Expozice nové hudby 2012

duben 2012 Šimon Kořený, Jakub Španihel, Tomáš Tkáč Kritiky 2012

Jak už název vypovídá, jednalo o koncert, kde byl pomyslný celistvý orchestr rozbit do několika skupin, které obsadily různá místa v prvních dvou patrech budovy a víceméně nezávisle na sobě přehrávali své party. Dirigent chyběl, vše se řídilo stopkami, které měli u sebe všichni hráči, jelikož kompozice byla časově vymezena padesáti minutami. Přesné dodržení času však nebylo očekáváno, počítalo s využitím hudebního cítění jednotlivých hudebníků, což koneckonců dokládaly i partitury, kde se často objevoval na určitých místech prostý příkaz: improvizace. Na jednotlivých mezipatrech byly připraveny židle, avšak návštěvnicí (a to i včetně mé maličkosti) dost často raději využili možnost sednout si přímo na schody za účelem vytěžit co nejvíce ze vznikajících akustických efektů. První mezipatro obsadila hlavní postava celého večera, Pavel Zlámal, který vystřídal za celou skladbu saxofony všech rozsahů, od sopránu až po baryton. Navíc hrál rovněž na klarinet a basklarinet, který se jen tak při běžných produkcích klasické hudby nevidí.

Když se stopky přehouply přes čas 20:00, zhasla se světla a představení mohlo začít. Hned prvotní dlouhé tóny saxofonu sólisty dávaly tušit ojedinělému zážitku; i zvuk jednoho nástroje se totiž temně a hutně linul celou budovou, odrážel se od zdí a nedával našim uším chvíli vydechnout. Postupně se přidávaly další skupinky a to, co je při vyučování na obtíž, tedy navzájem se rušící studenti při hodinách, zde bylo použito jako základní kompoziční prvek. Díky nepravidelnému rozmístění hráčů vznikaly naprosto fantastické koláže, které navíc zněly každému jinak, podle toho v jaké části budovy se dotyčný posluchač nacházel. Ať už šlo o ucelené melodie či jen zvukové plochy, které všichni zúčastnění občas vytvářeli, vše naprosto skvěle fungovalo, navzájem se záměrně rušilo či doplňovalo. Snad tedy až na vokální vložky jedné z účastnic, které by se zvukově daly vyložit všelijak a které jsem moc nepochopil. Poněkud často mi kazily dojem z jinak čistě instrumentální skladby.

Když se čas skladby nachýlil ke konci, hlavní iniciativu převzal opět Pavel Zlámal a postupným decrescendem, které „vyvrcholilo“ jakousi hmatovou melodií (výšky not byly v partituře zapsány, avšak hráč je měl hrát bez použití dechu, tedy jen stiskem příslušných klapek) pomalinku uzavřel tento naprosto ojedinělý zážitek a nechal budovu JAMU znovu ožít svým přirozeným životem.


Vernisáž výstavy, 6. 3. 2012 (Šimon Kořený)

REMAKE: REthinking Media Arts in K(C)ollaborative Enviroments byl mezinárodní umělecký projekt, obohacený o multimediální performativní složku, a součást festivalu Expozice nové hudby. Vernisáže a výstavy naplněné pouhým koukáním a posloucháním sáhodlouhého výkladu – to tady čekat opravdu nejde. Naplnění hlavní ideje projektu, tedy uchopit probíhající výzkum zajímavou a hravou formou a iniciovat tvorbu a prezentaci současných děl inspirovaných známými nebo zapomenutými díly z historie mediálního umění, je zde znát na každém kroku. To se stejně a nebo lépe pětkrát víc týká samotných vernisáží, které naplnily prostory Domu pánů z Kunštátu vždy na několik okamžiků jedinečným zážitkem, a to hlavně díky zásluze skupiny performerů i samotných kurátorů. Na jedné z vernisáží se výše zmínění promění například v šamana (Joseph Marzolla) či zpívající islandskou éterickou bytost (Unnur Andrea Einarsdottir). Tyto lidi bylo mimo jiné možno vidět mezi velkou skupinou performerů pod vedením Petera Vrby ve spolupráci s Barborou Šedivou, tvořících dohromady sobotní (10. 3.) open mix s názvem REMAKE: Musicircus. Co se festivalové součásti týče, nabízela tato performance další tvůrčí obzor, který byl celým součtem elektronických zvuků z kontrolerů, DIY udělátek a amplifikovaných či elektrifikovaných hudebních nástrojů (kontrabas, kytara, zpěv). Na straně druhé byl hrán a vytvářen nový prostor, sestavený z repertoáru, který buď obsahoval díla Cage či Satieho, a nebo šlo o libovolnou vlastní produkci. Specifickou atmosféru doplňovala nehudební vystoupení, která zejména pohybovými variacemi korespondenčně odpovídala zvukové ploše.

S festivalem přímo souvisela výstava Partitury náhody a rytmy ticha, která reflektovala Cageovy estetické inspirační zdroje. Pod kurátorským vedením výtvarníka Jozefa Cserese byla shromážděna jak díla tuzemských autorů jako Jiřího Šiguta, Jiřího Valocha, Milana Adamčiaka, tak i díla zahraničních skladatelů – Pierra Héberta či Raye Kasse. Výstavy v Památníku Leoše Janáčka a Galerii na Skleněné louce tvořily umělecký hold letošnímu výročí „intermediálního tvůrce a myslitele, bez něhož by byl dnešní svět umění zcela jistě méně zajímavý“.

Satie, 7. 3. 2012 (Tomáš Tkáč)

Jak koordinátor dramaturgie Viktor Pantůček zmínil ve své úvodní řeči, festival Expozice nové hudby slavil tento rok spoustu „poprvé“. Jednou z nejvýznamnějších novinek byl určitě fakt, že festival pod svá křídla poprvé vzala brněnská Filharmonie, a tudíž hlavním místem dění se stal Besední dům. Jelikož celá akce byla koncipována jakožto připomenutí dvojitého výročí Johna Cage, bylo i zahájení přesně takové, jaké by si Cage určitě přál; spousta humoru, neformálnost a pořádná porce jeho milovaných hub. Organizátoři skvěle využili možností přilehlé restaurace Hansen a přichystali na slavnostní zahájení potravu nejen duševní (samotné úvodní slovo a poté pozvánky na výstavy či vernisáže) ale i fyzickou v podobě tříchodového houbového menu.

V podvečer se pak sál Besedního domu příjemně zaplnil a všichni s napětím očekávali orchestrální verzi Gymnopédies No. 1 a No. 3 od Erika Satieho. Jedná se o zajímavé skladby, kde se na pozadí tonálně zamlžených akordů v pomalém valčíkovém rytmu opakuje prostá, tklivá melodie a celý cyklus pak působí jako jakási impresionistická momentka, ve které je možno vysledovat počátky minimalistického pojetí kompozice. Těmto skladbám komornost prostě sluší, a proto je dle mého názoru orchestrální provedení vždycky poněkud zátěžovou zkouškou. Část první mi přišla podivně utahaná a orchestr poněkud nejednotný, neschopný nabídnout posluchačům jemné nuance Satieho hudby, nehledě na přefouknutí, kterého se dopustil jeden z hornistů. Gymnopédies No. 3 naopak maximálně těžila z harfy a jejího charakteristického zvuku rozložených akordů. Dechy nakonec dotvořily tu správnou atmosféru.

Dalším bodem programu byla originální kantáta či miniopera Socrate, jejíž libreto vzniklo výběrem textů z Platónových dialogů. Socrate byla věc určitě intenzivní a bílá a čirá jako antika, jak si sám autor přál, ale pro širší publikum možná lehce zdlouhavá a statická. To však nijak neubíralo na kvalitách pěveckých výkonů Hany Škarkové a Jany Wallingerové, jež se zhostily rolí jednotlivých postav.

To skladba Entr´Acte, která byla napsána pro dadaistický film Reného Claira, nabízela naprostý kontrast ke všemu, co od autora v první půli zaznělo. V sále se potemnělo, stopky byly zapnuty a na mávnutí dirigenta Petra Vrábela se spustila audiovizuální podívaná. Velké a dobře zvládnuté dynamické změny, výrazné perkuse a zvuková síla orchestru doslova popoháněla tuto černobílou filmovou hříčku (kde se mimochodem objeví i sám autor hudby či ikona pařížského kulturního života Marcel Duchamp) stále kupředu a nenechala nás vydechnout až do poslední scény, kde obživlý nebožtík nechá zmizet všechny aktéry z filmu a nakonec i sám sebe. Stejně tak jako nechá zmizet poslední střípky Satieho hudby v tento zahajovací večer.

Poslední věta předešlého odstavce není tak úplně pravdivá, jelikož Satie sice z programu zmizel, ale skladba Johna Cage Cheap Imitation, jež měla vyplnit druhou půli večera, se zakládá právě na Satieho Sokratovi. Cage byl jeho velkým obdivovatelem, a když mu bylo Satieho vlastníky autorských práv zatrhnuto používat tuto skladbu (v Cageově úpravě pro dva klavíry), rozhodl se společně se svým kolegou a tanečníkem Mercem Cunninghamem dílo rozebrat a „ochudit“ tak, aby zůstala zachována pouze rytmická struktura a hlavní melodie. Pomocí tohoto kompozičního přístupu tak vznikla jakási levná imitace originálu, tedy Cheap Imitation. Ve zkratce tedy publikum čekal přibližně hodinový poslech jednohlasé melodie, které dodával prostor a čas klavírista Daan Vandewalle, jednak svým zaujetím pro skladbu jako takovou a jednak používáním pedálu na těch správných místech, čímž pouze naznačil svou virtuositu pro tento druh kompozic, která se pak mohla rozvinout den následující v 5,5 hodinách klavírní hudby od Alvina Currana.


5,5 HODIN HUDBY, 8. 3. 2012 (Šimon Kořený)

Jak už bylo v úvodu zmíněno, festival Expozice nové hudby přinášel dozajista mnohá poprvé a mnohá naposled. Pro mne takovým, snad i nejpůsobivějším momentem, byl čtvrteční večer, jenž se měl dlouze do noci nést v duchu pětiapůlhodinového klavírního kusu z dílny Alvina Currana - Inner Cities.

Ke klavíru, stojícímu tentokrát uprostřed sálu na malém podiu, krátce po šesté hodině s vyrovnaným úsměvem usedá belgický klavírista Daan Vandewalle, vítán celým „rodinným“ objemem obecenstva. Rodinně a uvolněně působí opravdu celé hlediště, tvořené kolem klavíru několika málo řadami sedacích pytlů a židlí. Vše je tedy dokonale připraveno na rozjímání.

Pokud sám Pan klavírista tvrdí, že tato skladba obsahuje „všechno“, není zde místa pro nejmenší pochybnosti. Inner Cities, jedenáctidílné zrcadlo amerického experimentalismu, světové hudby a světového ticha, staví postupně obrovskou zvukovou konstrukci, jejíž součástí se postupně stane snad každý. Ticho a zvuk, stejně jako konsonance a disonance nabývají v novém prostoru nově na významu a i předem neupozorněný posluchač najednou sedí, leží či stojí každým okamžikem ztotožněn s celým Curranovým vesmírem. Čas zde naprosto ztrácí svou úlohu. Jediné časové zamyšlení se je na místě, když upřete zraky na neustále a maximálně soustředěného Daana Vadewalle, který střídá křehkou, trpělivou jemnost opakujících se a vrstvených témat u prvního dílu I. C. s dechberoucím „rubatissimem“ konce první poloviny, kde z klavíru začíná stoupat stoletý prach, s nímž pomalu klesá i stoprocentní naladěnost strun. A když k tomu uprostřed něčeho takového uslyšíte zcela nenásilně zasazené postupy ryze gerschwinovské, připadá Vám to, jako by to snad hrálo z jiného světa, z rádia, které ani po sebedelším poslechu nechcete vypnout. V čase přestávky po I. C. 7 je tedy o čem mluvit. Málo komu se ale doopravdy mluvit chce. Snad i pro tyto jedinečné pocity bylo z hlediska posluchačské soustředěnosti těžké navázat na druhou, náročnější polovinu. Kdyby snad Inner Cities byly zahrány bez přerušení, člověk by se do onoho prostoru třeba opravdu zanořil a vynořil se, duševně obohacen a očištěn, a to klidně i po celých 5,5 hodinách.

Aglio Olio Peperonico Blues, jímž jsou Inner Cities zakončena, s lidským nadlehčením tématu jediných tří věcí, jež stačí k životu (česnek, olivový olej a pálivé papričky) a jednoduchým, melodickým obsahem, nesoucím se ve velmi klidné poloze, uvolněně zakončuje opravdu nevšední hudební zážitek, exkurz do poslechu hudby způsobem, díky němuž si už reprodukovanou hudbu z rádia nebudete moct vychutnat jako kdysi před tím.

Koncert a improvizace, 9. 3. 2012 (Jakub Španihel)

Páteční festivalový večer se nesl ve velmi improvizačním a přírodním duchu. Hned první skladba The Universal Flute od Henry Cowella uvrhla posluchače přímo do meditativního rozjímání. Sólový kus pro šakuhači byl vynikajícím úvodem, který navodil jedinečnou atmosféru. Typický zvuk tradiční japonské flétny svojí charakteristickou barvou pohladil snad každé ucho v sále.

Následovala skladba Richarda Teitelbauma Hi Kaeshi Hachi Mi Fu, která plynule navázala na atmosféru navozenou úvodní skladbou. Bylo až pozoruhodné, jak se Richardu Teitelbaumovi povedlo splynout s tóny šakuhači, aniž by svou elektronikou narušil její přírodní charakter tónu.

První polovinu večera uzavřela třetí osobnost na pódiu Alvin Curran se svojí skladbou Erat Verbum John. Alvin Curran, který byl spolu s Teitelbaumem jedním z průkopníků živé elektronické hudby, zapůsobil na publikum svou kombinací hry na preparované piano a syntezátor. V dnešní době není na elektronické hudbě nic moc neobvyklého. Alvin Curran však dokázal učinit své vystoupení naprosto jedinečným. Ne novými zvuky, ne novými kombinacemi, ale naprostou procítěností a soustředěností, z níž je na první pohled poznat, že Curran se této hudbě věnuje již přes čtyřicet let.

Po přestávce následovala Teitelbaumova Threshold Music. Řekl bych nejexperimentálnější skladba festivalu. Kromě samotného skladatele se produkce účastnili i náhodně rozmístění hudebníci, které Teitelbaum seznámil se skladbou na odpoledním workshopu. Nevím, zda to bylo tím, že skladba následovala hned po přestávce či jejím ambientním charakterem, ale dle mého názoru zůstala tato skladba docela nepochopena. Kus vycházející ze zvuků okolí, jež jsou napodobovány co nejjemněji na jednotlivé nástroje, byl neustále narušován vrzáním, kašláním a dalšími zvuky z publika. Namísto soustředěného vnímání syntézy zvuků zvenčí a jejich imitací se tak jednalo spíše o podivnou parafrázi Cageova 4'33''.

S mnohem vřelejším přijetím se setkala na poslední chvíli zařazená nová verze Teitelbaumovy skladby Blends. Blends tematicky navázala na Hi Kaeshi Hachi Mi Fu. Slovy autora se jedná o takovou cestu kolem světa za 18 minut. Ve skladbě jsme se mohli ponořit do zvukových motivů charakteristických pro Japonsko, USA, Evropu, centrální Asii a Indii.

Vrcholem večera byla společná improvizace věnovaná Johnu Cageovi, kde se všichni tři interpreti představili jako opravdoví mistři svého oboru. Jsem si jist, že nejsem jediný, kdo měl po skončení koncertu pocit, že by mohl tuto nádhernou hudbu poslouchat ještě několik hodin.

Simultánní koncerty, 10. 3. 2012 (Jakub Španihel)

Dva různé pohledy na event uváděl program na předposlední den festivalu. Jeden v podání Ostravské bandy s Petrem Kotíkem a jeden v podání Tomáše Vtípila a mužského sboru Láska opravdivá.

Prvním kusem večera byl Cageův Concert for Piano and Orchestra. Namísto obvyklého konceptu koncertu v podobě kontrastu dvou hudebních složek je v této skladbě vytvořena spletitá síť možností, mezi nimiž si každý hledá svou cestu. Největší mnohost výkladu nabízí klavírní part. Joseph Kubera však tento úkol zvládl na výbornou. Stejně tak Barbora Sojková ukázala během velmi proměnlivého partu kvality svého sopránu. Zde se rovněž ukázalo také perfektní zvládnutí výrazu a procítění skladby.

Druhou skladbou večera byla Fontana Mix. Cageova elektroakustická kompozice Scattered Members for male choir and electronics v podání Tomáše Vtípila měla z počátku velice zajímavý nádech. Sbor byl rozmístěn po celém sále a začal bezcílně korzovat kolem. Celá akce umocnila svůj charakter, když se ke sboristům přidalo i publikum. Když začali jednotliví členové sboru zpívat, ukázalo se, že Láska opravdivá je zřejmě moc malý soubor na sál Besedního domu.

Následné seskupování zpěváků se ovšem jevilo jako napínavá předehra k mohutnému vyvrcholení. Bohužel jsme se namísto toho dočkali planého závěru, kdy sbor, který se mezitím celý seskupil na pódiu, sváděl marný boj s „elektronickým řevem“ Tomáše Vtípila. Ač se Láska opravdivá snažila sebevíc, nedosáhla takové hlasitosti jako amplifikované zvuky a zpěvu nebylo rozumět.

Celkově bych však druhou polovinu tohoto koncertu nehodnotil úplně záporně. I přes malý počet sboristů a monstrózní zesílení Vtípilovy elektroniky splnila skladba Scattered Members to, co předesílal v programu Viktor Pantůček. „Jedná se o pěvecký průzkum procesu tříštění a následné rekonfigurace, který může vyústit buď ve stvoření nového vesmíru, nebo v bezcennou hovadinu (zajímavé je, že většinou není poznat, co je co).“

Skladby pro bicí nástroje, 11. 3. 2012 (Šimon Kořený)

Když jsem si po skončení celého festivalu procházel jednotlivé dny, jednotlivá vystoupení a performance, a nakonec i festival jako jeden celek, nemohl jsem se zbavit jistého zařazení do role poutníka, který prochází lesem s košíkem na houby, se zavřenýma očima a spoustou času. Pokud měl být obraz výše zmíněného dojmu opravdu dokonalý, nesměl chybět ani Cageův „přechod od klávesnicí ovládané hudby k hudbě všezvukové“, jímž se nepochybně stala závěrečná tečka: Skladby pro bicí nástroje, exponující obrovský skladatelský vývoj Johna Cage, jehož Imaginary Landscape No. 1 stály při skladatelově vstupu na světovou hudební scénu. Skladba Four4 patří oproti tomu ke skupině posledních známých Cageových děl, tzv. Number Pieces.

Amadinda Percussion Group, slavný maďarský soubor, mající dnes ve světě soudobé evropské hudby právem své stálé místo, se zhostil tohoto nesnadného úkolu s velkým přehledem a nadhledem na závěr. Toto přesvědčení na sebe nenechalo dlouho čekat. A to hned v první půli večera a snad hned v prvních chvílích, kdy se čtveřice perkusionistů postavila mezi mohutnou paletu nejrůznějších rytmických nástrojů tvořenou např. rádiovými gramofony, preparovaným klavírem či lasturou s nátrubkem, Cageovým vodním gongem či plechovým odpadkovým košem. Oči naplňující pastvu záhy následovala cesta začínající prvotní „live eletronic music“, následována „konstrukcemi“ pro bicí nástroje. Konstrukcí rozbíjející představu tónu, jako základu hudby, kde bylo doopravdy docíleno toho, že hlavním parametrem je čas.

Vytvořenou či doslova „konstruovanou“ hudební „krajinu“ po přestávce následovala snad nejpůsobivější skladba večera, již výše zmiňovaná Four4. Atmosféra byla zcela jiná kvůli přesunutí hudebního dění doprostřed sálu na menší pódium. Rovněž světlo bylo tlumeně soustředěno pouze na hudebníky, takže posluchačstvu bylo umožněno se naladit do velmi klidného rozjímání. Tuto náladu umocňoval i samotný začátek skladby, tedy naprosté ticho. Ticho, tedy lépe řečeno čas, v němž hudebníci nehrají na hudební nástroje, je v celé prováděné skladbě důležitým faktorem, umožňujícím mezi jednotlivé, časově přesně stanovené hudební části, přijímat zvuky z okolí, které celou jedinečnost skladby postupně doplňovaly. Oslí čelisti, opět perkuse jako gong, plechová deska, mušle či jakýsi ovčácký prut, jehož švihavým točením ve vzduchu postupně stoupala či klesala zvuková frekvence, podle rychlosti „otáček“. Všechny tyto nástroje velmi jemně vytvářely dojem jakéhosi velice prastarého prostředí, jehož zvuková imitace pro mě osobně znamenala jakýsi návrat k povýšení významu ticha. Tedy, ve srovnání s předešlým hudebním kusem, jakousi protipólní rovinu, na níž je stavěn určitý hudební prostor. Jinými slovy se skladbou Four4 uzavírá kruh a hudba se navrací k prvopočátku, kdy vystoupila z ticha. Na velmi široké časové ploše mělo vše své místo a svůj čas. Iluze či snad prostor, který Amadinda Percussion Group vytvořila, byl velice duchaplným zakončením celého festivalového cyklu. Cageovo věnování skladby Four4 právě této maďarské skupině bylo obhájeno s velkým přehledem.

Slovy krátkého závěru je třeba vyzvednout posun, jímž bylo umístění festivalu do prostor Besedního domu. Byl velmi obohacujícím krokem, a to jak pro stálé návštěvníky Besedního domu, jimž byla velmi srozumitelným způsobem otevřena brána poznání nové a „nové“ hudby, tak pro milovníky Expozice nové hudby jako takové.