V pondělí 12. listopadu uvedl soubor Plaisirs de Musique představení s názvem E. M. – Slzy Eliny Makropulos. Scénická kompozice pro soprán, loutnu a sólový tanec, ve které bylo možné slyšet hudbu od konce 16. století až po století minulé, byla v Brně uvedena po dvou letech v rámci cyklu koncertů staré hudby Hudební Lahůdky. Netradiční scénickou formu podpořilo i netypické prostředí dvorany Uměleckoprůmyslového muzea.
Navzdory světlu, které vrhala ještě o půl osmé velká okna do Husovy ulice se na první pohled mohlo zdát, že se otvírací doba muzea chýlí ke konci. Pár lidí, kteří se zdáli být spíše náhodnými kolemjdoucími či opozdilými návštěvníky muzea, a židličky ve dvoraně vyskládané ve dvou řadách po desíti, nedávaly nadcházející událost nezasvěcenému člověku příliš najevo.
Režisérka Magdalena Švecová se nechala inspirovat divadelní hrou Karla Čapka Věc Makropulos. Obsáhlou hru s množstvím postav a spletitým dějem zvládli prostřednictvím hudby a tance vyprávět pouzí tři lidé – sopranistka Gabriela Eibenová v titulní roli, tanečnice Lenka Kniha Bartůňková v abstraktních rolích Osudu, Duše, Smrti, a Jan Čižmář – hráč na loutnu a kytaru, který během večera ztvárnil Otce, Ctitele i Muže E. M. Všichni tři přitom často a s lehkostí překračovali rámec svého profesního zaměření. Celým představením prostupoval silný emoční náboj, který dodával zpěvu Gabriely Eibenové sílu stejně tak jako Lence Bartůňkové oduševnělost. Přitom projev obou žen byl v absolutní harmonii, na které stála celá inscenace. Tragiku ženského elementu vyvážil virtuózní instrumentalista Jan Čižmář. Nikoli však jako oddělený článek, ale součást trojice umělců, která díky své profesionalitě a součinnosti dokázala divákům nejen sehrát utrpení E. M., ale také vyložit jejich původ.
Přes více než tři sta let dlouhý příběh diváky ladně přenášela hudba významných autorů, která vznikala v různých historických obdobích, v průběhu „života“ E. M. Kromě renesančních autorů 16. století – Johna Dowlanda, Claudia Monteverdiho a Giovanniho G. Gastoldiho, bylo možné slyšet i skladby Henriho Purcella nebo Mozartovu árii Un moto di giogia z Figarovy svatby, dále skladby Roberta Schumanna i autorů minulého století – Kurta Weilla, Arvo Pärta a Ivany Loudové.
K posouvání děje byly nápomocny rafinované kostýmy výtvarníka Christophera Vinze a neodmyslitelnou součástí představení byl světelný design a zvuk Přemysla Jandy, který až na pár technických nedokonalostí podporoval děj a podkresloval pro tento večer jevištní prostor, jehož dominantou bylo kromě vysokého stropu schodiště s balkónem, které aktéři plně využívali. Ve fúzi jedinečného prostoru, světla, kostýmů, hudby, zpěvu, divadla a tance se v několika chvílích ocitali i samotní diváci, sedící v bezprostřední blízkosti dění.
