Expedice do čarokrajného světa (ne)opery

Magdalena Dostálová Kritiky 2015

Před divákem se otevře kouzelná krajina s nejrůznějšími bájnými tvory v dokonalém souladu s vlastními čarokrajnými zákony a pravidly. Text libreta „všeho je tak akorát, v různosti je majestát a každý smí tu hrdě stát“ tak pomyslně visí nad celou scénou jako název právě vyjeveného obrazu. Harmonii tajemného světa narušuje až z orchestřiště vystupující Penelopka, která se vydává hledat své ukradené housle. Na cestě se potkává se správcem slov KnihyPapoušem a popleteným Žabákem, kteří se snaží zachránit Knihu, jež dává zemi řád. Té se však zmocnili zákeřní Baziliškové. Tak začíná pohádkový příběh z Čarokraje. Jelikož se jedná o skutečnou expedici, během hodiny nás Penelopka se svými „ochránci“ provádí zákoutími bájné Mytologie – z Křišťálové jeskyně přes Zpívající moře a Vlkodlačí ostrov až k Baziliškům. I přes všechny nástrahy ale dojdeme ke šťastnému pohádkovému konci. V tomto případě rovnou ke dvěma.

Autor hudby Marko Ivanović představuje Čarokraj jako dokonalý Gesamtkunstwerk. Tedy představení s vyváženou hudební a dramatickou složkou. Nicméně se může stát, že diváka strhne jednoduchý poutavý děj a hudební složka zůstane v pozadí. Podobá se totiž spíše hudbě scénické, v některých pasážích až muzikálové, svým charakterem pouze dotváří požadovanou atmosféru. Tradiční prvky operní inscenace se v Čarokraji hledají poměrně těžko. To ale nesnižuje interpretační úroveň účinkujících, kteří se nastolenému „mezižánru“ přizpůsobili velmi lehce a přesvědčivě.

Největším kladem a zřejmě i nejpůsobivějším aspektem představení jsou jednoznačně kulisy, kostýmy a výtvarná stránka celkově. Tři roky přípravy celé inscenace se určitě vyplatily a do detailu propracovaná, navíc velmi nápaditá scéna bezmezně nadchne i dospělého diváka.

I když Čarokraj nebyl napsán primárně jako „opera“ pro děti, schopnost zaujmout a udržet pozornost dětských návštěvníků divadla ukazuje víc než na sto procent. Malí posluchači se krátce po začátku mění v neúnavné komentátory, kteří s roztomilým údivem reagují na veškeré dění. Úspěšnost představení je dána i příznivou délkou a jednodušším líbivým hudebním zpracováním, které si ale během celé „expedice“ drží určitou úroveň. Trochu zbytečná snad byla jen jakási dohra po děkovačce. Žabák se se šťastným koncem Čarokraje nespokojí, je přesvědčen, že i jeho příběh by měl dopadnout pohádkově. Penelopčin polibek jej vysvobozuje z žabího těla a mění ho v krásného prince. Nakonec se všichni sejdou na jevišti a společně, za rytmického tleskání publika, odzpívají dokonale muzikálový závěr. Otázkou tedy zůstává, kde je ta pomyslná mez, kterou by operní domy neměly překračovat v rámci přibližování se běžnému divákovi.

Psáno z provedení: premiéra, 6. únor, Janáčkovo divadlo
dirigent: Marko Ivanović, režie: Petr Forman, scéna: Andrea Sodomková a Matěj Forman, kostýmy: Andrea Sodomková, choreografie: Veronika Švábová, Soubor Janáčkovy opery NdB

Účinkuji:
Penelopka – Marta Reichelová, Papouš – Jakub Tolaš (j. h)., Žabák – Vladimír Javorský (j. h.), Kniha/Mořská panna 1 – Tereza Merkelová Kyzlinková, Velebobule – Ladislav Mlejnek, Hlavní Bazilišek – Jan Šťáva, Mořská panna alt – Jana Hrochová Wallingerová, Mořská panna 2 – Martina Králíková, Hlavní vlkodlak – Zoltán Korda, Bazilišek – Zdeněk Nečas