Hned zde bych chtěl za nás tři zejména poděkovat dr. Mackovi za to, že vznik časopisu inicioval a vůbec umožnil. Velký dík patří samozřejmě vám všem, kteří nám posíláte články. (Jsme rádi, že je vás poměrně hodně, a byli bychom ještě radši, kdyby vás bylo ještě víc.) Také děkujeme pedagogům Ústavu za cenné rady a připomínky.
Cílem tohoto časopisu je především působit jako platforma pro pravidelnou a systematickou reflexi (nejen) brněnské (a nejen) hudební kultury. S tímto cílem úzce souvisí vlastní smysl časopisu, totiž informovat o dění na našem ústavu. Tato přání a cíle bych nazval „redakční“ nebo „obecná“. Mým osobním přáním je, aby Musicologica vedle plnění těchto primárních úkolů časem fungovala jako podhoubí širšího, transdisciplinárního myšlení o hudbě a kultuře; dostatečně širokou, pravidelnou a aktuální odezvu na současný světový muzikologický diskurz v českých hudebních časopisech trochu postrádám. Zde nemám ani tak na mysli články reflektující nové metodologické podněty či snahy o změnu paradigmatu a napojení muzikologie na holistickou diskuzi o kultuře (v duchu poststrukturalismu a „new musicology“). Mluvím spíše o potřebě soustavnějších pokusů reagovat na mimooborové podněty nebo přinejmenším psát o dění v jiných disciplínách (alespoň uměnovědných), hledat cesty, průniky a „černé díry“.
Ladislav Klíma napsal: „Mnoho, mnoho píše se o umění; ale z toho všeho zůstává mně pořád nejasno, je-li umění ‚halucinace z opojení nejsubtilnějších rythmů aetheru a krve‘ (Březina), či umět plivnout ze vzdálenosti osmi kroků někomu přímo mezi oči“. Je už v naší povaze klást si podobné otázky, nejen stran umění. Otázek je fůra. Ale jelikož „otázky (…) vymyslí každý blb“ (David Lodge), chtěli bychom je nejen klást, ale také svým skromným dílem přispívat k jejich zodpovídání.
Miloš Zapletal