolka jako důsledek oslav oněch „čtyřkových“ Roků české hudby. Budiž jemu odkazu tak na počest zmíněna alespoň paralela letošního roku, 2014 a též tedy Roku české hudby, kdy vyšla tato kniha vzpomínek.

V dobách, jaké byly naše za Smolkova života, se není možno vyhnout všeobecné spekulaci o stranických příslušnostech, o obvině a napadání cti i očistě z burcování budovatelských počinů. Smolka s hrdostí vyzdvihuje morálně neúhybná stanoviska Jana Rychlíka, do hudby projevenou dobrotivost, pokoru a velejemné lidství v pravý čas se za dobré lidi stavícíhodirigenta Karla Ančerla,i v pravdě pro svobodu nadšeného demokrata, za formálním členstvím v KSČ skrytého Jaroslava Zicha. Nástin neuskutečněné vzpomínkové studie na Kühnovy sbory vepsal Smolka do obšírné kapitoly, věnované jak sborům samotným, tak jeho osobnostem – Janu a Markétě Kühnovým a jejich synu, pisatelovu příteli Pavlovi. Částí poslední jsou ve zcela jiném, silně pitoreskním stylu formované odstavce, bez vysvětlení si nadneseně vystřelující z neštěstí Zdeňka Fibicha, jehož dílo si různí skladatelé rozebrali a přejali za vlastní. Až z úplně poslední statě této knihy (nepočítáme-li notnou obrazovou přílohu) o životě a díle samotného Jaroslava Smolky, kterou sem přiložil Jaromír Havlík, se však dozvídáme, že krom mnoha děl vědeckých a skladatelských zanechal Smolka také mnoho nepublikovaných smyšlených příběhů o hudbě a lidech kolem ní, s humorem jemu vlastním.

Tato poslední vydaná publikace Jaroslava Smolky, s jazykem muzikologicky vybroušeným a zároveň čtivým, je kompilací jeho hudebních analýz a vědeckých poznatků děl s okolnostmi jejich vzniků a často hluboce vnitřních vyprávění jejich komponistů. Je tak třeba ji chápat jako pojetí nikoliv faktické a veskrze hudebněvědní, nýbrž ryze osobní a čistě niternou.

Autor: PhDr. Jaroslav Smolka DrSc.
Název díla: Jak jsem je znal. Vzpomínky na některé osobnosti hudební kultury, zejména české.
Rok vydání: 2014
Místo vydání: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, Praha
ISBN: 978-80-7331-302-9