Dáma s kaméliemi na berlínské operní scéně

červen 2014 Alena Kleinerová Kritiky 2014

Příběh o smrtelně nemocné kurtizáně, jež svým nemravným stylem života, pro který se dobrovolně rozhodla, pobuřuje celou společnost, ale jen do té doby, než potkává opravdovou lásku, činí pro inscenační tým Hanse Neuenfelse velmi přitažlivý námět. Scénická a kostýmní výprava osvobozuje operu od historických podmínek času a místa tak, aby ještě více vyniknul vnitřní boj člověka pronásledovaným smrtí. Hans Neuenfels se opět nebojí riskovat a nabízí divákovi velmi provokativní podívanou. Scéna navržená Christofem Hetzerem znázorňuje studenou prázdnou místnost; prostor, jež umožňuje snadnější průběh vyprávění, líčení atmosfér a expresívnější vyjádření emocí. Jevištním záměrem, o němž v programu k opeře sám autor scény hovoří, je vyvolat pocit ztráty pevné půdy pod nohama, ztráty sebekontroly a kontaktu; zobrazit proces rozpadající se kompletní formy, z níž zbude jen kostra - skelet, který na jevišti představuje pohybující se černá plechová zeď.

Strohost a jednoduchost kostýmů navržené Elinou Schnizler nechávají prostor pro vyjádření vnitřního prožitku, jak se Violetta smiřuje s tím, co život přináší, a především se smrtí. Zcela dobrovolně, jako si vybrala své povolání, se obléká do lascivních šatů, jež odpovídají jejímu postavení ve společnosti. Ve druhém aktu je obklopena mechanicky se pohybujícím chórem žen evokujícím sbor plechových panenek a mužů, zahalených do černých kabátů a klobouků. Kostýmy hlavních postav, lehce stylizovaných do módy padesátých let dvacátého století, barevně kontrastují s chladným prostředím scény. Smrt, pronásledující Violettu na každém jejím kroku a procházející všemi třemi akty opery, je personifikována do čtvrté hlavní postavy němého tanečníka – pasáka, kterého Violetta podobně jako myšlenku o vědomí blízké smrti posílá neohroženě neustále pryč ze scény. V prvním aktu jde tanečník přímo nožem po krku Alfredovi. Ve druhém aktu mu mechanický sbor zpěváků vyřízne na jevišti srdce a v závěrečné scéně pózuje pasák s atrapou mužského pohlaví, které demonstrativně propíchne jehlou.

Studené prostředí scény, strohá kostýmní výbava a robotické pohyby zpěváků připomínají prostředí továrny, které pozoruhodně kontrastuje s hudebním doprovodem a pěveckými čísly. Operní orchestr pod taktovkou Mauricia Barbaciniho, udává Verdiho neúprosné tempo, které žene děj k neodkladné smrti Dámy s kaméliemi. Na konci nezbude nic než pocit beznaděje, citového prázdna a strachu ze smrti.